Služba Bohu
Služba Bohu
(přednáška)
Každé dítě se hned od narození začíná nevyhnutelně učit… egoizmu: ono ještě dosud nic neumí, všechno za něho dělají druzí, obsluhují ho. Vždyť to jinak ani nejde…
Ale dítě roste… A nyní je třeba do správné výchovy zařadit postupné odvykání egoistickým dominantám. A přivykání k péči o druhé…
Zábavné příklady můžeme pozorovat v chování zvířat, například odrostlých vráňat.
Hejno vráňat, jejichž těla jsou už velká jako těla rodičů, — vyžadují a vyžadují od rodičů jídlo! Utrmácení rodiče jsou zoufalí:
— Už víc jídla nemáme! Co můžeme dělat?! Všechno kolem jsme oblétali! Hledejte teď sami: už jste velcí!
Ale přece jen se něco podařilo najít. Přinesli to, položili k nohám svým dětem. A co ony? — jedí? Ne! Křičí ještě hlasitěji: požadují, aby jim to zvedli ze země a položili do zobáku!
… Druhá scéna. Lidé naučili vráně jíst z ruky. Teď už je také velké jako dospělá vrána. Opatrně mu dávají do zobáku kousíčky chleba: aby je nechytilo za prst, zobák už má ohromný! Stane se, že mu kousky vypadnou ze zobáku. Vráně místo toho, aby je zvedlo a snědlo, — propuká v rozhořčený řev ve své vraní řeči:
— Špatně podali!!! To se mám ještě ohýbat, či co?!
… Ale uběhne nějaký čas a nouze ho donutí, aby si samo vyhledávalo jídlo a ohýbalo se k němu… Potom přijdou vlastní děti. A vlastní děti budou právě tou školou starostlivosti o druhé, školou altruizmu…
… U lidí to probíhá přibližně podle toho samého schématu. Ale správná nebo nesprávná výchova v tom hrají významnější roli.
Jak často můžeme vidět ještě u dospělých, i u starších lidí, — totální egocentrizmus!… Dokonce i u těch, kteří jsou… «věřící»…
Ale opravdová láska, kterou si přeje u nás vidět Bůh, je přece protichůdná chtění pro sebe, vůbec to není vlastní vášnivé chtění!
Opravdová láska, se kterou jedině je možné se přiblížit k Bohu, je právě působení blaha druhým ve všem dobrém, často na svůj úkor, za cenu vlastní oběti!
Totálně egoističtí lidé natolik nechápou tohle všechno, že se dokonce i ve výrazně altruistických činech druhých lidí pokoušejí vidět prospěchářství, hledají jakoukoliv záminku pro rozzlobené odsuzování a nenávist… Takoví Boha nepochopí. A nepřiblíží se k Němu…
* * *
Jak lidé chápou, co je to služba Bohu?
Někteří si myslí, že «sloužení Bohu» se vztahuje jenom na «služebníky» v chrámech toho či onoho vyznání. Druzí přemýšlejí trochu hlouběji a snaží se sami sloužit svojí účastí na společných modlitbách a meditacích. Třetí dokonce ještě tancují a zpívají na počest Boha.
Ale Bůh od nás chce nesrovnatelně více.
Konkrétně, Ježíš Kristus i další Božští Učitelé30 učí, že službu Bohu je třeba chápat jako pomoc všem — ve všem dobrém. Přičemž to nesmíme dělat pro svůj osobní prospěch, ale pro ty, kterým pomáháme; mohou to být lidé, zvířata, rostliny. Ale za nimi všemi musíme také vidět, že je na tom zainteresovaný Bůh.
Ale pro to, abychom odlišili skutečně dobré skutky od těch, které se takovými jenom zdají být, se musíme snažit vidět situaci z pozice všeobecného strategického Záměru Tvůrce. A my právě musíme pochopit podstatu vesmírného Evolučního procesu a najít svoje místo v něm.
A jenom tehdy se budeme moci nejen pokoušet plnit konkrétní Boží přikázání, ale uvidíme i jejich význam na cestě všeobecné Strategie Tvůrce. A to bude znamenat daleko hlubší pochopení jak vlastních úkolů, tak i toho, v čem a jak lépe pomáhat druhým. A právě tehdy budeme schopni stát se aktivními účastníky Evoluce Vesmírného Vědomí, aktivními pomocníky Tvůrce.
Aktivní účast v evolučním procesu můžeme chápat jako skládající se ze dvou základních směrů: a) vlastního duchovního zdokonalování, a b) pomoci druhým.
