Cesta Duchovního Srdce

Snad sis dnes nevzala podprsenku?!

Sluníčko hřálo stále silněji. Konečně jsem už dokázala chodit bez čepice a s rozepnutou bundou. Je pravda, že mi to «přikázali» udělat, jinak bych dál chodila navlečená jako «cibule». Čím je větší horko — tím je mi lépe.

Vladimír už si bundu sundal úplně.

Zavolal mě, abych se připojila k ostatním, aby mohli provést moje «Veliké Zasvěcení» do manter «Murk!» a «Mjau!». Zasmáli jsme se a postavili se do kruhu. Jenom ten manželský pár s námi pořád nebyl …

Vladimír si mě prohlédl a hned mi přikázal, abych si sundala pulovr… Bundu — také.

Odešla jsem ke svému batohu, abych do něho dala svlečené oblečení. Potom jsem se vrátila. Na mém těle zůstávaly dvě košile a dva svetry, oblečené jeden na druhý. Vladimír na mě znovu pohlédl kriticky.

— Doufám, že na sobě nemáš syntetiku? A po odmlce: — Snad sis dnes neoblékla podprsenku?!

Aňa s Larisou, jak bylo vidět, se podivily ještě více, nežli já.

— No ona není syntetická a vůbec mi nepřekáží, — ospravedlňovala jsem se.

Aňa s Larisou se začaly rozpačitě ospravedlňovat, že když se o mě staraly, nevšimly si toho a ani je nenapadlo o tom přemýšlet: vždyť k čemu ji potřebuji?

— Svlékej! — smály se. — Bůh miluje nahé ženy!

Vladimír se na mě díval a usmíval se.

— Nic nesmí překážet rozšiřování anáhaty. Nesmíme mít žádný stísňující oděv!

— A «společenská potřeba»? — namítla jsem.

— Tohle je dokonale nepotřebná «potřeba». Právě tak je to i s punčocháči a botami na vysokém podpatku. Vždyť jaká spousta žen si už zničila zdraví kvůli podobným «společenským potřebám»!

Otočila jsem se a trochu v rozpacích si svlékala podprsenku, vzpomínala jsem přitom na svoje obvyklé boty na deseticentimetrových podpatcích, ve kterých jsem v předchozích létech běhala po diskotékách po dlouhém pracovním dni … Jaké to bylo mučení!…

— Duchovní srdce se musí volně vylévat z hrudního koše, nesmí tomu nic bránit! Cítíš, jak ses teď rozšířila vědomím, jak se ti začalo lehce dýchat?

Ano, skutečně jsem se začala cítit svobodněji! Mimovolně jsem se napřímila, narovnala ramena.

… Sluníčko něžně zalévalo mýtinku svým světlem a teplem.

S veselým patosem mě začali «zasvěcovat do manter».

— Zkoncentrujeme se ve vrchní čakře a poté se po předním meridiánu rychle spouštíme do spodní — múladháry. Bez přerušování pohybu hned zase po sušumně — nahoru. Potom — nazpátek po té samé trajektorii. Při každém takovém cyklu — pronášíme nahlas: «mjau!» (se zesíleným důrazem na «ja»), ale pociťujeme přitom zvuk v meridiánech.

Vladimír demonstroval cvičení a přitom pohyby těla napomáhal posunování energie.

— Je to výborný způsob rychlého pročištění předního a zadního meridiánu. Připravuje k práci s «mikrokosmickou orbitou». Je pochopitelně nutné takové «mjau!» opakovat mnohokrát za sebou.

Zeptala jsem se:

— Ale proč právě «mjau»?

— No, vyzkoušej to s «haf!».

Zasmáli jsme se. Ano, s «haf» by to bylo, mírně řečeno, trochu složitější.

Potom jsme se pustili do mantry «Murk!».

— Zkoncentrujeme se vědomím v múladháře a svádhistháně. Poté zvedáme energii vědomí po předním meridiánu, při tom se cítíme jako blažená kočka, která se právě nahřála na radiátoru topení a teď se v blaženosti protahuje. — A předvedl to, s požitkem «murkal» a protahoval přitom hlásku «r».

