Cesta Duchovního Srdce

Stala jsem se Mahádublem

A znovu jdeme k Ladě.

Po cestě mi Vladimír ukázal novou meditaci — vytvoření vlastního Mahádublu.

— Při tom je důležité pociťovat svůj obličej a ruce. Nohy Mahádubly nemívají, jedině snad, pokud je nezbytné je na čas specielně vytvořit. Ze stavu Mahádublu se teď díváme na zemi, rozšiřujeme se nad prostory duchovním srdcem, dotýkáme se moře! Postupně budou možnosti konat ve formě Mahádublu, vzrůstat. Potom bude možné vytvářet svoje Mahádubly daleko od svého těla.

Dařilo se mi to velice skvěle! Zvlášť — když jsem se naučila pociťovat v Mahádublu vlastní obličej.

Musíme začínat tak, že vycházíme z anáhaty dozadu, — zdůraznil Vladimír.

Pociťovala jsem se teď nad borovicemi a dívala se odtud na moře. A rozlévala jsem se Světlem a Láskou nad prostranstvím, objímala jsem lesy, pole, moře!… Je pochopitelné, že se mi ještě nedařilo dělat to tak, jako to dělali ostatní, ale doufala jsem, že se to jednou dokážu naučit.

 Vladimír si všiml člověka, který šel opodál, a upozornil mě, abych nezačala dělat nějaká neobvyklá gesta. Vladimír v tom byl vždycky obezřetný. Zase mě to trochu zarmoutilo: vždyť se musíme schovávat před cizími lidmi, jako bychom dělali něco zločinného…

— Zločinci nejsme my, ale oni… (Já nemám na mysli toho konkrétního člověka, ale ty, kdo bojují proti Bohu). Oni — vždy bojovali a budou bojovat proti takovým, jako jsme my… — pokračoval Vladimír v mojí myšlence. — Ale vstupovat s nimi do otevřeného boje… — tím přece dílu nepomůžeš. Pročpak Ježíš o takových říkal, že nevědí, co činí? Oni jsou prostě ještě mladé duše, ale už skoro beznadějně zkažené, a takové konfrontací nenapravíš…

… Konečně jsme přišli k místu síly Lady.

S nadějí jsem se k Ní vrhla: «Tak jak — je to teď se mnou už lepší?!».

Vladimír reprodukoval odpověď:

— Lada říká, že tě minule «postrašila» kvůli tomu, aby urychlila proces tvojí změny… Říká, že jsi osvědčila svoji připravenost a schopnost se změnit a že se úspěšně očišťuje tvoje karma.

Vladimír naslouchal Ladě a pokračoval:

— Ona říká, že Bůh nám všem děkuje za vykonanou práci. Ale že ty budeš přesto mít překážky na Cestě, které je naprosto nezbytné překonat… Všichni ti budou pomáhat při každém tvém kroku, ale při tom si uchováš svobodu vůle. Lada říká, že pokud sejdeš ze stanovené Cesty, — bude Ona plakat, ale nebude si na tebe stěžovat… A nikdo tě nebude trestat, protože se potrestáš sama. Amen…

— Víš, co znamená «amen»? — dodal za sebe Vladimír.

— Ať se tak stane!

Přikývl.

… Ještě dlouho jsem chodila po cestičce, procházející místem síly Lady. A mluvila jsem, mluvila jsem sama se sebou… To se rozumí, že bych potrestala sama sebe! O tom jsem vůbec nepochybovala! Byla jsem připravená na cokoliv, jen abych se nemusela vracet do té prázdné a nesmyslné existence, ve které jsem žila předtím, než jsem se seznámila s Vladimírovými knihami. Pak už by bylo lepší — vůbec nežít!

Moje panika se postupně uklidnila. Zapsala jsem si do notesu přicházející myšlenky a nápovědi, poděkovala jsem Ladě a vrátila se k Vladimírovi a ostatním, kteří na mě čekali.

Vladimír znovu seděl na kládě. Zeptal se mě, jestli vidím, jak je teď velké moje duchovní srdce?

Rozhodla jsem se být skromnější a odpověděla jsem, že — několik metrů.

— Ale vždyť si vymýšlíš! — rozesmál se Vladimír.

A potom dodal:

— Potřebuješ si rozvinout sebepociťování ve stavu maximální rozlitosti vědomí. V tom ti pomůže, když si přivykneš na život ve stavu Mahádublu.

Poprosil Aňu, aby mě ukázala, jak si můžeme procvičovat páteř na kmeni poraženého stromu, a sám odešel k táboráku.

Aňa vybrala vhodnou kládu, sedla si na ni zboku, a poté začala pomaloučku sklouzávat dolů a dopředu, a zlehka přitom pohybovala tělem doleva a doprava. Opakovala jsem to. Velice skvělé! Trnula jsem blažeností…