Při tom, jak učil apoštol Pavel (1 K 12,14), se musíme snažit sloužit druhým těmi nejvyššími schopnostmi, které máme, ale také se snažit ovládnout ještě vyšší dovednosti.
Vždyť podstata Záměru Tvůrce při Jeho stvoření materiálních světů (včetně maličkého «ostrůvku» hmoty ve vesmíru — naší planety) je přeměnění méně dokonalých energetických součástí Absolutna v dokonalejší; přičemž individuální Vědomí, která dosáhla úplné Dokonalosti, doplňují Sebou Samotného Tvůrce.
Proto jsou oba směry: jak vlastní zdokonalování, tak i pomoc druhým, evolučně se vyvíjejícím duším v jejich rozvoji, z Božího hlediska blaho.
Konkrétně, pokud rozvíjíme sami sebe osobně prostřednictvím meditativní práce — pak roste také i kvalita našeho sloužení: vždyť se přibližujeme kvalitou vědomí k Tvůrci a začínáme stále lépe a lépe vidět svět, přibližujeme se k Jeho možnostem vidění a chápání.Ale také se zdokonalujeme díky naší aktivitě při pomoci druhým, obohacujeme se znalostmi toho, jak pomáhat. Tyto znalosti se budou hodit i po opuštění těla.
… Pociťme (nebo si zatím alespoň představme), že existuje jenom Jediný Vesmírný Makroorganizmus — Absolutno, uvnitř Kterého probíhá Jeho rozvíjení, nazývané Vesmírnou Evolucí. Pociťme celistvost, vzájemnou spojitost všeho — v Něm Jediném. Pociťme neoddělitelnost sebe od Něho: úplnou zařazenost sebe do Jeho Organizmu, do Jeho Procesu Rozvoje. Pociťme radost z tohoto pochopení! A — teď už s úplným pochopením — zaměřme svoje úsilí na co nejrychlejší přeměnu všech individuálních shluků energie, toho schopných, — ve Vědomí, existující v Příbytku Tvůrce.
My všichni jsme Jedno v Organizmu Absolutna. Právě v tom je základ principu doporučeného Ježíšem Kristem: zamilovat si svoje bližní tak, jako sama sebe, dokonce více, nežli sebe. Mluvíme zde o aspektu LÁSKY, nazývaném PÉČÍ, jehož nejvyšším projevem je sebeobětování ve prospěch druhých. Všechno tohle vyjádřil a konkrétně nám ukázal — Ježíš, který nám dal příklad PÉČE v hrdinství Svého pozemského života a smrti. Připodobněme se v tom Jemu!
* * *
Ale o poznání Absolutna a hledání Tvůrce se snaží jen velmi nevýznamná část lidí.
Ostatní — vychovávaní ateizmem, zvrácenými náboženskými proudy nebo se zvrhávající podle vlastní volby jsou zplna uspokojeni okoušením «zapovězených» (Bohem zakázaných) plodů ze «stromu poznání dobra i zla».
Oni riskují, že se dostanou do pekla: vždyť «pozemské» připoutanosti vyvolávají takové hrubé emoce, jako strach, hněv, úzkost, stesk, zoufalství, žárlivost, závist, popudlivost, nenávist, zlobu atd. A ti lidé, pro které se takové stavy stanou normálními, dokonce i obvyklými, — ti si právě navykají na peklo a po opuštění těla se tam nevyhnutelně ocitnou.
Ale plody Království Nebeského získávají jen málokteří — jenom ti, kdo našli klid duše v ústraní od «pozemských» strastí a rozvinuli nezištnou Lásku v tak vysoké míře, že se stali schopnými zamilovat se do Tvůrce — a přitáhnout se tou Láskou k Němu. A On takové vítá — Svojí Nejvyšší Láskou!
… Ale ostatní:
— «milují» — sebe,
— nazývají «láskou» — svoje chtíče31,
—vyžadují od druhých — stále větší lásku k sobě, vychutnávají si svůj egocentrizmus a nenávidí druhé za to, že Mě! špatně obšťastňují a vůbec nedělají to, co Já! chci.
* * *
Všechny bytosti, vtělené i nevtělené, se od sebe odlišují věkem duší.
Věk duše je jedním z nejdůležitějších rozlišovacích znaků každého člověka.
Dalšími důležitými rozlišovacími znaky jsou takové kvalitativní charakteristiky, jako intelektuální vyspělost, etická způsobilost, stupeň hrubosti nebo jemnosti vědomí. Kvantitativní hodnocení vychází z rozměrů duše.
