Cesta Duchovního Srdce

První místa síly

Když jsme vyšli z vlaku, vydali jsme se velice mírným krokem k mořskému břehu. Vál silný studený vítr, poprchávalo, slunce jen zřídka vyhlédlo mezi mraky.

Později jsme šli pobřežním pískem a brodili jsme se potůčky, které vtékaly do moře…

Najednou jsme se zastavili, Vladimír se otočil a řekl mi:

— To je první místo síly pro tebe — pracovní prostor Krišny. Tady je i On! Můžeš se s Ním pozdravit!

V záplavě emocí a myšlenek jsem ze sebe nedokázala vymáčknout nic lepšího, nežli říci: «Dobrý den, Krišno!».  A ve zmatku jsem umlkla. Nic víc «rozumného» se mi v hlavě neobjevilo. A nechat zaznít ve slovech emoce radosti se mi nepodařilo.

Vladimír mi takticky pomohl vyjít z této tak nesnadné situace a navrhl, abychom pokračovali v cestě.

Nicméně vysvětlil, že s Bohem rozmlouvat můžeme a musíme se to učit, musíme se učit Ho milovat, objímat Ho…

… Zanedlouho jsme se zastavili vedle olše poražené vichřicí.

— To jsou olšové jehnědy, — ukazoval Vladimír. — Živí se jimi jeřábci.

Ušli jsme ještě několik metrů — k velké spadlé bříze.

— A tohle jsou březové jehnědy, oblíbená pochoutka tetřívků.

Prošli jsme kolem několika čerstvých pařezů a on se najednou zastavil a ukázal na jeden z nich:

— Proč je mokrý?

«Už je tu zkouška!», — pomyslela jsem si, a vzpomněla si,  jak Vladimír v jedné ze svých knih popisoval «zkoušení» zájemců o učení u něho: na začátku měli vyplnit anketu s velice jednoduchými otázkami, které ale ukazovaly intelektuální schopnosti zájemců. Na základě toho se také rozhodovalo: vzít nebo nevzít do učení?

… Předchozí déšť jako příčina vlhkosti pařezu — to by bylo příliš jednoduché vysvětlení. Vždyť přece všechny ostatní pařezy vůbec nevypadaly tak mokré. «Vytušila jsem», že existuje složitější varianta odpovědi. Při podrobnější prohlídce jsem viděla, že ta «mokrost» je hustší, ve srovnání s vodou. To znamená, že je to «tekutina toho stromu», rozhodla jsem se; ve strachu jsem nebyla schopná si vzpomenout, jak se ta «tekutina» jednoduše nazývá.

— Ano, je to míza té břízy, uzavřel Vladimír myšlenku, kterou jsem začala rozvíjet. — Strom byl poražen tuhle zimu. Ale poněvadž jeho kořeny ještě neodumřely, posílají dál nahoru mízu.

… Za nějaký čas jsme se znovu zastavili. Vladimír oznámil:

— Přišli jsme na místo síly, které dnes potřebujeme. Budeme tu pracovat dost dlouho. Takže — jdeme čurat!

Jak se ukázalo, uvedené téma nebylo ve Vladimírově skupině «zapovězené» nebo alespoň vyvolávající rozpaky.

Muži odešli dopředu. Majitelky ženských těl zůstaly mezi keři, na místě, které Vladimír k tomuto účelu velice zdařile vybral.

… Ale po několika dnech se mi povedlo si při této příležitosti vyslechnout celou Vladimírovu «přednášku», pro mě velice nečekanou. V žertu ji nazval: «Teorie čurání». Ale o tom budu vyprávět později.

… A nyní jsme se, jak se ukázalo, zastavili vedle pracovního prostoru Božského Učitele, jednoho ze Svatých Duchů, — Chuanita.

— Zkus vycítit hranici tohoto místa, řekl Vladimír a ukazoval mi na ni. Musíš se samostatně naučit přesně určovat hranice míst síly.

Okamžitě jsem nepochopila, co konkrétně musím pociťovat, proto jsem se zastavila a mnohokrát přecházela hranici.

