Umění být šťastným
Umění být šťastným
(lesní přednáška k filmu)
Umění emocionálně se slaďovat s KRÁSOU, NĚŽNOSTÍ a JEMNOSTÍ živé přírody nám umožňuje získat vnitřní harmonii, což je nezbytné pro získání stavu a trvalého pocitu ŽIVOTNÍHO ŠTĚSTÍ. Je to také nejdůležitější složka duchovního zdokonalování.
Tato KRÁSA je prvkem Božího Stvoření.
To je důležité chápat! Vždyť, jenom pokud se naučíme milovat Stvoření, můžeme si zamilovat i jeho Tvůrce! A bez této opravdové lásky — cožpak bychom mohli být šťastnými?
Přičemž láska musí být nezbytně oboustranná! Štěstí mi nemůže přinést jenom Jeho láska ke mně! Je třeba se stát ne milovanými, ale milujícími! Ale ne milujícími egoistickou parodií na lásku (mám na mysli primitivní vlastní sexuální chtění, které neduchovní lidé rovněž nazývají «láskou») — ale usilováním DAROVAT SAMA SEBE JEMU!
Láska k Bohu začíná přáním poznat Ho — zpočátku jenom myslí, potom i ve vší úplnosti — tak, aby se emoce mojí lásky slévaly s emocemi Jeho lásky! A poté postupně přichází i úplnost Splynutí s Ním — sebou-vědomím, rozvinutým v procesu Jeho hledání a sloužením Mu!
Ještě je velmi důležité mít na této Cestě stejně smýšlející přátele. Mnohem snadnější je pociťovat štěstí své tvůrčí existence — v duchovní skupině, komunitě, třeba jen maličké!
Morálně zdravý člověk nachází potěšení v tom, že DARUJE svoje znalosti, dovednosti, sama sebe — druhým, snaží se právě je udělat šťastnými.
Právě z tohoto procesu darování a vnímání jeho pozitivních výsledků se stává sám šťastným!
Ale, co bychom měli udělat pro to, abychom si našli důstojné přátele? — je třeba jen nabídnout sama sebe: ukázat druhým svoji prospěšnost! A — ať se každý podělí s druhými o to, co sám dokáže a umí!
… Pro štěstí je důležité také dobré zdraví.
Ale na čem je závislé?
Můžeme se dozvědět, že naše soužení a neštěstí pocházejí z toho, že… kdysi zhřešili Adam a Eva… Tuhle hloupou fantazii dokonce nazývají speciálním termínem — «prvotní hřích»… Navrhuji považovat takový názor za zjevný příznak slabomyslnosti těch, kdo tomu věří, nemluvě už o těch, kdo to hlásají…
Druzí lidé zase za svá onemocnění obviňují špatné lékaře, znečištění životního prostředí, nebo ty, kdo mě nutí se nervovat, znepokojovat se, zažívat stresy…
Ale ne! Naše neštěstí jsme si zavinili jenom my sami!
Tohle těžko dochází lidem, kteří jsou nevědomí v náboženské filozofii! Ale pravda je taková, že právě Bůh, který nás miluje, nám připravuje takový druh problémů — poukazuje nám na naši neadekvátnost: neadekvátnost k tomu, jakými si nás On přeje vidět!
Velmi zjednodušeně je možné říci, že pokud provádíme jakékoliv neopodstatněné zlo jakékoliv bytosti, — sami si tím programujeme analogické situace do svého života a osudu — teď už jako oběť. Nazývá se to činností «zákona karmy» — zákona formování osudů. Právě tak nás Bůh učí neprovádět špatné skutky, učit nás soucítit s cizí bolestí — prostřednictvím prožívání bolesti vlastní.
Přičemž časové působení «zákona karmy» trvá déle, nežli jenom jeden pozemský život… Právě proto se tedy rodí nemocné děti…
Někoho může napadnout otázka: a k čemu On tohle všechno potřebuje? Proč On potřebuje, abychom byli «dobří» v Jeho pojetí?
