Cesta Duchovního Srdce

Meditační běh

Výkonnou metodou zvyšování energetického potenciálu organizmu a jeho rozvíjení je meditační běh. Tato technika byla původně vyvinuta duchovními hledači Tibetu (běh «lun-gom»). V naší zemi (v Rusku) si vydobyla popularitu — konkrétně ve skupinové variantě — díky úsilí Jana Ivanoviče Koltunova (Moskva).

Podstata metody spočívá v tom, že se během dlouhotrvajícího skupinového běhu v pomalém tempu vykonávají pránajámy a meditace, které a) odvádějí pozornost od tělesných pocitů, umožňují nesoustřeďovat se na únavu, b) vytvářejí stabilní kladný emocionální stav, c) trénují schopnost koncentrace, obrazných představ a meditace, d) rozvíjejí «osobní sílu» (sílu vědomí), umožňují rovnoměrně harmonicky zatěžovat svalový, srdečně-cévní, dechový a další systémy organizmu atd.

Při meditačním běhu vede skupinu v počtu 5 — 50 i více lidí vedoucí, který nepřetržitě (zdůrazňuji nepřetržitě!) zadává cvičení.

Na rozdíl od psychické autoregulace ve statické variantě, se při meditačním běhu všechna cvičení provádějí na nesrovnatelně vyšší energetické úrovni, což významně zesiluje jejich efektivitu.

Podmínky psychického sladění všech účastníků běhu a monotónní činnosti svalového systému napomáhají nejvyšší koncentraci.

Uvedenou metodu je účelné využívat až po osvojení základů psychické autoregulace. Nováčky, nepřipravené po této stránce, je nežádoucí zařazovat do skupiny, protože každý, kdo se ukáže neschopným podílet se na meditativní práci synchronně s celou skupinou, ztěžuje práci všem.

Níže uvádíme svoji modifikaci dané metodiky ve formě vzorového programu, určeného přibližně na dvě hodiny (bez započtení času rozcvičky). Jak bude zřejmé z dalšího výkladu, daný program slouží jako přechodná etapa k vyšším metodám duchovní práce, popsaným níže.

Počáteční tréninky nemají přesahovat 30 minut, poté můžeme postupně zvyšovat zátěž.

Ve spojitosti se vznikající přestavbou svalového systému je potřebné v době tréninků zvýšit v denní dávce stravy množství bílkovin (mléčné produkty, vejce, ořechy, houby a další). Po tréninku je výborné pít mléko.

Upozorňuji také, že ženám může v době intenzívních cvičení vynechávat menstruace (to je dobře známé ve sportovní medicíně); není třeba se toho obávat.

Pokud se tréninky provádějí ráno, musíme se před nimi spokojit se sklenicí vody se lžičkou medu nebo zavařeniny. Při denních nebo večerních trénincích musíme jídlo přijímat nejpozději několik hodin před během. S plným žaludkem běhat nemůžeme.

Oblečení na meditační skupinový běh musí být lehké. Při teplotě vzduchu vyšší než 0°C musí stačit obyčejná tepláková souprava. Při mínus desíti a níže si můžeme obléknout dvoje teplákové kalhoty, lehký svetr a čepici. Ale můžeme se obléknout i lehčeji. Při těchto cvičeních je nepřípustné přehřívání těla.

V letním horku je účelné vést trasu běhu kolem přírodních vodních nádrží a dělat zastávky na koupání. Ale ještě lepší je běhat ráno a přes den zůstávat u vody. V této době můžeme pořádat besedy zaměřené například na poznávání potravinových zásob lesa.

V zimě může běh končit u prorubu (prosekané díry v ledu, ale nezbytně musí být poblíž teplá místnost nebo dříve zapálený velký oheň).

Pokud takové podmínky nemáme, můžeme použít sprchu. Běh musíme nezbytně zakončit omytím těla, jinak se dostaví špatný celkový pocit.

