Cesta Duchovního Srdce

86. Díla člověka pocházejí z jeho síly. Proto se také o nich mluví, jako o úsilích.

Ale také člověk rodí děti, které jsou počínány v klidu.

Přičemž se síla projevuje v jeho pracovní aktivitě, ale klid — v dětech.

A ty zjistíš, že člověk je v tom podobný Bohu. Poněvadž Bůh také koná Svoje díla (ve Stvoření) díky Svojí Síle, ale právě v Klidu On plodí Svoje Děti.

Sexuální funkce se plnohodnotně projevuje pouze při hlubokém duševním klidu partnerů. Právě proto Filip mluví o dětech jako o výsledku klidu lidí.

Stav Vědomí Otce ve Svatebním Paláci je nejhlubší něžný Klid. Jeho Synové a Dcery z Něho pocházejí.

87. V tomto světě nyní otroci slouží svobodným. Ale na onom světě budou ti svobodní obsluhovat ty otroky.

Avšak Synové Svatebního Paláce budou sloužit synům pozemských manželství.

Synové Svatebního Paláce mají jedno a to samé jméno. Klid je Jejich společným majetkem. A Oni nemají v ničem nouzi.

V uvedeném úryvku jsou tři hluboká témata navzájem spojená společným literárním «vzorem».

V první části je téma předurčenosti našeho budoucího osudu naším současným chováním. A tak, odpudivé projevy hypertrofovaných «já» v některých lidech — namyšlenost, povýšenost, násilnost, krutost — v nich budou Bohem likvidovány umístěním takových lidí do situací otroků, kteří se budou nacházet pod nadvládou právě tak odpudivých lidí-zvířat. Jestliže nositelé takových neřestí s nimi nechtějí bojovat sami dobrovolně — Bůh z nich ty neřesti bude muset «vytloukat» za pomoci jiné lidské ohavnosti.

Ale Svatí Duchové s radostí přinášejí Svoji lásku lidem, a slouží jim.

Všichni, Kdo se usídlili v eonu Otce, a splynuli s Ním, jsou Otec. Oni dosáhli všeho, čeho jen je možné dosáhnout ve vesmíru. A Oni přebývají v blaženém nejvyšším Klidu.

88-89. Originál textu je v tomto místě poškozen.

90. Ti, kdo říkají, že zemřou na začátku a pak se znovu narodí, — bloudí. Jestliže nezískávají Vzkříšení na začátku, když jsou ještě vtělení, pak neobdrží nic, až opustí těla.

Právě tak je to i se křtem: je důležitý, pouze pokud ho přijímají vtělení.

Pro změnu sama sebe člověk potřebuje materiální tělo, které je «transformátorem» energií. Když člověk zůstane bez materiálního těla, přebývá dále v tom stavu, ve kterém byl na konci posledního vtělení. Jmenovitě, do jiného eonu se ze své vůle přestěhovat nemůže, a ani nikdo jiný to pro něho nemůže udělat.

91. Já, Apoštol Filip, říkám toto: Tesař Josef zasadil sad, protože potřeboval dřevo pro svoje řemeslo, a právě on udělal kříž ze stromů, které sám zasadil. A Potomek jeho semene byl zavěšen na to, co on zasadil.

Potomek jeho semene byl Ježíš, a zasazené — kříž.

Josef se staral jen o materiální — a dostal od Boha strašnou symbolickou narážku.

92. Ale pravý strom života je uprostřed ráje. Je to oliva, od které přichází požehnání.

A z tohoto stromu je Vzkříšení!

Dále pokračuje myšlenka předešlého úryvku: Josef neměl pečovat o materiální stromy (nebo nejen o ně), ale o rajský «strom života», rostoucí za hranicemi tohoto světa. Pak by i on mohl získat Vzkříšení.

93. Tento svět je pohlcovač mrtvol. A všechno, co je v něm pojídáno (lidmi), je právě tak opovrženíhodné.

Ale Pravda je pohlcovač životů. Proto nikdo, kdo je nasycen Pravdou, nemůže zemřít.

Ježíš přišel právě odtamtud, a On přinesl potravu odtamtud. A těm, kdo to chtěli, On takovým způsobem dal Život (Pravý) — a oni nezahynuli.

Téměř všichni lidé «tohoto světa» vidí jako nejdůležitější ve svém životě potěšení z jídla. Ukazuje se, že dokonce i minimální změna svých chuťových návyků je příliš náročná pro drtivou většinu těch, kdo se nazývají křesťany, — nehledě na přímé doporučení Ježíše Krista nezabíjet na jídlo zvířata. Ale «zabíjené» jídlo vylučuje možnost — už jen třeba z důvodu bioenergetických zákonitostí, nemluvě už o etických, — vstupu nejen do Svatebního Paláce, ale dokonce i do Světla Svatého Ducha.

Nemůžeme pochybovat o tom, že je nezbytné, abychom se živili materiálním jídlem, přičemž, pokud možno, plnohodnotným: jinak nemůžeme v duchovním sebezdokonalování ničeho dosáhnout. Ale stravování materiálním jídlem nesmí být v rozporu se stravováním jídlem «z Pravdy».

94. Začátek úryvku je v originále poškozen.

… Ráj je místo, ve kterém mi řeknou: «Jez tohle nebo to nejez — jak budeš chtít!». Je to místo, kde já budu jíst všechno, poněvadž je tam strom poznání. To on zahubil Adama. Ale zato vytvořil člověka, který žije aktivně.

To Zákon (židovské Bible) byl tím stromem. On může vštípit, co je dobré a co je špatné. Ale on neodvrací člověka od toho, co je špatné, a neutvrzuje ho v tom, co je dobré. A on stvořil zkázu pro ty, kdo z něho pojedli. Poněvadž když přikázal: «Jez tohle a nejez tamto!», bylo to začátkem smrti.

