Cesta Duchovního Srdce

Smysl našeho života
(přednáška)

Kosmický prostor je reálně mnohorozměrný. Prostorové dimenze jsou nejen matematické symboly, ale skutečně existující vrstvy, připomínající podlaží městského domu. Pouze v něm existují takovéto výjimečnosti:

1. Vstupovat do necennější části této «budovy» je možné jenom ve formě rozvinutého duchovního srdce.

2. Každá ze základních «hal-podlaží» je rozměrově nekonečná.

3. «Haly-podlaží» se od sebe odlišují ne podle výšky, ale podle hloubky umístění: jemnější (podle stavu energie, která se v nich nachází) jsou umístěny v hloubce, a hrubší jsou na obvodu celé této struktury. Nejhlubší «hala-podlaží» je Příbytek Tvůrce.

Pokud si myslíme, pronášíme nebo slyšíme slovo Bůh, musíme jím především rozumět Prvotní Vesmírné Vědomí, to znamená, Tvůrce.

Naším evolučním úkolem je snažit se poznat Tvůrce v Jeho Příbytku a splynout rozvinutým vědomím (duší) s Ním.

Nejdůležitější částí každého z nás, která je schopná to zajistit, je duchovní srdce. Musí hořet láskou k Tvůrci, být zjemněno na Božskou úroveň zjemnělosti a být vypěstováno do Božských rozměrů.

A rozum duchovního adepta musí být rozvinut natolik, aby nevstupoval na falešné stezky a neupadal do hloupých iluzí o svých domnělých úspěších na této Cestě.

Ten, Kdo dosáhl Příbytku Tvůrce a usídlil se v něm, a poté vychází částí Sebe pomáhat vtěleným bytostem, je nazýván Svatým Duchem (Bráhmanem).

A Ten, Který dosáhl Splynutí s Tvůrcem a žije přitom zároveň ještě v lidském těle, — Ten se nazývá Kristus, Mesiáš nebo Avatár (tato slova jsou synonyma).

Z toho, co bylo řečeno, je zřejmé, že Bůh Otec, Kristus a Svatý Duch jsou skutečně sjednoceni; z toho také vznikla koncepce Trojice, která však byla následně degradována na úroveň lidových pohádek.

Opakuji, že hlavní význam slova Bůh je Tvůrce, jsoucí v Jeho Příbytku. A z výkladu už musí být jasné, že Kristus je také Bůh. A Svatý Duch také.

Ale to samé slovo — Bůh — je někdy používáno i pro označování všeho, co existuje ve vesmíru, včetně Tvůrce, všechny aspekty Jeho Stvoření a «stavební materiál» pro to. V takových případech je tento Jednotný Vesmírný Organizmus označován slovem Absolutno (to znamená Bůh v aspektu Absolutna).

V tomto Vesmírném Mnohorozměrném Superorganizmu — Absolutnu — je všechno vzájemně propojeno, kontrolováno a neděje se zde nic «náhodného».

On je skutečně JEDNOTNÝ a v tom je podobný lidskému organizmu — také mnohorozměrnému. A právě z toho můžeme pochopit biblickou myšlenku, že Tvůrce stvořil lidský organizmus k obrazu Svému.

To znamená, že lidský organizmus je podle svojí mnohorozměrné struktury podobný Bohu v aspektu Absolutna. Ale vůbec to není Bůh Otec podobný stařečkovi na obláčku!

Uvnitř Vesmírného Organizmu Absolutna, podobně jako v lidském organizmu, probíhají životní procesy, přeměňování vnitřních součástí. A to také je Vesmírná Evoluce.

Vytváření stále nových materiálních «ostrůvků» v Oceánu Absolutna (s jejich následným rozpadem, dematerializací) je určeno právě k tomu, aby se na nich usídlily jednotky života vtělované do materiálních těl, které se musejí, až se rozvinou, vlít do svého Tvůrce a takovým způsobem Ho obohatit samy sebou.

Jako potrava pro takové rostoucí duše slouží hmota našeho obvyklého jídla.

A tak se jeden druh duší, které dosáhly za vtělení Dokonalosti, vlévá do Tvůrce. Druzí, neúspěšní, «uváznou» na určitém stádiu svojí osobní evoluce a poté se vtělují znovu. A třetí druh představuje «odpadky životaschopnosti» Organizmu Absolutna a je vyvržen «do tmy vnější», do pekla.

Používáme-li svoji svobodnou vůli, to znamená, právo výběru směru svého pohybu, můžeme sami vytvářet svůj osud.

Zamysleme se každý: kam chci já?