Běhu musí bezpodmínečně předcházet intenzívní rozcvička se zapojením všech kloubů a svalů těla (její metodika je uvedena výše). V zimě je nejlepší provádět rozcvičku v místnosti, abychom potom vyšli na mráz rozehřátí pohybem.

Poté začíná běh. Vedoucí běží vzadu za skupinou, aby všichni slyšeli jeho hlas. Na začátku upozorní na nutnost správného držení těla:

— Pozor na držení těla. Trup je vzpřímený. Můžeme ho dokonce lehce naklonit dozadu. Tělo musí být v takové poloze, aby se svaly zad nenapínaly. Uvolníme svaly zad. Zakloníme hlavu trochu dozadu. Uvolníme zadní svaly krku.

Pozor — na chodidla. Pokládáme je rovnoběžně, nevytáčíme špičky do stran. Chodidla jsou uvolněna. Měkce, něžně se dotýkají země. Uvolníme svaly lýtek, svaly stehen. Musíme cítit, že jsou nohy celý čas uvolněné, nepociťujeme moment nárazu při dopadu.

Pozor — na hrudník. Je nadzdvižený. Představujeme si, že klíční kosti jsou na něm položeny svrchu jako prkýnka, pocítíme je. Hrudní koš zůstává po dobu celého běhu roztažený.

Nadechneme se hrudníkem — a v tom roztaženém stavu ho ponecháme. Uvolníme břicho, ale to se nesvěšuje, pokud je hrudní koš roztažený.

Hlídáme, aby se tělo nezačalo naklánět dopředu — jinak se rychle unaví. Zafixujeme jeho správnou polohu. Pozor — na ruce: jsou uvolněny, volně se pohybují.

Představíme si, že jsme za temeno hlavy zavěšeni na dlouhém drátě, přivázaném na vzdálený kosmický objekt. Tělo visí, skoro se nedotýká země, je uvolněné.

Koncentrací vědomí jsme se spustili do múladháry. Zaměříme z ní pohled do centra Země. Vidíme tam moře Ohnivého Světla. Namíříme k němu z múladháry paprsek. Už dosáhl do zásobárny té Síly… Mohutný odvetný impuls energie vyráží nahoru po paprsku, naplňuje čakry, celé tělo. Opakujeme cvičení. Koncentrace je v múladháře. Posíláme svůj signální paprsek k centru Země…, obdržíme odvetný impuls Síly!… Pociťujeme energii v čakrách. Celé tělo se naplnilo mohutností a světlem, rozšířilo se, zvyšuje se v něm hustota energie… Opakujeme znovu a ještě jednou…

V hloubce 30 metrů pod povrchem Země uvidíme gigantický vysavač, obrácený vysávacím potrubím nahoru. Teď ho zapneme, a on bude do sebe vtahovat všechny temné energie, které se nacházejí uvnitř a kolem nás, a posílat je do centra Země ke spálení. Zapnuli jsme motor, začal hučet a vzrůstá přitažlivost… Díváme se do prostoru, který obklopuje skupinu, pozorujeme, jak se temné energie zvedají, jsou vtahovány do vysavače a odlétají dolů. Sledujeme jejich dráhu… Směřují ohromnou rychlostí k centru Země — a tam mizí…

Prozkoumáváme prostor bezprostředně obklopující tělo každého z nás do metrové vzdálenosti. Cvakneme přepínačem — síla motoru se dvojnásobně zvýšila. Pozorujeme, jak se odtrhávají a odlétají dolů temné cáry. Prohlížíme bedlivě prostor kolem hlavy…, krku…, hrudníku…, břicha…, pánve…, stehen…, lýtek…, chodidel…

A teď zaměříme pozornost na prostor uvnitř našich těl. Přepínáme ještě jednou přepínač. Síla motoru vzrostla čtyřikrát! Zahučel ještě silněji, vysavač se roztřásl. Ohromná přitažlivost strhává všechno temné, co ještě zůstalo v tělech a dosud se od nich neodtrhlo. Prohlížíme hlavu, krk, hruď, břicho, pánev, nohy… Tělo se svrchu naplňuje nejčistším světlem, které nahrazuje to, co odešlo…

