010-A někdo, kdo už se dostal skoro na vrchol
A někdo, kdo už se dostal skoro na vrchol, padá zpátky dolů…
Hodně se mnou rozmlouvala Larisa, vyprávěla mi o svém životě, o zkušenostech, které by mi mohly pomoci svým příkladem, dávala mi rady ohledně kontaktů s těmi lidmi, se kterými jsem neměla úplně dobré vztahy. Cítila jsem se s ní jako malé děťátko, které jeho maminka na noc velice pečlivě přikrývá peřinkou.
Aňa ke mně také často přicházela, doporučovala mi nové meditace, třeba když už jsme šli zpátky k vlaku. Ona sama se vždy snažila objímat a milovat všechno živé — a chtěla mi pomoci, aby se to stalo i mým hlavním životním motivem.
Vždy byla naplněna zvláštním nadšením, což se dokonce odráželo i v jejím způsobu řeči: intonace jejího hlasu se občas v některých emočně významných místech najednou tak změnila, jako by vzlétlo hejno veselých ptáčků, pokřikujících na sebe. Tehdy se mi chtělo vzletět zároveň s ní.
Ale s tím manželským párem, jehož jména jsem se rozhodla neoznamovat, se mi nedařilo se tak sblížit. Oni se po celý čas drželi odděleně od ostatních, ale zároveň spolu vedle sebe: spolu přicházeli, spolu odcházeli. Také jsem si všimla, že oba nosí brýle, a to s velkými čočkami. Zeptala jsem se na to Ani. Hned mi neodpověděla, trochu se zamyslela:
— Je možné, že si to jednoduše nevytkli jako cíl… Možná proto, že nosí brýle od dětství a zvykli si…
To mi bylo naprosto nepochopitelné. Je možné, že to bylo proto, že jsem si brýle nasadila až v osmnácti letech a věděla, co znamená dobře vidět bez jakýchkoliv pomocných prostředků? V každém případě jsem strašně chtěla, aby se to vrátilo zpátky. Vždyť zvlášť špatné je to bez brýlí v lese: člověk by chtěl vidět každý lísteček, každou travičku a všechny květy jaksepatří ostře!
… Vzpomněla jsem si na příhodu s jedním pacientem, když jsem byla na praxi v ordinaci u psychiatra. Měla jsem jenom sedět stranou, pozorovat pacienty a to, jak s nimi lékař komunikuje. Přišel nemocný, který tvrdil, že vidí budoucnost: některé nešťastné události — dopředu. Je možné, že je i viděl, ale léky bral pravidelně. Podíval se na mě a najednou řekl:
— Můžeš se brýlí zbavit, jenom o tom ještě nevíš!…
