Základy metodologie duchovního zdokonalování
4. Základy metodologie duchovního zdokonalování
4:1. Dokonalost Tvůrce se skládá ze třech základních vlastností: Lásky, Moudrosti a Síly. Proto se i každý člověk v jeho osobní evoluci musí zdokonalovat podle těchto třech parametrů.
4:2. Ať každý člověk začne tím, aby se jeho hlavními etickými principy stalo následující:
«Nedělej druhému to, co si nepřeješ sám pro sebe!» a
«Pomáhej všem ve všem dobrém!»
Dále bude správné začít s osvojováním funkcí svého duchovního srdce — orgánu, produkujícího emoce lásky.
4:3. Duchovní srdce je bioenergetická struktura, zpočátku umístěná v hrudním koši. První stupeň jeho rozvoje můžeme považovat za dokončený tehdy, když zaplňuje celý hrudní koš, a člověk je schopný trvale pobývat koncentrací vědomí v něm, bezprostředně jím vnímat okolní svět z něho, konkrétně, z něho mluvit.
Když si člověk tohle osvojil, pak — pokud přebývá koncentrací vědomí v duchovním srdci — už nemůže vcházet do jiných emocionálních stavů, kromě variant srdečné lásky.
Tím se radikálně mění charakter jeho vzájemných vztahů s okolním prostředím, včetně druhých lidí, prudce se zlepšuje i jeho zdraví.
Ten, kdo se upevnil v tomto stavu, přivykl žít v něm a bude tak žít do konce svého pozemského života, — ten se zaručeně dostane do ráje mezi právě takové rajské duše. 40
Metody realizace toho, co bylo řečeno, jsme detailně vypracovali, popsali v řadě našich knih a demonstrovali ve videofilmech.
4:4. Aby člověk dosáhl úspěchů v duchovním rozvoji, musí se přeměnit ve velkou duši, jejíž základ tvoří duchovní srdce.
Musí se naučit žít tak, aby téměř nevycházel z emocí lásky: něžné svěžesti, taktní starostlivosti, připravenosti upřímně a nezištně pomáhat všem ve všem dobrém, v uctivosti ke všem toho hodným, ve vděčnosti všem pomáhajícím, v odpouštění všem nactiutrhačům, v připravenosti k sebezapření a sebeobětování pro blaho bližních. A dokonce ani, když bude bojovat za blaho bližních, nesmí vycházet ze stavu lásky.
Ať každý bojuje o vykořenění ze sebe všech projevů povýšenosti, ziskuchtivosti, lakoty, násilnosti, emocí hněvu ve všech jeho projevech, včetně emocí odsuzování, pomstychtivosti, závisti, žárlivosti. Vyjmenované emocionální stavy je třeba chápat jako odporující Lásce.
Naučit se řídit svoje emoce je možné prostřednictvím intelektuální práce bojováním s neřestmi (včetně pokání) a pěstováním nedostatkových kladných vlastností v sobě; velkou pomoc v tom může poskytnout osvojení technik psychické autoregulace, založených na práci s emociogenními strukturami našeho organizmu.
4:5. «Bůh je Láska!» — tuto formulaci nám přinesl Ježíš Kristus. I On Sám byl Láskou. A nám přikázal, abychom se Jí také stali.
Přiblížit se k Tvůrci, Který je Láska, můžeme, pouze pokud se také staneme Láskou. Jiné způsoby neexistují.
A to není heslo, skládající se z krásných slov, a přitom neuskutečnitelné v praxi, — ale systém poznatků a metod, ověřených a vyzkoušených spoustou duchovních hledačů.
4:6. Velmi důležité pro duchovní vzestup je rozvíjet intelekt. Dětem se musíme snažit poskytnout co nejúplnější vzdělání. Dospělí by se také měli snažit poznat co možná nejvíce nového — převážně toho, co má konkrétní hodnotu na duchovní Cestě.
4:7. Svoji pracovní činnost má smysl věnovat ne honbě za penězi a hromadění materiálního bohatství — ale tomu, abychom se zpočátku pokud možno co nejvíce naučili, a potom, využitím nahromaděných znalostí, jimi sloužili Bohu prostřednictvím sloužení lidem.
4:8. Právě činění dobra evolučně se vyvíjejícím duším všemi možnými prostředky — ať je hlavním stimulem v sociálním životě každého člověka!