Když se Vladimír přesvědčil, že to správně provádím, nechal mě, abych pokračovala v «murkání» samostatně. Aňa dodala, že se právě o takovou blaženou radost můžeme dělit s okolím. A také můžeme mantru používat k odstraňování únavy.

Tato mantra opravdu vyvolávala pocity sladkého probuzení po dobrém spánku, mně se dokonce zúžily oči požitkem. A tak jsme chodili po mýtince a «murkali».

Posadila jsem se na trávu, abych si odpočinula a zapsala si do svého zápisníku o mantrách. Když jsem skončila s psaním, přišel Vladimír; rozhodl se pokračovat v tématu nadbytečných částí garderoby:

— Oblečení musí být, pokud možno, lehké. Do té míry — aby je tělo vůbec nepociťovalo. Abychom díky tomu mohli lépe pociťovat Boha.

— Nemám ráda, když na mě lidé zírají! — zamumlala jsem.

Vladimír odpověděl velice jednoduše:

— Krásu musíme dávat! Je to jeden z projevů té lásky, kterou od lidí očekává Bůh. Krása — zjemňuje, naplňuje zjemnělou sílou! Krása, jak je známo, spasí svět! Ale je pochopitelné, že vždy a všude musíme dodržovat obezřetnost. Víc než to: obezřetnosti se přitom právě musíme učit! Bylo by například nesprávné — vystavovat se nebezpečí, tím, že «budeš lákat» svojí krásou primitivy.

Mé vlastní krásy se to sice netýkalo, ale to, že mi připomněl jednoho z mých oblíbených spisovatelů — Dostojevského, mě přimělo, abych se odmlčela a zamyslela se. V té chvíli jsem si ještě vzpomněla na jedno vzletné vyjádření, ale už Čechova: «V člověku musí být všechno překrásné: tvář, i oděv, i duše, i myšlenky!».

Přemýšlela jsem o tom, že když Bůh povoluje chodit maximálně odhaleně, — pak zmizí dlouhé sukně a uzavřené halenky! Ale v té chvíli Vladimír řekl:

—Jenom opakuji, že není třeba být výstřední. A — předvádět krásu svého těla představitelům guny tamas.

Potom pokračoval:

— Ale já, když jsem tenhle rozhovor započal, jsem neměl na mysli erotické téma, i když je také velice důležité, a je výborné, že jsme si o něm «promluvili». Chtěl jsem jenom zdůraznit, že pro úspěšné zdokonalování prostřednictvím meditačních technik je velice důležité pociťování svobody. Nesmíme být zaneprázdněni nedokonalými věcmi a obavami. Nesmíme pociťovat «utiskování» někým, připomínat si, že si «mě neváží», «neuznávají mě», «pronásledují» a tak dále. Abychom se takových stavů zbavili, existuje systém psychické autoregulace, který jsme vypracovali. Ale pociťování svobody je také těžce dosažitelné «mezi čtyřmi stěnami» městských bytů a kanceláří. Na rozdíl od přírodních prostranství, na kterých, jak sama vidíš, jsme rozvíjeli sebe a teď pomáháme tobě. To samé platí i o tísnícím oblečení, které narušuje krevní oběh, brání pohybu a překáží normální funkci čaker. Nejlepší ze všeho, o čemž se sama můžeš přesvědčit, je meditovat úplně bez oblečení. Pochopitelně — s přihlédnutím k počasí a sociálním faktorům, o kterých jsme už mluvili. Na duchovní Cestě se praktikant musí snažit odstranit, setřít, rozpustit všechny obaly kolem svého «já» — aby ho postupně úplně «rozpustil» a směřoval ke Splynutí s Bohem. Jedním z takových obalů může být i oděv, dokonce, i pokud to posuzujeme ze symbolického úhlu pohledu. Ale ještě jednou zdůrazňuji, že je nutné se přitom vyhýbat «přehmatům», tak jako ve všem ostatním. Teď například vidíš, že všichni pracujeme oblečení.