Cesta Duchovního Srdce

Pokání

Výrokem o nezbytnosti očistit se prostřednictvím pokání začínal svoje kázání Jan Křtitel (Mt 3:2,6). To bylo nové pro ty, kdo ho poslouchali: v tu dobu byla u židů rozšířena velice svérázná forma «osvobození od hříchů». Jednou v roce, na Paschu (Velikonoce), symbolicky jakoby překládali svoje hříchy do jehňat, poté ty «hříšníky» zabíjeli — «jako oběť Bohu» a sami pojídali jejich mrtvoly. Je přirozené, že tato absurdita jen prohlubovala hříšnost takových lidí před očima Boha.

Ne, vlastní hříchy nemohou být na někoho přeneseny, jenom člověk sám je může smýt svojí upřímnou lítostí.

Právě lítost, která následuje za intelektuální sebeanalýzou je hlavním očišťovatelem duše.

Bůh nás neustále «pase» jako Svoje ovce (alegorie, často používaná Ježíšem), které vypustil na pozemské «pastviny». Jeho záměr spočívá v tom, aby nás udělal dokonalými, abychom se stali důstojným doplněním Jeho Samotného. V tom je Jeho Život, smysl vytváření materiálních světů. A On se nás nevzdá, nezávisle na tom, jestli chceme nebo nechceme o Něm vůbec vědět, milujeme-li Ho, snažíme-li se stát dokonalými, jako On, přejeme-li si vlít se do Něho.

Přiblížení k Němu prostřednictvím úsilí o sebezdokonalování přináší opravdovou Blaženost. Zvlášť ostře jsou pociťovány první doteky Božského Vědomí, poté se Nejvyšší Blažeností stávají stále déle trvající epizody Splynutí s Ním. Jsou to naše nejvyšší odměny za úspěchy na duchovní Cestě!

Ale jestliže Jeho Vůli neplníme, jdeme na opačnou stranu od Něho — pak sami sebe odsuzujeme k utrpení. Tato utrpení jsou «odměnou» za neposlušnost.

A první, co můžeme udělat, abychom se jich zbavili, je kát se.

Ale nováčkové v náboženství, pro které Bůh zatím ještě není Živou Realitou, ale jen abstrakcí, se zcela přirozeně mohou zeptat: ale jak se kát?

Existuje například názor, že kát se je možné jenom před knězem. A že právě jeho prostřednictvím se «hříchy odpouštějí».

Ale pravda spočívá v tom, že k žádnému «odpuštění hříchů» ve skutečnosti vůbec nedochází: tohle je obecně nesprávně vytvořená otázka. Posuzování problému pokání se musí vést mnohem serióznějším jazykem — v termínech zbavování se neřestí, a ne vyprošování odpuštění. Přiměřeně k tomu jsou i mechanizmy opravdového pokání jiné. Vzpomínaný církevní obřad se hodí jen pro děti, nováčky a slabomyslné dospělé.

V některých protestantských církvích je způsob provádění pokání už zorganizován lépe: věřící se po příslušné přípravě kají bezprostředně před Bohem Živým, bez prostředníků. Při tom důstojnost situace a podpora celé shromážděné komunity příznivě napomáhají zápalu emocí pokání.

Ale ne všichni lidé mají přístup k takovým komunitám nebo ke skutečně moudrým duchovním instruktorům, schopným objasnit to, v čem se kát a jak se kát.  Proto teď probereme principiální schéma samostatné práce s pokáním.

Za prvé, je třeba se vypořádat s některými zásadními otázkami náboženské filozofie: co je to Bůh, Evoluce, smysl našeho života a všech vtělených bytostí. Z toho začne být patrné i to, kvůli čemu vůbec na sobě pracovat, k jakému ideálu směřovat, co v sobě pěstovat, čeho se zbavovat, co to je opravdu neřest, hřích, a co tak nazývají jenom lidé, ale Bůh ne. Pro to je účelné studovat především slova Samotného Ježíše Krista, a ne fantazie na téma křesťanství. «… Učte se ode Mne…» (Mt 11:29), — říkal Ježíš.

Upozorňuji: stává se, že slyšíte slova o tom, že «10 přikázání», poskytnutých Bohem prostřednictvím Mojžíše, — jsou také i «přikázání Kristova». Pokud se i vy setkáte s takovým kazatelem — odejděte od něho: on sám naprosto nic nepochopil, ale pokouší se učit druhé. Vždyť ve skutečnosti Ježíš zanechal Učení o Bohu a o Cestě k Němu, které je nesrovnatelně bohatší, nežli celý Starý Zákon. A skládá se z desítek rad-přikázání.