Ať se jakákoliv činnost stane upřímným darováním! Pak nám i druzí — ti lepší — začnou odpovídat dary na oplátku. Právě tak se formují skupiny opravdových, spolehlivých přátel, spojených společnými duchovními cíli.
4:9. Přivádění dětí na svět a jejich správná výchova je také sloužení Bohu.
4:10. Ve výchovné práci s dětmi se mohou s úspěchem používat speciální techniky rozvoje, připravující děti k seriózní duchovní práci ve zralém věku.
4:11. Děti musí být — na úrovni přístupné jejich věku — zapojovány do tvořivé práce.
Ať pomáhají svým rodičům v jejich práci, ať se nechávají najmout na různorodé placené práce ve volném čase po vyučování, ať je výuka různým pracovním dovednostem zařazena do pedagogických programů škol.
Tímto způsobem se děti budou učit tvořit a vážit si všeho dobrého, co vytvořily ruce a rozum druhých lidí.
Jinak se mnohé děti, když vyrostou, stávají ničiteli.
4:12. Manželství a výchova dětí poskytují vynikající příležitost pro zdokonalování sama sebe v mnoha parametrech, včetně rozvíjení v sobě takových aspektů lásky, jako je starostlivost, něžnost, altruizmus.
A to významně obohacuje intelektuální sféru, poskytuje spoustu lekcí psychologie.
Bůh je Hlavní Psycholog. Také my se musíme učit psychologii.
4:13. Názor, že úkol člověka spočívá jen v tom, aby se «modlil», a nic jiného není zapotřebí, je hluboce chybný. Musíme pochopit, že Bůh vůbec nepotřebuje naše modlitby, jejichž podstatou je vyprošování.
Bůh od nás chce především etickou spravedlivost ve vztahu k druhým lidem a všem živým bytostem, a také ve vztazích s Ním — Bohem.
On potřebuje, abychom Ho hledali, sloužili Mu, učili se Ho milovat a snažili se rozvíjet do té míry, abychom Mu mohli věnovat sami sebe jako co možná nejdokonalejší dar.
Právě tento dar je pro Něho vhodnou obětí od člověka.
4:14. Ale zabíjení zvířat nebo dokonce rostlin «jako oběť Bohu» On vůbec nepotřebuje; jsou to spíš zločiny, ale v žádném případě ne «Bohulibé» činy.
4:15. Vnucování lidem myšlenek o bezcennosti a beznadějné hříšnosti člověka, o jeho věčné protichůdnosti Bohu — jsou lživé a v očích Boha zločinné. Protiřečí samotnému Záměru Tvůrce ve vztahu k nám. Překáží duchovnímu růstu lidí.
4:16. Základ silového rozvoje duše může být nejlepším způsobem položen prostřednictvím zdravé fyzické práce. Pokud to v současnosti není možné — pomohou sportovní tréninky.
Pro to, abychom úspěšně postupovali po duchovní Cestě, musíme mít zdravé a silné tělo.
Dále se silový aspekt vědomí rozvíjí speciálními technikami rozvíjení energostruktur organizmu a zvláštními meditacemi. Ty jsou přípustné, jenom pokud jde o lidi, kteří jsou už intelektuálně zralí, a také získali stabilní status v emocích lásky a v zjemnělosti vědomí.
4:17. Názor, že do ráje nebo do pekla se lidé dostávají v důsledku vykonání toho či onoho skutku (skutků), je nesprávný. Skutky, které mají etický význam, určují osud konkrétně ve vtěleném stavu — v tomto nebo budoucím vtělení.
Ale pobyt v pekelných, rajských nebo jiných prostorových dimenzích (včetně Příbytku Tvůrce) po smrti těla, je určován tím, na jaké stavy vědomí si člověk přivykl za života ve vtěleném stavu.
Pokud si přivykl na pobyt v hrubých emocionálních stavech — bude právě v nich muset pokračovat ve své existenci bez těla, přičemž mezi sobě podobnými.
Pokud prožil život (konkrétně, v poslední době před odloučením od těla) v jemné a čisté srdečné lásce — ocitne se v ráji.
Ale pro to, aby se usídlil v Příbytku Tvůrce, je ze «startovního» rajského stavu potřebná dlouhá a těžká meditativní práce pod vedením Božského Učitele nebo Božských Učitelů.
Pokud o to máme zájem, je radno tomu zasvětit celý svůj život.