Nevelký rozdíl v emocionálním stavu jsem skutečně cítila…

Ale už asi tak za půl hodiny začaly být pocity mnohem zřetelnější, jejich vnímání bylo snadnější a jistější.

Dokonce i sluníčko najednou vykouklo z mraků a zahřálo! A to bylo velice vhod mému prokřehlému tělu a namrzlým prstům rukou a nohou.

— Víš, kdo je to Chuanito? — zeptal se Vladimír, když jsem k němu přišla blíž.

— Žák Lao… — začala jsem nejistě a právě tak nejistě zakončila: — C…

— Ne, my neznáme Jeho Učitele.

V duchu jsem se ťukla do čela: vždyť jsem si to popletla s Božskými Učiteli Chuanem a Chanem, o Kterých Vladimír vyprávěl v knize 'Klasika duchovní filozofie a současnost'!… Cítila jsem se provinile. I když bylo zřejmé, že rozhovory s Vladimírem, tak jako zkoušky, — se týkají jenom mě samotné.

— Chuanito byl v posledním vtělení indiánským duchovním Náčelníkem, — pokračoval Vladimír v tématu.

Maličko jsem radostí povyskočila: indiánským!

… Mojí první přečtenou knížkou o indiánech byl 'Vinnetou — náčelník Apačů'. Bylo mi tehdy dvanáct let. Ale místo nadšení z napínavých dobrodružství jsem tenkrát… propukla v pláč a smáčela hořkými slzami polštář: «Jakže?! Takový skvělý, takový odvážný, takový ušlechtilý a takový hrdý národ — a on žije v rezervaci! Jaká krutost!»  Byl to pro mě emocionální šok: poprvé jsem uviděla za hranicemi svého maličkého světa krutost, které, jak se mi zdálo, — Bůh… dovolil existovat…

Nevyvolalo to tenkrát ve mně pochybnosti o Jeho Lásce, byla jsem schopna se jenom domýšlet, že toho musím ještě velice mnoho poznat a pochopit. Později jsem se dozvěděla i to, že indiánské rezervace vůbec nejsou místy jakési vězeňské internace indiánů, čemuž nás učili v «sovětských» školách. Naopak, jsou to země, navrácené do vlastnictví indiánů, kteří si přejí žít způsobem života svých předků. A oni si přitom ten způsob života sami vybírají. A «bledým tvářím» je vstup do rezervace zakázán nebo přísně omezen; tato omezení také určují sami indiáni, žijící v těchto rezervacích.

V krátkém čase jsem přečetla všechny dostupné knihy i další materiály o indiánech. Tehdy jsem se také seznámila s 'Písní o Hiawathovi', ale… nic jsem nepochopila. Zůstal ve mně jenom pocit něčeho velice světlého a tajemného. A také jsem se naučila všechny indiánské hrdiny: jejich jména, letopočty ve kterých žili, jejich skutky, hledala jsem ztvárnění jejich postav ve filmech. Dokonce jsem věděla, jaký kmen žije v které části Ameriky a jak se jmenuje. Došlo to dokonce tak daleko, že jsem se začala učit jeden z indiánských jazyků, ale dost rychle jsem pochopila, že moje zaujetí už překračuje hranice normálnosti…

Pak jsem ještě mnoho let snila o tom, že jednou odjedu do Severní Ameriky navždy k indiánům, kteří tam žijí v lesích a v horách. A vymýšlela jsem si skoro každý večer před spaním historky, jak je najdu, jak se s nimi seznámím a jak mě nechají navždy u sebe žít. Tak jsem vymýšlela celé «seriály». Představovala jsem si prérii, po které určitě dokážu pádit na divokém mustangovi, kaňony, po kterých se naučím nebojácně šplhat, ohromné slunce nad jezerem, které budu vítat každé ráno, zvěř a ptáky, kteří se mě nebojí…

… Ale pokaždé jsem se ráno probudila ve čtyřech stěnách dusného pokoje městského bytu…

… A teď se moje fantazie pokoušela nakreslit Chuanita, jak by mohl vypadat: dlouhé černé vlasy na ramena, snědá tvář, hnědé oči, orlí péra v čelence…

Ale rozhodla jsem se, že se kvůli upřesnění Vladimíra ptát nebudu.