Obrátíme ruce dlaněmi vzhůru. Na každé z nich máme tenisový míček z bílého nazlátlého světla. Přehazujeme míčky z ruky do ruky. Stávají se stále jasnějšími, zářivějšími. Spojíme je do jedné koule na levé dlani. Tuhle kouli budeme nafukovat energií ze svých anáhat…

Múladhára zespodu — «nádech», anáhata — «výdech» dopředu do koule. Múladhára — «nádech», anáhata — «výdech». (Opakujeme desetkrát). Koule už je velká jako veliký meloun… (Ještě několik «výdechů» do koule). Už má metrový průměr… Všechny koule se slévají do jedné společné koule… Díváme se zevnitř koule na její obal. Spolehlivě nás odděluje od okolního prostoru. Uvnitř koule je nejjemnější průzračné prostředí, naplněné jasným světlem. Překvapivě lehce se v něm dýchá, pociťujeme udivující lehkost, stav beztíže… Ukazuje se, že se všechna těla uvnitř koule slévají v jedno, v jednotný organizmus… Běžíme dál v kouli.

Provedeme sérii pránajám. «Nadechujeme» světlo přes nohy a «vydechujeme» ho přes múladháru dopředu, vyhazujeme přitom všechno, co překáží jeho pohybu. Je to stejné světlo, kterého můžeme vidět mnohem víc pod povrchem Země. Levá noha — «nádech», múladhára — «výdech» (třikrát až čtyřikrát). Levá noha — «nádech, svádhisthána — «výdech». (A tak dále ve všech čakrách). Múladhára — «nádech », anáhata — «výdech» (třikrát až čtyřikrát). Po páteři zespodu — «nádech», ádžňa — «výdech» (třikrát až čtyřikrát). Levá noha «nádech», celá pravá strana těla — «výdech» (třikrát až čtyřikrát). Pravá noha — «nádech», levá strana těla — «výdech» (třikrát až čtyřikrát). Levá ruka — «nádech» — přes anáhatu — pravá ruka — «výdech». (A naopak). Múladhára zespodu — «nádech», sahasrára nahoru — «výdech». (Několikrát, poté se vytvoří trvalý proud světla). Zastavujeme ten proud a pozorujeme, jak se nad námi vytváří oblak světla a snaží se vlít do našich těl, otevíráme se pod ním, vpouštíme ho do sebe, naplňujeme se jeho něžností a čistotou…

Každý z nás má mezi dlaněmi maličké sluníčko. Pozorujeme jeho nazlátlé světlo, pociťujeme něhu… Sluníčko se nám rozpadá v rukách…, vstřebáváme jeho teplo a světlo přes ruce do anáhaty, pociťujeme příjemné rozpínání v čakře. A teď budeme z anáhaty vyzařovat světlo a teplo sluníčka na všechno živé kolem nás…

Vstoupíme koncentrací do pravého okraje anáhaty. Najdeme tam nejjemnější úroveň světla a vyházíme všechny hrubší vrstvy z čakry. (To samé děláme s pravou stranou višuddhy, poté ádžni, sahasráry, s levou stranou sahasráry, ádžni a tak dále do kruhu).

Staneme se liškou. Rezavá liška s velkým chlupatým ocasem právě běží lesem. Běh je pro lišku přirozený stav. Běžíme po měkkém zeleném mechu mezi kmeny stromů, mezi keři a kameny. Běžíme a nevnímáme nic kolem. Liška má před sebou cíl. Liška musí přivítat vycházející slunce. Před námi je mírný, ostře zakončený kopec; je holý, bez lesa. Běžíme po jeho svahu nahoru na vrcholek. Na vrcholu strneme. Stojíme na vrcholu kopce a pozorujeme, jak se za lesem začíná zvedat kotouč vycházejícího slunce. Rozechvělé očekávání, připravenost…  Slunce se zvedá a dotýká se kopce svým světlem. Podívejte — už se zvedlo. Díváme se na jeho kotouč. Prýštící světlo se lije ze slunce a naplňuje tělo. Ať se tělo naplňuje světlem, ať světlo houstne a stává se tekutým. Naplňujeme jím celé tělo od ocasu k očím… Hustota zkapalněného světla v těle vzrůstá…