… Kolik jenom hloupostí dělají lidé kvůli tomu, co považují za duchovní zdokonalování nebo «kvůli Bohu»!

Někdo týrá a zabíjí druhé lidi nebo zvířata, tupě a zlostně vnucuje všem «svoje» pravidla chování, někdo v současném Rusku pije moč, někdo učí zacpávat si spodní tělesné otvory, aby skrz ně nebylo možné vypadnout do pekla (tomuhle učí hostující buddhističtí «učitelé»).

Existují i takoví hlupáci, že vlastní duchovní úsilí nahrazují nadějemi na to, že se za ně někdo pomodlí — a bude všechno v pořádku, ráj bude zabezpečený!

Jenom tehdy, pokud známe opravdovou potřebu Boha a chápeme Jeho záměr ve vztahu k nám — můžeme pochopit absurditu toho, co jsme vyjmenovali a také to, co máme ve skutečnosti dělat.

… Jak tedy směřovat k Dokonalosti? A v čem konkrétně spočívá?

Existují tři hlavní aspekty Boží Dokonalosti: Láska, Moudrost a Síla.

Tak se teď v krátkosti podíváme: co můžeme dělat, abychom se pozdvihovali k Jeho Dokonalosti — nebo naopak klesali, ke stavu démonických bytostí.

Takže, abychom se ocitli v pekle, pokud to chceme, musíme:

1. Namísto lásky — kultivovat v sobě rozzlobenost, agresivitu, snažit se špinit všechny a všechno kolem sebe.

Ať triumfuje můj egocentrizmus — a na jakékoli jeho neuspokojování druhými lidmi budu reagovat přívalem hrubých emocí, zlostnou pomstou, zbavím se klidu a spánku, budu žít v neustálém negativním emočním stresu, budu z toho nemocný — a to vytvoří základ pro ještě větší nenávist k druhým: oni se tamhle veselí, a já jsem nemocný!

Musím se naučit nejen nenávidět všechny kolem a neustále se soustřeďovat na přezíravost a odpor k nim, ale také si vybírat konkrétní objekty pro tyto svoje emoce. Pokud se okolní lidé a dokonce i zvířata začnou ke mně chovat nepřátelsky — vytvoří to pro mě jenom ještě příznivější podmínky pro sebezdokonalování ve zlu: vždyť jejich nepřátelství jenom posílí moji agresivitu!

Pro to, abych ještě více vypěstoval v sobě takové vlastnosti — musím jíst pokud možno co nejvíce mrtvolného materiálu (jídla z masa a ryb) — pak se duše zvířat, kterým jsem ublížil, přestěhují do mého těla a budou se mi mstít za způsobené utrpení, a u mě propuknou chronická onemocnění trávicího systému, potom nastoupí psychické poruchy typu schizofrenie (utkvělé představy, halucinace, blouznění, «hlasy» — zatracující nebo vyzývající k nesmyslným činům).

Je také možné používat slaďování s nejhrubší hudbou a také s písněmi, vyzývajícími k násilí a hanobícími všechny a všechno kolem, pokud možno s matem (vulgarizmy). Mimochodem, pokud budu používat vulgaritu jako prostředek pohany druhých, jako způsob posilování svých nejšpinavějších emocí, — pak tato technika bude také velice napomáhat mému rozvoji zvoleným směrem.

Z ezoterických technik mi pomůže koncentrace v čakrách manipúře a ádžně.

Celý komplex takové práce umožní získat status ďábla — už za života v tomto těle, a — zaručeně — po jeho smrti; budu mít peklo zajištěno.

2. Práci intelektu je v této situaci nutné zaměřit na rozpracování speciálních programů rozvíjení sebe v daném směru. Velice pomůže studování zkušeností těch, kteří už ve vlastní ďábelizaci dosáhli úspěchů. Například je možné použít slaďování a sebeidentifikaci s některými zvláště vynikajícími fašistickými politickými činiteli a s černými mágy-ďábly, kteří si vydělávají na živobytí jako «léčitelé».

3. Stát se ještě mocnějšími ďábly je možné za pomoci speciálních tréninků na negativních místech síly, kde se můžeme přiučit různým variacím ďábelských stavů: prudkým agresivním emocím, paralyzující zlobě, a také bezvýchodnému zoufalství a stesku.

Mimochodem, pod Peterburgem taková místa síly jsou — a na nich takovéto příšery v lidských tělech provozovaly svoje «tréninky», dokonce vyrobili speciální lavičky a lehátka!