 … Na lesní mýtince mezi borovicemi a smrčky se ukázalo staré ohniště. Sundali jsme batohy, nasbírali dřevo a zapálili táborák. Potom jsme se posilnili chlebem s máslem a se sýrem a kávou.

Vladimír vstal první, přišel ke mně, natáhl ke mně ruce a pomohl mi vstát na nohy.

Potom mě měkce uchopil za dlaně, přesněji — jen za prsty rukou, kontroloval jejich teplotu. (Při dopisování s ním jsem mu vyprávěla, že jsem velice zimomřivá a navlékám se «jako cibule». Zvlášť trpím tím, že mě «zebou» prsty — dokonce i při plusové teplotě vzduchu… V odpovědi mi tehdy doporučil několik pránájám na pročištění meridiánů rukou a nohou.

— Ano, — řekl, — výborně jsi zapracovala i s tímhle: vždyť máš ruce dokonce velmi teplé!

«Ale vždyť skutečně teplé jsou!» — vzpamatovala jsem se v duchu.

— Uvolníme nohy a ohneme je lehce v kolenou, — začal svůj výklad Vladimír a sám cvičení předváděl. — A začneme se měkce prohýbat ze strany na stranu, jako vodní řasy v lehce zvlněné vodě.

Potom rozpažil s dlaněmi obrácenými nahoru v úrovni ramen.

— Představíme si na jedné dlani zlatavě-ohnivé sluníčko a začneme ho kutálet z jedné dlaně do druhé — skrz ruce a anáhatu. Cvičení opakujeme mnohokrát.

Fyzickýma očima jsem žádné sluníčko neviděla. Ale dokonale zřetelně jsem pociťovala převalování intenzívně svítící kuličky z jedné ruky do druhé.

— Díváme se z anáhaty! — opravil mě Vladimír, když viděl moje snažení. — Dívat se fyzickýma očima nemá smysl!

Snažila jsem se dělat všechno přesně tak, jak instruoval Vladimír. Ale naplno se tomu cvičení věnovat mi stále ještě bránila emocionální sevřenost v přítomnosti Vladimíra a chladno, které jsem pocítila, když jsem se vzdálila od ohně. A také… pocit zvláštnosti toho, co se děje… z pozice mé mysli, zvyklé všechno analyzovat a o všem pochybovat.

V tom ostatním jsem byla připravena skákat radostí: tohle je — přítomnost! — konečně! Jsem tady! A to, o čem jsem snila, se děje!

Nechali mě, abych si dále samostatně osvojovala cvičení.

Každý z ostatních členů skupiny měl svůj vlastní seznam úkolů na dnešní den. A, jak jsem pochopila, sestavovali si ho pokaždé.

Po více než patnácti minutách Vladimír, když šel kolem, poznamenal:

— Pokud budeš unavená nebo ti bude zima, přijď k ohni.

Takové otázky jsem si nepokládala. Ale když jsem se zamyslela a přihlédla ke svým pocitům, rozhodla jsem se, že přece jen bude dobré jít k ohni, kde se už shromáždili všichni ostatní a chystali se nalévat čaj z termosek.

… V minulosti jsem se intenzívně zabývala lehkou atletikou. Tam se stav únavy chápal jako «plná polní», kdy je «jazyk na vestě» a «nohy se podlamují».

Ale Vladimír vysvětlil, že v duchovní práci k takovému stavu docházet nesmí, v paměti si musíme zafixovat optimální nejintenzívnější meditativní stavy — jako protiváhu ke «slabým a nepovedeným».

Takže jsem stála a dohlížela na oheň. Tělo se příjemně zahřívalo.

— Obraz plamene táboráku můžeme umístit do svojí anáhaty, — znovu promluvil Vladimír. — A poté ho můžeme dát pod tělo, «rozfoukat», přeměnit ho v ohromný táborák, a takovým způsobem «prožehnout» tělo, očišťovat ho vcelku od všech hrubých energetických vměstků.

Vyzkoušela jsem to. Obraz velkého hořícího táboráku se mi dařil výborně.