Filip si v tomto podobenství pohrává s námětem biblické pohádky o ráji.

Bůh-Učitel ukazuje lidem to, co je dobré, i to, co je špatné. A navíc, poté co lidem objasnil principy vzestupu k Nejvyššímu Cíli, jim dává k dispozici «svobodu vůle» — svobodu výběru toho, kam a jak jít.

Jakmile si lidé najdou správnou cestu, musejí jít sami, a tím se vyvíjet. Bůh jim jenom napovídá Cestu — skrytě nebo zjevně, občas i žertuje. Ale je pravidlem, že rozhodovat musí jdoucí.

Právě to dává jdoucím životní zkušenost, zralost, moudrost. Člověk, který získal moudrost, může zvítězit nade všemi potížemi a prostřednictvím toho boje se stát Dokonalým. Jenom Takovému Otec otevírá bránu do Svého Svatebního Paláce.

95. Požehnání je vyšší než křest. Poněvadž díky požehnání jsme byli nazváni křesťany, a ne zásluhou křtu.

I Kristus tak byl nazván díky požehnání. Poněvadž otec požehnal Syna, Syn požehnal apoštoly, a apoštolové požehnali ostatní.

Ten, koho požehnají, obdrží i Vzkříšení, i Světlo, i Kříž, i Ducha Svatého.

Jemu (Kristu) dal Otec tohle (požehnání) ve Svatebním Paláci; On to obdržel.

96. Otec byl v Synovi a Syn v Otci. Takové věci se dějí v Království Nebeském.

Druhá žertovná fráze významovou informaci nepřináší, jenom stimuluje čtenáře k vyřešení záhady první fráze.

V první frázi se popisuje vzájemné působení Vědomí Syna a Otce: vzájemné proniknutí, Splynutí, Sounáležitost.

97-98. Úryvek 97 je v originále textu poškozen. Úryvek 98 obsahuje myšlenku, která je pokračováním předchozí, proto nemůže být také rozluštěn.

99. Tento svět vznikl, (určitě), omylem. Poněvadž ten, kdo ho tvořil, si ho přál vytvořit trvanlivý a nesmrtelný. Ale on už, (zřejmě), i zemřel, aniž by dosáhl svého. Neboť nenastala nerozdělitelnost tohoto světa, jakož i toho, kdo ho vytvářel.

Protože neexistuje nezničitelnost plodů materiálních činů, ale existuje jen (nezničitelnost ovoce činů) Synů a Dcer. A není nic, co by mohlo získat Nezničitelnost, kromě Syna a Dcery.

Ale ten, kdo nemůže nahromadit vlastní sílu, — oč víc nemůže pomoci ani druhému!

První část úryvku je vyložený žert, slovní hříčka, která je jenom uměleckou «zápletkou» podobenství.

Dále se mluví o tom, že jedině cennými plody všech činů v celém Stvoření jsou pouze Ti, Kdo získali absolutní Nezničitelnost a Věčnost, — Synové a Dcery Otce Nebeského, Ti, Kdo vešli do Jeho Svatebního Paláce.

V závěru úryvku je úvaha o tom, že vtělený člověk, předtím nežli začne spěchat pomáhat druhým, musí na začátku pomoci sobě samotnému prostřednictvím usilování o sebezdokonalování: ten, kdo nic neumí sám, — čím by mohl pomáhat druhým?

100. Modlitební kalich, obsahující víno a vodu, slouží jako symbol krve, nad kterým vykonávají díkůvzdání. A on se naplňuje Duchem Svatým.

On náleží Dokonalému Člověku (Kristu).

Když ho vypijeme — staneme se Dokonalými Lidmi.

Ale vypít Kristův Kalich — to neznamená zúčastnit se svatého přijímání v církvi, třeba dokonce i tisíckrát.

Vypít Kristův Kalich — znamená projít celou Jeho Cestu až do Svatebního Paláce, a také Jeho Golgotu.

101. Potok Živý je jako Tělo (Svatého Ducha). Je zapotřebí, abychom se tím Tělem Živým oblékli. Proto, pokud někdo jde a ponořuje se do Potoku, — musí se obnažit, aby se Jím mohl obléct.

Tělo Svatého Ducha je obraz, určený k lepšímu meditačnímu vnímání celistvosti Svatého Ducha. On je opravdu Živý, Vnímající, Milující, Vedoucí, Hovořící.

Abychom pocítili Tělo Svatého Ducha, musíme se «svléknout», osvobodit se od všech hrubších obalů a navrstvení, nežli má On. Tak se s Ním ocitneme ve stejném eonu a obdržíme v něm křest, zrození a požehnání.

102. Kůň plodí koně, člověk plodí člověka, Bůh plodí Boha.

 Dále je tento úryvek textu v originálu poškozen.

103-104. Budu vyprávět o místě, kde přebývají Děti Svatebního Paláce.

V tomto světě existuje spojení muže a ženy. Je to splynutí energičnosti a klidu.

V nejvyšším eonu je jiný druh spojení, my jenom používáme stejná slova. V tom eonu žijí jiná Vědomí, Ona jsou nade všechna slova, Ona jsou za hranicemi všeho jakkoliv hrubého, hmotného. Je to tam, kde přebývá Síla (tj. Otec); právě tam jsou i Vyvolení Síly.

Ti, Kdo tam jsou, nejsou jedni a druzí: Oni tam jsou všichni jenom Jedno.

Ale ten, kdo je tady, — ten nemůže dokonce ani vyjít ze svého hmotného těla...

Filip objasňuje symboliku textu: ve Svatebním Paláci Otce se vůbec nezabývají sexem, jako to dělají vtělení. Ale tam také splývají v Lásce a existují jako Jedno.