Cesta Duchovního Srdce

«Písečné energie» a kutálení na planetě Zemi

Ráno mě Aňa upozornila, že mám oči světlejší. Upřímně se radovala, když si prohlížela můj obličej. A hlava… už mě víc nebolela! Bylo vidět, že jsem se opravdu zbavila hromady harampádí a smetí, kterou jsem v ní měla.

… Vrátili jsme se na místo síly Manuela. Bylo třeba upevnit všechny předchozí dovednosti. A Vladimír k tomu ještě doplnil, že «pitvat» a čistit můžeme i nohy — tak jako sušumnu nebo střední meridián.

Stáli jsme u táboráku a meditovali. Občas Vladimír a ostatní přikládali na oheň suché větve a různé smetí, pocházející od lidí: kousky polyetylénu, plastové láhve. Vyčištění jakéhokoliv pozemku v přírodě, kde jsme se zastavili a rozdělali oheň, od takových nečistot, bylo pokaždé přirozenou činností celé skupiny.

Udivilo mě, že do ohně házeli i skleněné láhve: vždyť přece nehoří!

— No, — vysvětlil Vladimír, — je dobré očistit přírodu i od skla. Jestliže ty láhve nezničíme — nějaká opilá parta je začne rozbíjet. A od ostrého skla si potom mohou poranit tlapky různá zvířátka. Skleněné láhve se v dobrém ohni úplně roztaví. Ale v žádném případě nesmíme do ohně házet skleněné láhve uzavřené: vybuchují jako granáty, — a střepy odletují ohromnou rychlostí na všechny strany.

Ale i celkově je s ohněm třeba zacházet opatrně, — pokračoval. Velice nebezpečné je například zapalovat oheň v suchém počasí na rašeliništích. Nebo — ve smrkovém lese, pod velkými smrky: staré jehličí začne doutnat, jako rašelina. Takovým způsobem můžeme zahubit spoustu rostlin. Ale vždyť každá z nich je živá bytost, v každém rostlinném těle je rozvíjející se, dosud maličká duše. Zbytečným ničením rostlin, právě tak jako živočichů, — škodíme Evoluci. A také — kazíme vlastní osud. A ještě — zvláště na jaře — je třeba se vyvarovat zapalování suché trávy. Od takzvaných «jarních vypalování» hyne spousta rostlin a živočichů. Domněnka, že vypalování trávy je prospěšné, je kolosální chyba. Říkají, že prý, je popel hnojivo. Ale vždyť půda se neskládá z popela, ale z tlející organické hmoty! Představte si například černozem. Copak se skládá z popela? Tím, že ničíme suchou trávu, půdu právě ochuzujeme! Kdo tohle není schopný pochopit — na takové musíme pohlížet jako na slabomyslné!

Toho dne jsem si nezbytně musela upevnit probraný materiál. Znovu jsem poprosila Manuela o pomoc a začala jsem pracovat.

Poněvadž mám dobré předpoklady k takové práci s vytvářením obrazů, moje fantazie se rozjela naplno. A místo koštěte jsem si představila ohromnou vrtačku, kterou se vrtají skály, vytvořenou ze světla. Rozumí se, že ta vrtačka byla «kouzelná» a «sluneční». «Provrtávala» jsem s ní celé tělo. V určité chvíli se mi dokonce zdálo, že mi přišel na pomoc nejen Manuel, ale i Chuanito, Ježíš a, jak se zdá, Lorenz… I když to mohly být jenom moje fantazie.

Samotný fakt, že jsem zjistila efektivnost takového používání obrazů v léčebných záměrech, se mi zdál úžasně zábavný. V duchu jsem se smála a vymýšlela stále nové formy pitvání a pročišťování «vrchní bubliny vnímání». A tak místo násady od koštěte používám ostré kopí, jehož špicí propichuji vstup do lebky. Poté — otáčím energii podél kokonu, podél meridiánů, promývám celé tělo «mořem Božského Světla».

… Unavená a spokojená jsem se vrátila k táboráku.

Vladimír mě prohlédl a řekl, že oblast višuddhy už zesvětlela. Ale také si všiml, že v oblasti krku na levé straně teď začala být vidět nevelká temná skvrna. Dříve ji nebylo možné uvidět kvůli všeobecnému znečištění čakry.