…A teď je každý z nás pohádkovou laní. Skokem stoupáme do výšky, kocháme se svobodou, tělo se naplňuje štěstím, jásáním letu nad lesy a poli v něžnosti zářivého jitra, ve zlatém slunečním světle. Přeplňujeme se štěstím, nadšením, něhou. Dýcháme z plných plic svěžest teplého větru, smíšeného se světlem slunce. Dole pod námi je lesní řeka a kopce pokryté trávou a křovím. Vlna lehkého větříku přeběhla po listech stromů. Blížíme se k zemi. Šíří se vůně květů. Dotkli jsme se země, znovu se odrazili, znovu stoupáme do prostranství světla, znovu nesmírná radost z letu!… Pociťujeme teplo slunečních paprsků svojí měkkou něžnou kůží, usmíváme se na slunce, na celý svět, na všechno živé kolem: na květiny, trávu, ptáky, stromy, broučky, motýly, zvířátka, lidi! Chtěli bychom všechny naplnit světlem radosti, rozehřát kruté, hrubé duše!… Jaké je to štěstí — žít v harmonii se všemi a se vším, v lásce!

Vrátíme se do svého lidského běžícího těla. Budeme kolem něho formovat «obal» ze světla. «Fáčujeme» tělo, začínáme přitom zespodu, ve vzdálenosti padesáti centimetrů od těla ho ovíjíme náviny širokého obvazu ve směru hodinových ručiček, pokud se díváme zespodu. Formujeme obal kolem chodidel…, kolem lýtek…, stehen…, pánve…, břicha…, hrudi…, krku…, hlavy…, ohmatáme rukama vědomí zevnitř obalu jeho stěny… Uvidíme nad sebou svoje zrcadlové zobrazení, jakoby svého dvojníka, běžícího nohama nahoru. Teď pokračujeme ve formování «obalu» kolem jeho těla: kolem hlavy…, krku…, hrudi…, břicha…, pánve…, stehen…, lýtek…, chodidel…, odtrháváme se od «obalu», vzlétáme do výše pěti metrů. Nedíváme se dolů. Kocháme se chladivým větříkem, prostorem, svobodou… Zvedáme se nad park (les, bulvár, stadión). Kolem nás létají ptáci, přivítáme je. Zvedáme se pod vrstvu oblaků (pokud je oblačno), pozorujeme je zespodu. Připravujeme se, abychom skrz ně pronikli tam, kde probleskuje Slunce (pokud běžíme za denního světla). Na vteřinu se proměníme v maličkou raketu a vzlétneme tudy — do světa jásání a světla! Světlo Slunce se odráží od bílých, třpytivých oblaků dole. Záře, vzplanutí radosti v živých paprscích Slunce! Opájíme se světlem, naplňujeme se jeho radostí!

A teď zamíříme do kosmu, opustíme sluneční soustavu… Plujeme v prostoru nekonečného vesmíru… Kolem jsou hvězdy… Ticho… Ve vší úplnosti procítíme věčnost a nekonečnost vesmíru… Hvězdy se mihotají… Je to puls vesmíru… Vstoupíme do toho rytmu. Rytmické mihotání hvězd. Ticho. Klid. Věčnost a Nekonečnost…

Začínáme se vracet. Přibližujeme se k Slunci. Je stále větší a větší, noříme se do mateřského světla jeho něžných paprsků, znovu se jimi zaplňujeme, zalykáme se nadšením! Zůstáváme viset nad oslepivě bílými oblaky, potápíme se skrz ně, pod námi je povrch naší rodné planety, lesy, řeky, pole, vesnice a města… Budeme klesat. Letíme nad povrchem Země, svítíme na všechno živé slunečním světlem, nashromážděným v našich tělech… Rozdáváme svoji lásku a něžnost — smrkům, břízám, ptákům, zvířátkům, lidem… Popřejeme všem lidem, aby žili v míru a harmonii se všemi a se vším… Nalijeme světlo lásky do všech prázdných, ztvrdlých srdcí. Ať se zbaví hrubosti, nenávisti, násilí, ziskuchtivosti, lži, opilství! Ať se naplní celý svět blažeností míru a lásky! Ať se naplní všechna srdce slunečním světlem!