Až si osvojíme tyto stavy, můžeme dál žít v naprostém přesvědčení, že je ani smrt těla nepřeruší! Všechno tohle bude mým teď už skoro navždy — dokud neproběhne úplný rozpad duše ve «tmě vnější, kde je pláč a skřípění zubů»!

A pokud rozpad duše neproběhl — stihneme se ještě zplna uspokojovat tím, že budeme používat ty nevytříbenější jízlivé urážky na běsy a všelijaké tam vtělené slabochy!

… A teď si trochu odpočineme od slaďování s touto hrůzou — a potom se podíváme, jak se máme rozvíjet v protikladném směru.

Nejlepší způsob, jak se začít pohybovat na opačnou stranu, to znamená, ne do «tmy vnější», ale k Tvůrci, je vyhýbat se takové lidské špíně a začít se slaďovat s čistým a skutečně překrásným! Také musíme vynaložit úsilí k maximálnímu zapojení aktivity svého duchovního srdce.

Duchovní srdce začíná svůj rozvoj ze středu hrudního koše a zpočátku začíná postupně zaplňovat celý jeho objem, a potom — i okolní prostor, postupně stále šíře a šíře, hlouběji a hlouběji do všech nejjemnějších vrstev Absolutna — pokud nedojde ke Splynutí s Tvůrcem.

Ale žádné slaďování a psychotechniky nám nedokážou pomoci, pokud nebudeme vykonávat díla lásky, kontrolovat svoje emoce, dopustíme vystupování ze stavu lásky a neudržíme v centru pozornosti Tvůrce — jako nejdůležitějšího a závěrečného Milovaného.

Obraťme pozornost na to, co je myšleno tím, že nemůžeme poznat a zamilovat si Tvůrce, pokud nevíme, jaký je a kde Ho hledat.

A také nemůžeme zvládat svoje emoce, pokud neovládneme orgány, které je produkují, — prostřednictvím technik psychické autoregulace, založených na práci s čakrami a hlavními meridiány.

Nebo — pokud pod termínem «díla lásky» chápeme jenom sex.

… Pozitivní sexuální zkušenost je pro duchovní seberealizaci skutečně velmi důležitá. Sexuální láska umožňuje obohatit emocionální sféru jemnou sexuálně zabarvenou něžností; až si tento stupeň osvojíme, můžeme se potom naučit ještě zjemnělejší lásce, ještě jemnějším stavům vědomí, kterými se můžeme dotýkat Svatého Ducha a Tvůrce.

Upozorňuji konkrétně na to: že mléčné žlázy žen mají bezprostřední topografickou a bioenergetickou spojitost s čakrou anáhatou. A jejich erogenita  příznivě přímo ovlivňuje a stimuluje přirozený rozvoj duchovního srdce.

Muži takovou přirozenou přímou možnost nemají, jejich šancí pro začátek duchovní Cesty je jenom slaďování s nejjemnějšími stavy žen nebo speciální psychotechniky, rozvíjející a zjemňující emocionální sféru.

Proto také v duchovní seberealizaci dosahuje úspěchů mnohem více žen, než mužů.

Ale proto, aby mohly být sexuální vztahy nazvány duchovními, musejí probíhat jako něžná láska-darování sebe druhému, a ne na podkladu hrubých a egoistických vztahů. A také je nemůžeme vykonávat formou zábavy typu skupinového sexu.

Sex se v žádném případě nesmí změnit ve vlastní cíl, nahradit to, co je nekonečně důležitější: vytváření vztahů lásky s Bohem!

Zdůrazňuji, že, pochopitelně, schopnost emocionální lásky v obvyklých podmínkách vzrůstá nejen prostřednictvím sexuálního aspektu lásky. Rozvíjení v sobě starostlivosti, a také uznání a úcty k těm, kdo jsou toho hodni, schopnost odpouštět druhým chyby, pomáhat a při tom i obětovat svoje zájmy, a dokonce i svůj život, — to jsou další důležité a nezbytné aspekty lásky.

A také musíme pochopit, že doporučení rozšiřovaná v posledních letech některými «psychology», abychom soustředili pozornost konkrétně na lásku k sobě, jsou protikladné duchovnosti: opravdová láska je právě zapomínání na sebe kvůli blahu druhých! A něco takového je možné jedině na základě nepřipoutanosti k «pozemským statkům» a dokonce i k životu v tomto těle, kterou (rozumně) zavedeme do svého života.