Podrobně jsme toto téma — téma smyslu lidského života na Zemi — probírali v každé z knih, které jsme vydali. Teď jenom velmi krátce řeknu, že jsme částicemi evolučně se vyvíjejícího vesmírného Vědomí, nazývaného Absolutnem. Právě v našich tělech probíhá Evoluce Absolutna! Právě proto je Mu tak drahá každá duše! Právě proto On tak usilovně na každého dohlíží a po celý čas se snaží každého napravit, každému pomoci — jenom s výjimkou těch, kteří prokázali svoji úplnou beznadějnost; takové On posílá do pekla — «smetiště» Evoluce…
… Takže, abychom «vzali do svých rukou» svůj osud, musíme se, za prvé, naučit ta pravidla, podle kterých nám doporučuje žít náš Tvůrce. Dal nám je prostřednictvím Svých Mesiášů a proroků.
A pro to, abychom dokázali tato pravidla dodržovat, je důležité naučit se ovládat svoje emoce.
Musíme se naučit žít — nezávisle na okolnostech — ve světlých, čistých, jemných emocionálních stavech! Tak budeme žádoucí pro přátele, tak si zabezpečíme tělesné i duševní zdraví, tak se naším příbytkem stane, přinejmenším, ráj.
Ale hrubé emoce typu hněvu, rozzlobenosti, závisti, žárlivosti a dalších podobných stavů jsou nejen nepříjemné, jak pro nás samotné, tak i pro okolí, nejen, že poškozují zdraví nám i ostatním, ale i předurčují k životu v pekle po opuštění těla!
Ale jak se naučit ovládat svoje emoce? O tom jsme podrobně vyprávěli v našich knihách a ukazovali v našich filmech. Teď vám jenom povím, že základem správného vybudování svojí emocionální sféry je rozvíjení duchovního srdce.
Duchovní srdce, které má svou prvotní základnu v čakře anáhatě a z ní začíná svůj růst, je tím bioenergetickým orgánem, který produkuje jemné pozitivní emoce.
Rozvíjet právě duchovní srdce nám radil jak Ježíš Kristus, tak i druzí Božští Učitelé a proroci.
Právě díky jeho rozvíjení v sobě získáváme zdraví, opravdové přátele, a také se přibližujeme svým stavem duše k tomu stavu, ve kterém žije Bůh — jak v aspektu Svatého Ducha, tak i v aspektu Tvůrce!
Právě prostřednictvím toho se Bůh pro nás stává poznanou Skutečností!
… jako příklad můžu uvést sebe. Jsem naprosto zdráv, přestože už nějaký ten rok žiji za hranicí šedesáti let. A navíc — moje tělo od nějaké doby mládne! Podívejte se: kolik let byste mu tak mohli hádat?… Čtyřicet? Nebo, možná, dokonce i třicet?
Když mu bylo 59, naposledy jsem uslyšel názor kolemjdoucích na ulici: «takový mladý — a už má vousy!»…
Cítím se být mladým, svěžím — a zralým! Žiju vždy ve vyrovnaném, neporušeném, spokojeném a radostném rozpoložení!
Odnaučil jsem se, a velice dlouho už ani neumím — prožívat hněv, rozzlobenost, závist, stesk, úzkost, strach a tak dále! Žil jsem, a dál žiju bez hněvu a přání se pomstít — dokonce i ve vztahu k těm, kteří mě kdysi zcela úmyslně zabíjeli, a já jsem potom půl roku těžce umíral a dvakrát jsem byl v klinické smrti. Nepociťuji hněv, strach, ani přání se pomstít také k těm, kteří mi i v dalších letech hrozili «kremací zaživa» za moje knihy — knihy o Bohu a o štěstí Jeho poznání.
Víc než to, sblížil jsem se natolik s Bohem, že se s Ním svobodně stýkám. A můžu naplňovat svoje tělo — Jím.
Chtěli bychom my všichni žít také tak?
Pak tedy následujte touto prozkoumanou, prostudovanou a prošlapanou Cestou pro všechny zájemce!
* * *
Na takovýchto místech je nádherné meditovat, slévat se s jemností ranní krásy přírody, a s jemností Svatých Duchů — našich Božských Učitelů a Realizátorů našich osudů…
Je nezbytné si to osvojovat, pokud jsme se rozhodli jít duchovní Cestou: Cestou lásky ke Stvoření a Tvůrci, Cestou hledání Ho — Toho, Koho musíme nezbytně najít a poznat!
