Filipovo Evangelium 8. část
105. Ne všem těm, kdo mají těla, se podaří poznat svoji Podstatu. A ten, kdo nemůže poznat svoji Podstatu, — nemůže využívat možnosti, které mu byly dány k potěšení.
Jenom ti, kdo poznali svoji Podstatu, si budou skutečně užívat.
Abychom dosáhli nejvyššího potěšení, je zapotřebí uskutečnit velká úsilí o sebezdokonalování. Jenom ten, kdo dosáhl úspěchů v poznání Otce, to získává.
Poznání svojí Podstaty je realizace sama sebe jako Vědomí v Příbytku Otce. On je naše Vyšší «Já», poznávané, když se do Něho vléváme.
106. Dokonalý Člověk nejenže nemůže být uchvácen (nečistými duchy), ale nemůže být jimi ani spatřen. Vždyť oni, jenom pokud někoho vidí, — mohou ho potom chytat.
Jiným způsobem nikdo nemůže získat to blaho, kromě toho, že se oblékne Dokonalým Světlem a stane se sám Dokonalým Světlem. Po tom, co se Jím oblékne, — on s Ním i splyne.
Takové je Dokonalé Světlo.
Spásu před nečistými duchy není třeba hledat v «ochranné magii», v kletbách na jejich adresu, v technikách «bioenergetické obrany» nebo v zaříkávání čarodějů, — ale záchrana před nimi se získává splynutím s Bohem.
107. A je zapotřebí, abychom se stali lidmi Ducha, dokud jsme ještě nevyšli z tohoto světa (tj. neodloučili se od těla).
Ten, kdo obdržel všechno na tomto světě, když byl jeho pánem, — ten se nedokáže stát pánem na onom světě.
Právě Ježíš poznal celou Cestu až do konce. Ale On přesto přišel na tento svět jako prostý člověk (tj. nevystupoval «jako pán»).
108. Svatý člověk je celý svatý, včetně jeho těla. A jestliže Mu dají chléb — On ho posvětí, právě tak i vodu nebo cokoliv jiného, co by Mu dali. On to všechno očišťuje. A jak by On mohl neočistit i těla?
Opravdu svatý Člověk se stává přirozeným léčitelem.
109. Ježíš při křtu «naléval» do těl život a «vyléval» z nich smrt.
Proto se i my teď ponořujeme do Potoku (Života), ale ne do (potoka) smrti, abychom jím nebyli odneseni k duchům tohoto světa. Když cítíme jejich závan — nastává zpustošení; ale když vane Duch Svatý — přichází blaženost.
110. Ten, kdo poznal Pravdu, je svobodný. Svobodný nevytváří hřích: vždyť ten, kdo vytváří hřích, — se stává otrokem hříchu (tj. především si zhoršuje svůj osud).
Pravé vědění je jako matka a otec (tj. jako moudří vychovatelé, rádci a ochránci dítěte).
Ti, kdo nejsou schopni vytvářet hřích, jsou nazýváni dosáhnuvšími svobody. Ale poznání Pravdy je ještě více pozvedá. Dělá je jak svobodnými, tak i pozvednutými nad tento svět.
Ale pouze láska — tvoří. A ten, kdo se stal svobodným kvůli vědomostem, — ten ze své Lásky zůstává otrokem těch, kdo se ještě nedokázali pozvednout ke Svobodě. Jím přinášené vědění rozvíjí posledně jmenované, poněvadž je volá ke svobodě.
Láska si nic nebere: jak by si mohla cokoliv vzít? Vždyť jí všechno patří. A ona neříká: «Tohle je moje! A tohle je moje!». Ale ona říká: «To je tvoje!»
111. Láska je duchovní — jako víno a myrha. Kochají se jí ti, kdo na to obdrželi požehnání (Boha).
Ale těší se z ní také i ti, kdo mezi ně nepatří, pokud přebývají spolu s požehnanými. Ale jestliže se požehnaní od nich vzdalují a odcházejí, pak ti, kdo nebyli požehnáni, se znovu utápějí ve svém zápachu.