… Už první den po příjezdu mi řekl, že na mě vidí temná místa v hrudní oblasti a v krku, jestli tam nemám problém? Velice jsem se tehdy podivila, protože jsem tam pozorovala jakési bezvýznamné popíchávání.

A teď jsem se dozvěděla, že je moje čakra višuddha — velice znečištěná! Ale vždyť přece na tom místě, na které ukazoval Vladimír, mi zjistili uzliny, dokonce odebírali biopsii, i když onkologické změny nenašli. A teď se ukazuje, že to mohl být začátek opravdu vážné nemoci!

To temné místo Vladimír doporučil spalovat obrazem ohně.

Vzala jsem obraz maličkého ohýnku na dlaň a přiložila ho k nemocnému místu.

Ale ukázalo se, že to není příliš účinné, když to Vladimír prohlédl, navrhl jiný způsob: představit si, že zadní strana těla je kolmá horská stěna, a za tou stěnou je rozměrově nekonečná propast; je třeba se do ní vylít z anáhaty veškerým vědomím, splynout tam s Božským Světlem-Ohněm — a působit na svoje tělo právě z takového stavu.

Ale tohle mi šlo ještě hůře: nedařilo se mi už tak snadno slévat se s Bohem. Je možné, že se mi na několik vteřin podařilo pocítit mimořádnou blaženost, ale hned se zase ztrácela.

Tehdy mě Vladimír vzal na místo, kde cestičku pokrýval zářivý oranžově žlutý, očividně velice čistý písek. Řekl, že tento písek disponuje mimořádnou energetikou a doporučil mi, abych vzala světlo toho písku na dlaně — «vylévala» ho na obličej, krk, přední meridián, na konkrétní místo, které léčím.

— Složitější je zbavit se takovýchto podobných patologií, když už jsou umístěny i na materiálním plánu. Jestliže jsou dosud jenom na nemateriální úrovni, je možné se jich rukama vědomí zbavit hned napoprvé. Ale pokud už jsou na materiální — pak je nezbytné vynaložit nesrovnatelně více úsilí.

Začala jsem provádět úkol. Ale po deseti minutách jsem se rozhodla, že je třeba účinek něčím zesílit. Poprosila jsem o pomoc Manuela a použila jsem obraz plamenometu. Potom jsme s Manuelem zvýšili počet plamenometů a intenzitu jejich práce…

… Nikomu jsem o těchto nových technikách nepovídala. Ale šla jsem se ukázat s němou otázkou: «Tak jak?».  A konečně jsem uslyšela, že temná místa už skoro žádná nezůstala, jenom úplně minimálně.

— Teď — odpočívej! Potom to dokončíš.

Vladimír mi navrhl novou relaxační meditaci — «kutálení na planetě Zemi»: je třeba pocítit sama sebe jako malé tělíčko na ohromné planetě, na které… se kutálíš v kosmickém prostoru. Potom — protáhneš ruce vědomí do hloubky Země, zkoumáš ji, miluješ… Mezi rukama je anáhata. Ruce vycházejí z ní. Když na počátku ponoříš ruce vědomí, je velmi jednoduché se tam ocitnout, mezi dlaněmi. A duchovním srdcem v hlubinách tohoto prostoru můžeš, konkrétně, prozkoumávat jeho ticho…

Odpočívat takovým způsobem — bylo výborné! Viděla jsem nejen Zemi, v jejíž hlubině jsem se pokoušela rozplynout, ale i hvězdy, kosmické dálky…

… Později jsme u táboráku pokračovali v rozhovoru. Vladimír s námi nebyl, jenom Aňa, Káťa a Larisa. Bavili jsme se o emocích, které konkrétně souvisejí s čakrou višuddhou. Chtěla jsem si to maximálně upřesnit, abych věděla, na čem mám pracovat, z čeho se kát? Ukázalo se, že od této čakry jsou odvozené emoce urážlivosti, nespokojenosti, sklíčenosti.

Když přišel Vladimír, povídali jsme si právě o možnostech léčení páteře jinými způsoby, nežli meditativními. Počkal, až ukončíme téma, potom ke mně přistoupil a začal velice pozorně prohlížet mojí višuddhu se štítnou žlázou. Žádné zbytky patologie tam nedokázal najít.