A ještě: pokud se někomu zdá, že je tak dobrý, že se nemusí měnit, — pak to znamená, že takový člověk je tak vzdálen od duchovní práce, že o ní nemá ani představu. Neboť v Ježíšově Učení si najde jakýkoli člověk příležitost stát se lepším: od začínajícího — až k tomu, který vysoko postoupil na náboženské Cestě.

Teď si pohovoříme o sebeanalýze. To, co lidé nazývají hříchy, není to hlavní. Hříchy jsou pouze konkrétními projevy našich neřestí — rysů charakteru, vlastností duše. Hříchy umožňují neřesti uvidět, ale bojovat musíme ne s hříchy, ale právě s neřestmi. A to vůbec není práce na jeden večer… Předělat sebe jako duši, zbavit ji jedněch vlastností a obdařit druhými, je možné jenom za léta soustředěných úsilí.

Pro to, abychom výrazněji rozpoznali v sobě tu či onu neřest, je účelné pokusit se vystopovat všechny její projevy, všechny hříchy v této linii, za celý život, až do dětství. A až ta práce bude udělána, Bůh vám dá, možná, nahlédnout i do minulých vtělení — abyste uviděli kořeny svých neřestí, které se nacházejí ještě tam.

V procesu odhalování v sobě neřestí a vzpomínání na konkrétní hříchy — musí nastoupit emocionální lítost.

Ale jestli při tom emocionálně trpíte kvůli lítosti nad sebou v souvislosti se strachem před budoucím trestem — pak jste na absolutně falešné cestě.

Soucítit je třeba ne se sebou, ale se svými oběťmi — všemi těmi, kterým jsme způsobili svojí nemravností bolest — fyzickou nebo jen emocionální. A poté prožít vědomím každou takovou situaci nanovo — ale teď už správně.

Pokud nějak můžeme — alespoň částečně — vyrovnat svoji vinu před svými oběťmi — musíme to nezbytně udělat. Pokud to neuděláme, ale prosíme Boha o odpuštění, je hloupé spoléhat se na příznivý výsledek: vždyť takové pokání nevypadá upřímně.

Práci na pokání nemůžeme ničím nahradit. Spoléhání na to, že očistit se od neřestí je možné jenom meditačními praktikami nebo «katarzními» technikami, je chyba. A dokonce, i pokud dostane člověk možnost pobývat v Příbytcích Svatého Ducha, a dokonce se i vzájemně dotknout s Otcem — stejně od toho neřesti «neshoří», ale přetrvají a projevují se. Tohle nejsou domněnky, ale fakta.

Proto radím vystříhat se, jak takových «novinek», tak i metod «vykřikování» svých neřestí (kvůli tomu je třeba jen velice nahlas, dlouho a hrubě řvát, nejlépe v partě stejně smýšlejících), i takových «ponurých» technik «zbavení se neřestí», jako vynález jednoho ruského «poperestrojkového» «duchovního pastýře» (do Perestrojky — instruktora okresního výboru KSSS); on hlásal: «Zabíjejte pavouky! Za každého zabitého pavouka se snímá 40 hříchů!». Je lepší od takových hlupáků odejít, abychom se nestali «slepými, vedenými druhými slepci» (Mt 15:14).

…S uvedením závěrů této a předchozí kapitoly ještě jednou zopakuji nejdůležitější vývody:

Do nepozemského pekla se lidé nedostávají za konkrétní prohřešky, ale za přivyknutí k pekelným stavům vědomí, které si vypěstovali na Zemi; a příslušnými skutky, porušujícími princip nezpůsobení zbytečné škody druhým bytostem, si předurčují peklo pozemské.

Prvním a nenahraditelným způsobem zbavení se budoucího pekla je pokání — vyhledávání v sobě neřestí, vyvolávajících konkrétní etické chyby (hříchy), a poté lítost, jejímž základem je spoluprožívání s oběťmi svých hříchů.

Cílem pokání není vyprošování si odpuštění, ale zbavení se neřestí.

Druhým směrem se na počátku duchovní práce musí stát zjemnění vědomí, které se začíná provádět korekcí svojí emocionální sféry: vyloučením hrubých záporných emocí a kultivováním jemných kladných, přivykáním si k rajským stavům vědomí, namísto pekelných.