Pro to je také třeba číst knihy o Něm a o Cestě k Němu.
Mnozí lidé ještě kvůli tomu chodí do chrámů a zúčastňují se tam obřadů. Může to v začátcích také pomáhat, pokud se tam od lidí zla nenakazíme ideologií nenávisti, což se bohužel tak často stává… Ale celkově účast na bohoslužbách začínajícím pomáhá odtrhnout svoji pozornost od objektů hmotného světa…
A dále? — A dále je třeba pochopit to, že Bůh není v chrámech přítomen víc, nežli mimo ně. A že ne v zástupech lidských, dokonce ani spolu se modlících lidí, ale právě v situaci o samotě s Bohem, v osamocení od davu, v přírodě — můžeme nejlepším způsobem pocítit blažené DOTYKY Boha, začít SLYŠET Jeho myšlenky, směřované ke mně, poté se naučit i VIDĚT Božské Učitele-Svaté Duchy, a OBJÍMAT SE s Nimi, vstupovat do Jejich nemateriálních Těl a SPLÝVAT s Nimi…
… Co dělá většina lidí v přírodě? Opíjejí se, píchají si heroin, zabíjejí a mrzačí živé bytosti, zanechávají po sobě hromady rozbitých lahví a dalších odpadků, znesvěcují TICHO přírody řevem rozhlasových přijímačů nebo přehrávačů, řvou i sami…
Je pochopitelné, že tak není možné se přiblížit ke štěstí poznání Boha, ale k peklu…
… Pro poznání Boha, pro vlastní zdokonalování je velmi důležité VNITŘNÍ TICHO, jehož ovládnutí umožní poznat BLAŽENOST KLIDU A TICHA, existující v Příbytku Prvotního…
Přičemž zpěv ptáků, šelestění rákosí vlhkého rosou nebo listí stromů — tomu vůbec nepřekážejí, ale jen dělají TICHO SVÍTÁNÍ «ostřejší», emocionálně živější!
Ale je třeba chápat, že jak úplnost pociťování všeho toho překrásného, co nám může darovat příroda, tak i možnost poznání jejího Tvůrce a Jeho Představitelů — Svatých Duchů — dosahují jenom duchovní adepti, kteří jsou k tomu v potřebné míře připraveni. Ale připravovat se k tomu musíme jak v intelektuálně-etickém aspektu, tak i prostřednictvím pročišťování a rozvíjení bioenergetických struktur svého organizmu — čaker a meridiánů.
… V přírodě ještě můžeme sbírat její jedlé dary. Jsou to jahody, houby a různé byliny. To všechno můžeme používat k jídlu okamžitě, i schraňovat do zásoby.
Například, místo z normálního čaje můžeme čaj vařit… z obyčejných lučních bylinek. Můžeme si nasušit speciální bylinkové čaje — na zimní polovinu roku.
Můžeme si na bylinkové čaje nasušit — mátu, ivan-čaj (vrbku úzkolistou), i podzimní listí rybízu před tím, než opadá — když už ho rostliny nebudou potřebovat. Nebo když najdeme spadlou břízu, zlomenou větrem, — můžeme si nasušit i její listí. A chvojí a mladé šišky, opadané z jehličnatých stromů se k tomu také hodí. (Jenom není radno pít příliš «silné» odvary z nich; naše lidské žaludky nejsou zvyklé na vysoké koncentrace smůly — na rozdíl od žaludků tetřevů; zato pro tetřevy hlušce je jehličí jedním ze základních druhů potravy).
Anebo, — kopřiva. Mnozí lidé ji nemají rádi, protože je «pálí». Ale ona «pálí» právě kvůli tomu, že ji ti lidé nejedí! Vždyť je tak chutná, když je mladá a má cenné léčivé vlastnosti: stimuluje imunitní systém organizmu, konkrétně, pomáhá zbavit se spousty lehkých onemocnění.
Můžeme ji i nasušit na zimu — abychom z ní potom mohli dělat odvary.
Ale můžeme ji jíst i čerstvou: umyjeme ji, nakrájíme, přivedeme do varu a vaříme asi minutu, necháme trochu vychladnout — a na talířcích s majonézou! Pravá pochoutka!
