Jak Bůh klepe na naše dveře

Zdál se mi sen, pamatuji si ho do detailů:

Stojím na hřebeni špičaté střechy výškové budovy a držím se madla nad hlavou (jako v dopravním prostředku).

Přede mnou vpravo na úrovni střechy létá žena, veselá a šťastná.

Přede mnou vlevo na boku střechy sedí také žena a volá mě k sobě.

Udělala jsem pár kroků vpřed po střeše, držela se přitom zábradlí, ale... to pak náhle končilo. Dál jsem se musela rozhodnout.

Moc jsem chtěla letět (jako dítě jsem ve snech létala pořád), stačilo jen udělat krok doprava, ale bála jsem se: vždyť teď už jsem létat neuměla.

Doleva bych musela udělat pár kroků po střeše, ale tam všechno bylo jako v husté šedé mlze a já jsem se nechtěla skutálet ze strmé střechy dolů.

Ve snu jsem zůstala stát, aniž bych se k něčemu rozhodla, a pak jsem se probudila.

 

Bylo mi jasné, že přišel čas se rozhodnout: buď letět, nebo se skutálet dolů a spadnout.

Brzy potom mě Bůh přivedl k Mistrovi – a já jsem se rozhodla.

* * *

Když jsem se konečně dostala do pravé duchovní školy k Mistrovi, začal proces učení. Zahrnoval práci v několika směrech najednou:

1) Meditační práce v rámci rádžajógy a buddhijógy.

2) Etická práce na sobě: uvedení do pořádku emocí, myšlenek, činů.

3) Práce ve službě Bohu: šíření poznání o Něm a pomoc konkrétním lidem v poznávání Boha.

 

Ve všech třech směrech Mistr harmonicky organizoval svou práci. Dokázal proměnit jakoukoliv práci ve svátek. Bylo to zajímavé a pokaždé přicházelo něco nového. Je to Velké umění – takhle učit!

On nás zároveň i vychovával a „nadával“ nám přitom Mistrně!