Samaritán raněnému nedal nic, kromě vína a oleje. Ale nebylo to nic jiného, nežli požehnání. A on tak vyléčil jeho rány.
A láska zakrývá mnoho hříchů.
Krátce komentovat tento úryvek nemá smysl, poněvadž jeho smysl je dostupný jenom tomu, kdo sám prožil svou osobní zkušenost lásky-sloužení velice mnoha různým lidem.
112. Porození ženou jsou podobní tomu, koho milovala. Jestliže je to její manžel, jsou podobní manželovi. Jestli je to milenec, jsou podobní jemu. Častokrát se stane, že pokud se ona spojuje s manželem z nutnosti, ale její srdce je s milencem, se kterým se také spojuje, pak jsou její děti podobné milenci.
Ale vy, kteří jste spjatí se Synem Božím, nespojujte se také ještě se světským! Ale buďte jenom s Pánem — aby se ti, které vy zplodíte, nestali podobnými světským, ale aby se stali podobnými Pánu Bohu!
113. Muž se spojuje se ženou, kůň — s kobylou, osel — s oslicí. Představitelé každého druhu se spojují se sobě podobnými.
Právě tak se i Duch spojuje s Duchem, a Logos — s Logosem, a Světlo — se Světlem.
Jestliže se staneš člověkem — bude tě milovat člověk. Jestliže se staneš Duchem — spojí se s tebou Duch. Jestliže se staneš Logosem — spojíš se s Logosem. Jestliže se staneš Světlem — bude se s tebou spojovat Světlo.
Jestliže se staneš tím, kdo se řadí k pozemským vládcům, pozemští vládcové budou s tebou nacházet uspokojení. Jestliže se staneš koněm, nebo oslem, nebo krávou, nebo psem, nebo ovcí, nebo jakýmkoliv jiným zvířetem — ať už tím, které je vyšší, nebo tím, které je nižší, — pak nedokážeš najít vzájemnost ani s člověkem, ani s Duchem, ani s Logosem, ani se Světlem, ani s vládci pozemskými, ani s těmi, kdo jsou pod jejich nadvládou. Oni si s tebou do postele nelehnou, a tvoje láska v nich nenajde náklonnost.
114. Ten, kdo byl otrokem proti svojí vůli, — může získat svobodu.
Ale ten, komu byla nabídnuta svoboda z milosti jeho pána, ale on sám sebe znovu vydal do otroctví, — ten už se stát svobodným nemůže.
Kristus ukázal lidem Cestu k úplnému Osvobození v Příbytku Boha Otce. Ale jen velmi nemnozí tuto nabídku přijali. Ano, — výběr ostatních je zarmucující...
115. Hospodářství tohoto světa se skládá ze čtyř věcí: vody, země, vzduchu a světla.
Právě tak i hospodářství Boha je také ze čtyř: víry, snaživosti, lásky a vědění.
Naše «země» — to je víra, ve které jsme zakořenili, «voda» je snaživost, která nás nese, «vzduch» je láska, díky které žijeme, a «světlo» je vědění, umožňující nám dozrávat.
116. Začátek úryvku je v originálu textu poškozen.
… Blaze tomu, kdo nezarmoutil ani jednu bytost!
Takový byl Ježíš Kristus. On vítal všechny na tomto světě a Sám nebyl nikomu na obtíž.
Blaze tomu, kdo je takový! Neboť je to dokonalý člověk!
Neboť takový je Logos.
117. Klidně se nás na Něho ptejte! Poněvadž Mu nemáme co vytknout! Jak bychom mohli něco vytknout tomuto Velikému? Vždyť On každému daroval Klid!