Podobným způsobem můžeme upravovat — i bršlici a kapraď samec. Můžeme si dokonce nasušit na zimu «seno» ze šťavele — a potom z něho vařit polévky.
Můžeme je také přidávat do jiných jídel syrové — tak jako anděliku, podběl, a dokonce i první výhonky, které se objevily nad zemí, ivan-čaje (vrbky úzkolisté), (potom když odrůstají, začínají být hořké).
Také zavařujeme s cukrem do zásoby lesní plody: brusinky, klikvu, maliny, borůvky — jako krátce povařenou zavařeninu.
My sami — místo včel — děláme med z kvítků střemchy nebo tužebníku (můžeme ho dělat i z květů pampelišky). Jak? — prozradím:
Je třeba natrhat květenství, dát je do hrnce, zalít vlažnou vodou (ne horkou — aby stačil vylézt náhodně spadlý hmyz), přivést do varu — odstavit a nechat přes noc odstát.
Příští den kvítky vyždímáme a vyndáme, tekutinu necháme odstát, můžeme ji i přecedit. Pročištěnou tekutinu naléváme do hrnců, které plníme do dvou třetin, přivedeme do varu, nasypeme cukr — tak, aby úroveň tekutiny dosáhla okraje hrnce. Zamícháme, aby se dobře rozpustil cukr, znovu přivedeme do varu — a naléváme do předem nahřátých a potom vařící vodou vypláchnutých sklenic, uzavíráme různými druhy hermetických víček.
Dostaneme voňavý, chutný a prospěšný med vlastní výroby!
Co se týče hub, živíme se jimi během celého roku. Doma máme nasolené (přesněji — vykvašené) houby, v polních podmínkách, když nové houby nerostou, — sušené. Sušené houby jsou lehké, proto je můžeme snadno nosit v batozích, a potom — vařit nebo dokonce i smažit v kotlíku na ohni.
Jak sušit houby?
Na to je třeba mít sušičku hub. Jestliže je sušíme na ohni — můžeme ji vyrobit skládací: aby bylo možné ji nosit v batohu: například ze dvou pásů obyčejného klempířského plechu.
Sušička hub musí mít dno, jinak se houby znečistí sazemi. A samotné houby pak navlékáme na jehlice z ocelového drátu.
Jedlé houby rostou prakticky všude: I v tundře, i v lesích, i v horách, i ve stepích. Jsou nejen chutné, ale jsou také cenným zdrojem bílkovin. Potvrzuje to naše vlastní zdraví; vždyť se právě tak stravujeme ne první desítku let! A to nám umožňuje nejen přežívat v podmínkách trvalého krajního finančního deficitu, ale i BÝT ŠŤASTNÝMI!
Houby můžeme dokonce opékat přímo nad ohněm — jednoduše na proutku na konci zbaveném kůry. Houbu je třeba na počátku nahřát do toho stavu, aby pustila šťávu. Potom ji trochu posolíme: sůl se přilepí ke šťávě a neopadá. A dále je už jenom třeba dobře propéct houbu v její vlastní šťávě. Získáme — neobyčejnou pochoutku!
… A v tom ročním období, kdy v lese houby nerostou, opékáme na ohni chleby s máslem a se sýrem. Ale nejde to dělat na jehlách z proutků, ale na takovýchhle speciálních dřevěných vidlicích. Je pochopitelné, že kvůli tomu v žádném případě neřežeme živé větve, ale najdeme si dostatečně pevné suché.
Vyzkoušejte to! Získáte spoustu potěšení!
… Takhle my tedy žijeme — v «chronickém» OPRAVDOVÉM štěstí!
Proč zdůrazňuji slovo OPRAVDOVÉM? — proto, že ŠTĚSTÍ nespočívá jen v houbových šašlicích a chlebech s máslem a se sýrem, opékaných na ohni! Ale je třeba celý svůj život uvést do HARMONIE S BOHEM. A konkrétně žít tak, abychom:
— nepůsobili, pokud možno, nikomu škodu,
— neustále se duchovně zdokonalovali,
— žili jmenovitě pod Jeho vedením,
— dávali druhým to dobro, o které se můžeme podělit!
Hodně zdaru na této Cestě!