Zdůrazňuji, že člověk sám tuto část Cesty projít nemůže. A chyby mohou mít ty nejtěžší následky. Například je možné «zbloudit» v prostorových dimenzích… Nebo jednou vážně sklouznout do hrubých emocionálních stavů pod vlivem nějakého stresogenního faktoru… a to hrozí «zřícením» všech pozitivních meditačních podkladů a těžkými onemocněními.
4:18. Duchovní práce nemůže být úspěšná u lidí, používajících látky, nazývané narkotiky, včetně alkoholických nápojů a tabákových výrobků.
4:19. Organizmus vtěleného člověka je mnohorozměrný a je v tomto směru podobný mnohorozměrnému Absolutnu. Proto je proces poznání sama sebe do značné míry totožný s procesem poznání Absolutna.
4:20. Jedním z nejdůležitějších úkolů duchovní práce je nahrazení lidského egocentrizmu Bohocentrizmem — v myslích, i v meditační realizaci.
4:21. Vyšší stupně duchovního vzestupu mohou být ovládnuty pouze v mnišství.
4:22. Mnišství je jednotné zaměření pozornosti pouze na jeden Cíl — na úplné poznání Boha a Splynutí s Tvůrcem v Jeho Příbytku, a také na pomoc všem toho hodným na této Cestě.
4:23. Úkoly, které stojí před mnichy, vůbec nemohou být řešeny nošením speciálních oděvů, dáváním si nových jmen, klaněním a standardními modlitbami. Všechno tohle nemá přímý vztah k opravdovému mnišství.
4:24. Parazitický způsob života, občas vychvalovaný ve zdegenerovaném náboženském prostředí jako důstojnost, je ve skutečnosti neřest a zhoubně se projevuje na osudech adeptů této zvrácenosti.
Vyprošování Bůh pokládá za nepřístojnou činnost [10,18].
4:25. Celibát (zákaz sexuálního života) není pravdivým atributem mnišství. On — více škodí, nežli pomáhá na duchovní Cestě. Poněvadž vytváří sexuální dominantu (dominantu sexuálního neuspokojení) — místo toho, aby jedinou dominantou byl Tvůrce, a také péče o bližní.
Celibát také neumožňuje, aby se v člověku rozvíjely takové důležité projevy lásky, jako je sexuálně zabarvená něžnost, starostlivost ve vztahu k manželovi (manželce) a k vlastním dětem.
Celibát také může přímo škodit zdraví, může vyvolávat adenomy prostaty u mužů a neurózy následkem sexuálního neuspokojení u představitelů obou pohlaví.
4:26. Sex vůbec není «hřích»,
a) pokud není spojen s násilím a dalšími formami způsobování škody,
b) pokud je provozován s adekvátním partnerem a
c) pokud nevytlačuje důležitější aspekty životních činností.
Harmonický sexuální život je normální pro všechny zdravé dospělé lidi, pochopitelně včetně těch, kteří kompletně zasvětili svůj život nejvyšším duchovním cílům.
Ale v manželství spolu musejí žít lidé, shodní ve svém duchovním statusu. [10,8]
4:27. Aplikování myšlenky, která je v poslední době aktuální, že «čím více sexu — tím více duchovnosti», — je protichůdnou krajností a je neméně škodlivé pro duchovní růst: vždyť se v centru pozornosti ocitá sex, a vůbec ne Tvůrce v Jeho Příbytku, ani mnohostranné vlastní duchovní zdokonalování, není to účast v Evolučním procesu prostřednictvím sloužení Bohu, spočívající v pomoci druhým lidem v jejich plnocenné existenci na Zemi a duchovním růstu.
«Kde je poklad váš — tam je i srdce vaše!», — učil Ježíš Kristus. (L 12:34)
40 Tomu, kdo přečetl tuto knihu, musí být jasné, že nevědomé chápání termínu "srdce" jako obecného soustředění všech emocí, včetně pohlavní vášně (chtíče), nenávisti, krvežíznivosti atd., — nemá žádný vztah k duchovnosti. Slovesné obraty "žít srdcem", "žít podle srdce" musejí znamenat "žít láskou, v lásce", a ne "plout po proudu emocí nekontrolovaných rozumem".
Poslední význam, bohužel, vešel do literární "klasiky", což nepřispívá k duchovní kultuře čtenářů těchto knih.