Povšimněme si: Velcí dávají konkrétně Klid. Jim protikladní démoničtí a ďábelští človíčkové přinášejí nepřátelství, nenávist, chaos, násilí, ožebračování, utrpení.
118. Především se nepatří nikoho zarmucovat: ani velkého, ani malého, ani nevěřícího, ani věřícího; poté — nabídněte Klid těm, kdo žijí v míru a dobru.
Existují Ti, Kdo jsou schopni dávat Klid lidem žijícím v dobru.
Jednoduše dobří lidé — tohle nemůžou dělat: vždyť jsou ještě sami závislí.
A Oni nemohou ani zarmoutit, způsobit (zbytečná) utrpení.
Ale ti, kdo jsou dosud ještě na cestě k tomu, aby se stali takovými, jako Oni, — ti občas ještě lidi zarmucují.
Ten, Kdo ovládl tajemství Bytí, — přináší radost lidem dobra.
Avšak, jsou i takoví, kteří se kvůli tomu velice rmoutí a zlobí.
119. Hospodář statku má různý majetek: děti, i otroky, i skot, i psy, i prasata, i pšenici, i ječmen, i slámu, i trávu, i krmení pro psy, i nejlepší jídlo, i žaludy. On je člověk rozumný a zná jídlo pro každého: takže, před děti položí chléb, olivový olej a to nejlepší, před otroky — ricinový olej a pšenici, skotu dá ječmen, slámu a trávu, psům — odpadky, a prasatům — žaludy a otruby.
Stejně tak i učedník Boha. Jestliže je moudrý — pak v učení prospívá. Tělesné formy ho neoklamou, ale on se podívá na stav duše každého, když s ním promluví.
V tomto světě je mnoho zvířat, která mají vnější vzhled člověka. Když on je rozpozná, pak «prasatům» hodí «žaludy», dalšímu «dobytku» — «ječmen», «slámu» a «trávu», »psům» — «odpadky», «otrokům» dá «naklíčené obilí», ale «dětem» — to, co je bezchybné.
S použitím obrazů zvířat mluví Filip o psychotypizaci lidí v závislosti na jejich psychoenergetickém věku a jejich vlastnostech, které získali v procesu své vlastní evoluce. Každá taková skupina potřebuje odpovídající «potravu», vhodnou právě pro ni.
120. Existuje Syn Člověka (Kristus), a existuje Syn Syna Člověka. A Syn Syna Člověka je Ten, Kdo je stvořen Synem Člověka.
Syn Člověka dostal od Boha schopnosti tvořit. Ale On může také i plodit.
Objasnění bude společné s následujícím úryvkem.
121. Ten, kdo dostal možnost tvořit (pozemské věci) — tvoří. Ten, kdo dostal možnost plodit (děti) — plodí. Ten, kdo tvoří (pozemské věci), nemůže (zároveň) i plodit.
Ale Ten, Kdo plodí, — může i tvořit. A Ten, Kdo tvoří, On také i plodí. A Jeho výplodem je toto Stvoření. A přitom On neplodí pozemské děti, ale Svoje Podoby.
Ten, kdo tvoří (pozemské věci), působí odkrytě, neschovává se. Ale ten, kdo plodí, působí skrytě, ne na očích. Ale jeho plození není podobné Jeho plození.
Ten, Kdo tvoří, (také) tvoří odkrytě. A Ten, Kdo plodí, (také) plodí Syny a Dcery skrytě.
Tento úryvek oplývá «hrou slov». Zvlášť dobře to bude vidět, pokud ho přepíšeme bez vysvětlení v závorkách.
Slovo «tvořit» ve druhém odstavci má význam «materializovat»; jedná se o «stvoření světa» Otcem a schopnosti Kristů materializovat různé předměty. Ale «stvoření světa» Stvořitelem může být zároveň nazváno i jeho zplozením. A Otec i Kristus také plodí i nové Syny a Dcery, přičemž to dělají skrytě před lidmi tohoto světa.
