015-Nemohu tě milovat takovou — ve vší úplnosti!
Nemohu tě milovat takovou — ve vší úplnosti!
A potom jsme šli k Ladě.
Její místo síly bylo nedaleko, sto metrů od naší mýtiny — v lese, mezi vysokými borovicemi. Tam byla energetika úplně jiná. Vladimír nás na to upozornil, doporučil nám, abychom procítili změny, až budeme protínat hranici. Právě v té chvíli jsem ji objevila. Byl to takový pocit, že se mi začalo snadněji dýchat, mohla jsem vzduch vdechovat plnou hrudí a vystupovat celou svojí šířkou daleko za hranice těla.
Vladimír potom říkal, že na tom místě duchovní srdce samo od sebe nabývá ohromných rozměrů.
Ušli jsme ještě několik metrů a zastavili jsme se. Pozorně jsem sledovala svoje pocity. V určité chvíli začalo být pociťování okolního prostoru skutečně… intenzívní. Vladimír řekl, že je to Lada. Tiše se usmíval. Pokud podobné pauzy vznikaly — chápala jsem už, že Vladimír poslouchá.
— Lada ukazuje na tvoji hlavu, není spokojená s tvou «vrchní bublinou vnímání». Říká, že tě nemůže milovat takovou — ve vší úplnosti.
Cítila jsem se jako maličké koťátko, které čekalo smetánku, ale místo toho na něj vylili kbelík vody. Nemůže mě milovat? Je to tak strašné?!
Když Vladimír uviděl výraz v mém obličeji, zasmál se a znovu mě políbil na tvář.
No, myslím si, určitě mě jen straší. Ale Svatý Duch by mi přece neříkal něco jen tak bezdůvodně! Bez ohledu na to, kolik legračních hledisek v tom může být, musím tato slova brát vážně. To znamená, že se musím stát takovou, aby mě Lada už mohla milovat ve vší úplnosti. A jak také jinak?!
Vladimír se mě zeptal: jestli se teď chci vrátit na předchozí místo — nebo zůstat tady, s Ladou? Nakonec jsem se rozhodla, že zůstanu.
Chodila jsem po cestičce na tom místě, kde jsem zvlášť intenzívně pociťovala Ladu, a pokoušela jsem se samostatně zachytit alespoň nějakou myšlenku, nějaká slova, která mi Ona chtěla povědět: čemu věnovat pozornost, jak se napravit?
Zoufale jsem se přehrabovala ve své minulosti, pokoušela jsem se rozpoznat ty svoje hříchy, kvůli kterým stav «vrchní bubliny vnímání» byl natolik «zpustlý», že dokonce i taková intenzívní práce na místě síly Manuela přinesla jen nepatrné změny.
Konečně se mi začalo zdát, že se určité myšlenky zvlášť vyčlenily — a zapsala jsem si je do notesu.
Pocítila jsem trochu úlevu a vrátila jsem se k ostatním.
Vladimír se mě na nic neptal. Seděl na kládě a naslouchal Bohu.
… Potom se projednávalo téma, jak mě pomoci při očišťování mé «vrchní bubliny vnímání». Vladimír navrhl, abychom se zítra vrátili na to samé místo. Ale jako vždy při přijímání důležitých rozhodnutí, požádal o požehnání Boha.
— Lada je tady. Schvaluje tento plán.
