O "stromě poznání dobra i zla"
O "stromě poznání
Dobra i zla"
(přednáška)
Na schématu stavby Absolutna se můžete konkrétně seznámit s jakýmisi okny, dveřmi nebo bránami do «jiných světů», přičemž hlavní z těchto vchodů vede do Příbytku Tvůrce. Ježíš jej také nazval «Sluncem Boha» — podle Jeho intenzívního a nejjemnějšího svitu, připomínajícímu světlo ohromného ranního sluníčka. Právě prostřednictvím něho duchovní aspirant, který předtím poznal a osvojil si všechno, co bylo pro to nezbytné, proniká do Příbytku Tvůrce.
Z tohoto schématu je zřejmé, že duše jsou tvořeny Tvůrcem právě v ráji, i když o nich ještě nemůžeme mluvit jako o lidských duších, ale jako o jakýchsi počátcích, vtělovaných zpočátku do rostlinných a poté živočišných těl. (To je ta pravda, která se odrazila v biblickém vyprávění o Edenu).
Některé duše, které se vtělují a rozvíjejí ve světě hmoty, si — na základě svobodné vůle (konkrétně kvůli lepšímu průběhu Evolučního procesu) — uchovávají svoji čistotu před ušpiněním špatnými emocemi.
Ale druhé duše se «připoutávají» k materiálním objektům, včetně vlastních těl, zamilovávají se do nich — a odtud, z těchto vlastnických tendencí, — se rodí egocentrizmus, nepřátelství k druhým vtěleným bytostem — jako konkurentům, například, ve vlastnění jídla, přepychových předmětů, objektů sexuálního chtíče, nebo si dokonce přivlastňují právo na zabíjení zvířat kvůli uspokojení svého obžerství.
Takový výběr mezi dobrem a zlem je možné schématicky nakreslit jako rozvětvení, podobné tomu, co existuje na větvi stromu. Výběr cesty zla, — to také je v Bibli označovaný « hříšný pád» lidí.
I nadále Bůh neustále umožňuje každé duši možnost výběru v eticky významných situacích: buď jednat ve svůj prospěch na úkor druhých — nebo obětovat něco svého kvůli druhým, to znamená, stvořit zlo — nebo dobro.
Tak se rýsuje graf vzestupu každé duše v jejím rozvoji — jako spousta rozvětvení, kde je vždy možné vybrat jeden směr ze dvou nabídnutých. Odtud také pochází obraz stromu.
V důsledku vzestupu podle těchto trajektorií, směřují jedny duše do Příbytku Tvůrce, a druhé — do pekla, které si samy zvolily.
… Ale je pravda, že existuje i druhý výklad legendy o «stromu poznání dobra i zla» — který je také správný a doplňuje ten první.
Hlavní chyba lidí byla, že zapomněli na to, že všechno, co do našich osudů přichází jakoby z vnějšku, řídí Bůh; a v tomto vztahu jsou si jak dobro, tak i zlo, které k nám přicházejí, rovny. Protože jedno i druhé jsou projevy výchovných opatření našeho milujícího a moudrého Rodiče ve vztahu k nám. A z tohoto důvodu musíme považovat všechno, co se nám přihodí, — za blaho, které přichází od Něho.
Takže — pokud se setkáváme se zlem, které k nám přichází, musíme se vynasnažit pochopit Boží záměr. A až ho pochopíme, to znamená, nalezneme příčinu v sobě, — musíme se změnit, polepšit se.
Nesprávné reakce mohou například spočívat ve snaze pomstít se nactiutrhači, a přitom zapomínat na to, že Správcem našich osudů je Bůh.
Anebo v některých prvotně primitivních nebo zdegenerovaných do primitivizmu náboženských směrech — pro objasnění příčin zla — k Bohu «přidávají» Jemu téměř rovného «soupeře», nazývaného Satanem, Luciferem a dalšími jmény. Takové primitivní představy mohou vznikat například tam, kde nekonečného vesmírného Boha ve svých představách snížili na stařečka, létajícího na obláčku…
… Správné pochopení v situacích setkání se zlem je neobyčejně důležité! Vždyť existuje určitý mechanizmus změny sama sebe — SLAĎOVÁNÍ vědomím se stavem nějakého druhého objektu.
Když se slaďujeme s krásou vycházejícího sluníčka v tichém něžném ránu, s ranním zpěvem ptáků — také my sami se prosytíme jemností a harmonií přírody!
A když hledáme Boha a pokoušíme se s Ním slaďovat, přibližujeme se k Němu. A On nám v tom pomáhá!
Pokud se ale… zahledíme indrijemi vědomí do té či oné vtělené nebo nevtělené ohavnosti — pak se nevědomky slaďujeme s jejím stavem, stavem pekelným, a také se stáváme takovými svým emocionálním statusem. A pokud opustíme tělo před tím, nežli se stačíme změnit,… pak jdeme do pekla hned za tou ohavností:
Proto nám Ježíš Kristus přikazoval: nemstít se těm, kdo se na nás provinili, ale upřímně jim odpouštět, nechtít zpátky to, co nám vzali, a nejlépe ještě zloději dát více, nežli si chce vzít, — jenom nevycházet ze stavu lásky!
Mě také podváděli a zrazovali — a ve velkém. Dokonce mě i zabíjela taková lidská příšera — a já jsem potom mnoho měsíců těžce umíral. Ale zůstal jsem křesťanem — a nemstil jsem se, neslaďoval se s nimi. Pokračoval jsem v hledání Splynutí s Tvůrcem — a dosáhl jsem Vítězství! A pomohl jsem v tom mnohým. A ještě pomůžu!
Dělejte to také tak — a také zvítězíte!