Zkusme se tedy začít učit lásce a pomáhat dokonce i rostlinám. Uvidíme-li ulomenou suchou větvičku visící na větvi živého stromu — odstraníme ji. Někdo vychodil na trávu plech, kousek překližky, prkno — rostliny zbavené světla jsou odsouzeny na smrt — zachráníme je. Uvidíme-li, že někdo znesvětil strom tím, že na něj pověsil špinavý hadr, láhev nebo prázdnou plechovku od konzervy — pomůžeme této evolučně se vyvíjející živé bytosti očistit se a pokračovat ve zdokonalování v její přirozené kráse.

S láskou je pochopitelně neslučitelné (s výjimkou krajní nutnosti) zakládání ohňů tak, aby tím trpěly živé rostliny, také — trhání květin do kytic, spoluúčast na zabíjení smrčků, jedliček a boroviček «na Nový rok (Vánoce)» — kvůli pochybné radosti těšit se z jejich pomalého umírání…

Musíme pochopit, že v tělech rostlin i zvířat, právě tak jako i v našich tělech, probíhá ten samý proces evoluce jednotek vědomí, který nesmíme ze své vůle přerušovat, s výjimkou případů krajní nutnosti. Takovými výjimkami je používání rostlin na jídlo, také jako dřevo, ve stavebnictví atd.

Ale zvířata máme právo zabíjet jedině snad v sebeobraně nebo kvůli ochraně druhých.

Připomeňme si: jedno z přikázání, které nám dal Bůh prostřednictvím Mojžíše, hlásalo: «Nezabíjej!». Nedokázal ho dodržet ani sám Mojžíš, a po něm — i všichni židé. Ten samý princip zopakoval Ježíš Kristus¹² — ale všechna masová hnutí, která sama sebe nazývají křesťanskými, nevěnovala právě tak tomuto Božímu přikázání pozornost.

Ale bez toho, že v plné míře v sobě obsáhneme aspekt LÁSKY nazývaný SOUCITEM, — je přiblížení k Tvůrci nemožné! Přičemž soucitem je nutné zahrnovat všechny živé bytosti, dokonce i nevtělené…

«Bůh je Láska» — tak učil Ježíš Kristus. Pokud se chceme stát Božskými a naplnit tím samým Vůli našeho Tvůrce, musíme také přeměnit sami sebe v bezpodmínečnou Lásku!

… Pokud se z toho všeho naučíme jenom žít v trvalé jemné lásce — ráj už máme zaručen.

A pokud — s pomocí speciálních meditačních technik poznáme Splynutí se Svatým Duchem a zvykneme si žít ve Splynutí s Ním — staneme se Jím a budeme Jím i po smrti fyzického těla.

A Závěrečný Cíl je poznání Tvůrce v Jeho Příbytku a Splynutí s Ním rozvinutým vědomím.

… Zapamatujme si: na jaký emocionální status jsme si zvykli za života těla na Zemi — v tom také zůstaneme na velmi dlouhou dobu po smrti těla.

Emocionální status je stav vědomí. Jsou to převládající emoce, na které jsme si zvykli během života na Zemi.

A po smrti těla se ocitneme v adekvátní vrstvě mnohorozměrného prostoru — adekvátní podle úrovně jemnosti — hrubosti. Ocitneme se tam mezi sobě podobnými: buď mezi obyvateli pekla, nebo ráje, nebo ve Svatém Duchu, nebo také v Příbytku Tvůrce.

A potom už — ani opíjení příbuzných a přátel na pohřbech, ani další obřady nebo modlitby kohokoliv — nejsou schopny změnit tuto situaci.

Takže, kam chceme?

* * *

Bůh je poznatelný, i když většina následovníků současných masových «křesťanských» hnutí je přesvědčena o opaku.

Zakladatel křesťanstva Ježíš Kristus učil o poznatelnosti Boha [10,18].

A Bůh je opravdu poznatelný celkem snadno — v aspektu Svatého Ducha, i nyní zcela viditelně živého nevtěleného Ježíše Krista. Mnohem složitější, ale také možné, je poznat Ho i v aspektu Boha Otce.

Ale právě proto musíme být ne pseudokřesťany, omílajícími Krista, a žijícími přitom v naprostém protikladu s Jeho Učením, — ale křesťany opravdovými, Kristovými, to znamená, žijícími ne pro sebe, ale pro Boha, žijícími v lásce, v usilování posloužit Mu, poznat Ho, splynout v lásce s Ním!

Ale pro ty «křesťany», kteří jsou přesvědčeni o nepoznatelnosti Boha, — opíjející se, zabíjející, proklínající, nenávistné — je On opravdu nepoznatelný. Protože oni vůbec nejsou křesťany!