002-Rozloučení s kočkami
Rozloučení s kočkami
Před několika lety jsem napsala Vladimírovi poprvé. Tehdy jsem ještě byla studentkou medicínské fakulty na univerzitě. Vladimír mi, zřejmě proto, že viděl, že jsem ještě všechno nestačila pochopit, doporučil, abych zatím ještě nějakou dobu pracovala na etickém aspektu svého života a znovu mu napsala, až ukončím univerzitu. To znamená, za čtyři roky…
Napsala jsem za šest. Proč? Protože jsem se ještě nepovažovala za připravenou, za toho hodnou.
V novém dopise jsem Vladimíra poprosila o nějaké rady a předpokládala jsem, že tím naše vztahy skončí.
Ale Vladimír odpověděl velice vstřícně.
Potom jsme si vyměňovali dopisy ještě po dobu dvou měsíců, dokud mi najednou neoznámil, že by se rád se mnou setkal. Takový obrat událostí jsem skutečně nečekala: moje smutná budoucnost najednou začala získávat duhové barvy!
Domluvili jsme se, že se setkáme na jaře, koncem dubna. V době před naším plánovaným setkáním jsem se musela sama naučit úplně celý kurz rádžajógy, který Vladimír prezentoval ve svých knihách a filmech.
Během těchto měsíců se mi několikrát stalo, že jsem musela procházet zkouškami, ze kterých se teoreticky mohl vyvinout další odklad cesty. Ale já už jsem tomu dobře rozuměla: Bůh mě zkouší!
V té době se mnou žili půlroční kocourek a kočička. Velice jsem je milovala! Ale chápala jsem, že by Vladimír neschvaloval takovouhle moji připoutanost, která mi nedovolovala ani odejít na několik dní z domova. Ano, na jedné straně mi bylo líto držet je v bytě o jedné místnosti jako v kleci, ale na druhé, — zdálo se mi strašné pustit je na ulici: vždyť by je mohlo přejet auto!
Vzpomínala jsem na příhodu, jak před mýma očima jiný můj kocourek přebíhal silnici a vběhl přímo pod kola projíždějícímu autu. Auto odjelo; a on zůstal ležet a svíjel se v křečích. A v dálce už svítila světla dalšího automobilu. Vrhla jsem se na silnici, chytila kocourka a běžela s ním na druhou stranu silnice, tam jsem ho položila na trávu pod břízkou… Obyčejný černobílý kocourek, maličký a bezbranný, s polootevřenýma očima, takový teploučký… — naposledy sebou škubnul v předsmrtné agónii a zemřel…
Začala jsem držet svoje domácí mazlíčky zavřené mezi čtyřmi stěnami.
A najednou… Vladimír píše, že mě vidí… (z jiného města!) — «ve splynutí s kočkami»! Je výborné, píše, že je tak miluješ, ale je pro tebe načase, abys nesplývala v emocích lásky s kočkami, ale s Bohem!
Ještě podotkl, že pokud je pro mě teď složité souhlasit s tím, že dám kočky do jiných dobrých rukou, — jestli by nebylo lepší naše setkání odložit?…
Strnula jsem překvapením: jak mohl tak přesně zjistit moji situaci?!
Vždyť jsem předtím neměla ani tušení, že jsem s někým «ve splynutí». Ale když jsem to rozebrala, pochopila jsem, že moje pusinkování jejich malých čumáčků a měkkých hebkých bříšek — bylo právě tím projevením lásky, o kterém psal Vladimír!
Bylo to téma rozmísťování indrijí, buď zaměřujeme svoji pozornost a svoji lásku na objekty světa hmoty, včetně například koček a psů, — a nebo na Boha, Kterého milujeme natolik, že se zcela snažíme o poznání právě Jeho a Splynutí s Ním.
Také jsem viděla, že ačkoliv jsem se stala lékařkou, moje vlastní zdraví nebylo právě nejlepší: medicínské vědomosti, které jsme se jako studenti naučili, zjevně nestačily ani k tomu, aby nám samotným pomohly získat zdraví…
Chápala jsem, že tyto problémy je nezbytné řešit tím nejrychlejším způsobem.
Za tři dny, když jsem se vrátila z práce, pustila jsem kocoura, který se už dlouho zoufale cpal ven, na ulici. A pak jsem se otočila a naposledy ho uviděla, radostně běžícího pryč s ocasem vztyčeným vzhůru, — a odešla jsem.
A kočku se mi podařilo dát kamarádce. Tam se jí bude zajímavěji žít ve společnosti ještě pěti koček.
A u mě doma nastalo ticho. Osvobodily se indrije , které jsem teď mohla zaměřit na Boha: právě to mi naznačoval Vladimír.
Mému odjezdu k němu už nic nepřekáželo.
Energicky jsem začala pracovat na svojí přeměně podle metod vypracovaných Vladimírem: čistila jsem čakry a meridiány, učila se dívat z čaker… Dařilo se! Moje zdraví se viditelně zlepšovalo. V obličeji jsem omládla tak, že mě přestali poznávat dávní známí…