Rozvoj každé duše probíhá postupně ve spoustě pozemských vtělení. A není možné očekávat od duší, které v současnosti procházejí jedním ze svých prvních lidských vtělení, aby už měly vysoký duchovní potenciál; ten může přijít až později — v případě jejich příznivého evolučního vývoje.
A z toho se stává pochopitelným, že ne všichni z lidí vtělených v současnosti — dokonce ani z těch, kteří se setkali s vyššími duchovními poznatky, jsou schopni už v tomto pozemském životě dosáhnout Příbytku Tvůrce — ať už by se jakkoliv vynasnažili.
Navíc, zapojení příliš mladých duší do příliš vážné ezoterické práce, může vést i k tomu, že od určitého okamžiku najednou přestávají chápat a začínají si hrát «na náboženství», jako malé děti, které hrají svoje dětské hry. Konkrétně mohou začít neadekvátně vnímat sami sebe, podobně jako chlapci, hrající si «na vojnu», považují sami sebe za «plukovníky» a «generály». A v horších případech se může začít rozvíjet i psychopatologie. Posledně jmenované se zvláště intenzívně projevuje v těch religiózních organizacích, kde jsou do popředí vystavovány místo Boha a Lásky, děsivé mystické faktory (ďáblové, démoni, čarodějové, upíři atd.).
Proto religiózní vůdcové musejí velmi obezřetně zacházet s ezoterickými znalostmi a metodikami, brát v úvahu jejich možný ničivý efekt na ty lidi, kteří se ještě nezpevnili intelektuálně a eticky.
Právě tak se každý, kdo usiluje o duchovní úspěchy, musí snažit sám střízlivě zhodnotit svoje možnosti a nevystupovat na ty stupně «žebříku» duchovního rozvoje, na kterých bude ještě pro něj těžké se udržet.
Mimochodem, vzít na vědomí, že jsem psychogeneticky mladá duše — na tom není nic špatného. Naopak, znamená to, že jste ještě nestihli vypěstovat v sobě ty špatné vlastnosti, kterých byste se potom dlouho a těžce museli zbavovat.
Mladá duše je ta, která má celou radostnou a šťastnou duchovní Cestu před sebou!
Ale hlavně neztrácejte čas nadarmo!
* * *
… Já sám jsem prožil tento svůj pozemský život velice intenzívně. A když jsem razil pro sebe a přátele cestu k Tvůrci, v různých etapách se do «proudu», který jsem vytvářel, zapojovalo pokaždé mnoho lidí. A to zpočátku vypadalo nádherně. Ale potom, od určité etapy práce, se najednou ukazovalo, že mnozí ztráceli logické pochopení toho, co se děje, začalo je to stahovat zpátky, nebo k zábavám. Ale poněvadž já jsem si hrát nechtěl, vznikala ke mně nevole, protesty, a někdy dokonce i nepřátelství.
Pochopení toho, že daleko ne všem prosícím je radno dávat nejtajnější znalosti a metodiky, ke mně nepřišlo zdaleka najednou, a ani by přijít nemohlo bez ohromné zkušenosti duchovní pomoci lidem, někdy i dramatické (pro mě). (Teď se s vámi dělím o tyto zkušenosti — abyste se mohli snadněji takovým chybám vyhnout).
Ale ať tato varování nikoho neodrazují od duchovních úsilí: jednoduše si musí každý vybrat to, «na co stačí».
A jedním z naprosto reálně dosažitelných cílů pro každého — bude zaručené zajištění ráje po skončení současného vtělení a předurčení překrásného osudu ve vzdálenější budoucnosti.
Dosáhnout toho je opravdu velice jednoduché! Jenom je třeba vědět — jak? Ale vždyť právě o tom jsme už mnohokrát mluvili.
Především musíme pochopit, že úspěchu dosáhneme právě vlastním duchovním usilováním, a vůbec ne účastí na obřadech, «svatými modlitbami», a už vůbec ne modlitbami kohokoliv jiného.
Při tom si nepleťme modlitbu s meditací (tyto pojmy se někdy vzájemně překrývají jeden s druhým). Základní význam těchto slov je takový: modlitba je prosba k Bohu, která často degeneruje na vyprošování si pozemských blažeností u Boha; ale meditace je práce vědomí, zaměřená na poznání Boha, která nám přináší úspěch na této Cestě, pokud je všechno v pořádku s etikou a intelektem.
30 [10,14,18].
31 Vášnivá chtění "pozemského".