Spouštíme se dolů nad naším městem, nad parkem, díváme se na skupinu lidí běžících dole, jsou to naše těla, přibližujeme se k nim, spojujeme se s nimi.

Ihned se spouštíme do múladháry, posíláme z múladháry paprsek do centra Země, dostáváme odvetný impuls Síly, který naplňuje čakry, celé tělo… (Poslední prvek opakujeme třikrát až čtyřikrát).

Pracujeme nějaký čas s «mikrokosmickou dráhou». Poté se pocítíme v anáhatě…, v manipúře…, ve višuddze…, v ádžně…, v sahasráře…, nad hlavou… Koupáme se ve světle, volně se vznášíme, pociťujeme radost, něžnost, čistotu, jemnost slunečního světla!

Začínáme zhušťovat svoji létající formu, přitahujeme do ní, jako magnetem, světlo nejjemnějšího prostoru… Létající forma nabývá obrysů lidského těla, zhušťuje se, naplňuje se světlem, začíná sama svítit jako ranní slunce, stává se «slunečním dvojníkem». Pomalu spojujeme obě těla. Pociťujeme v sobě husté sluneční světlo, drahocenný náklad zlatého elixíru. Dohlédneme na jeho rovnoměrné rozmístění po celém těle.

Mezi dlaně umístíme kouli z bílého nazlátlého světla, velkou jako míč. Držíme ji proti manipúře. K manipúře zezadu připojíme trubku, přes kterou se do čakry a poté do koule vrhá proud světla. Hustota světla v kouli roste (ale nenafukuje se). Naplnili jsme kouli až po okraj, odpojili trubku a nechali ji rozplynout. Věnujme pozornost kouli. Začínají v ní probíhat vnitřní procesy, navozující kolosální růst tlaku! V kouli bouří bílý nazlátlý oheň nejjemnější podstaty!… Rukama zasuneme kouli do manipúry. Čakra se roztahuje od síly, která do ní byla zavedena! Celé tělo se naplňuje neuvěřitelnou mohutností!… Je těžké tělo udržet, protože chce dělat ohromné skoky, uhánět!… Z manipúry dopředu se začíná vysunovat červený trojúhelník… Táhne tělo za sebou za střed břicha… (Za jednu až dvě minuty přerušujeme zrychlení družstva:) Rozpustit trojúhelník!… Přední, běh na místě! Držte se blíž u sebe. Manipúra — «nádech», višuddha — «výdech». (Několikrát).

Představíme si před anáhatou bílo-růžovou voňavou růži. Paprsky vycházejícího slunce se třpytí a přelévají v kapičkách rosy na něžných okvětních lístcích. Čakra se naplňuje něžnou vůní. (Zavedeme obrazy květů do všech čaker).

Ponoříme se do modři zářivého ranního nebe. Zavedeme to světlo do těla, zaplníme jím prostor uvnitř těla… Pak zaplníme celé tělo nazlátlým světlem vycházejícího slunce…

(Pokud je momentálně zima a je čistý sníh, můžeme se zout a zaběhat si ve sněhu bosí).

Běžíme dál. Koncentrace je v centru dlaní. V centru dlaní se objevuje pulzující teplo. Pociťujeme v dlaních puls! Pociťujeme puls! Puls! Koncentrace je v bříšcích palců. Objevuje se v nich teplo a puls! Pociťujeme puls! Puls! (A tak dále v mezerách mezi prsty a v bříšcích koncových článků všech prstů).

Pociťujeme dlaně s prsty. Je v nich pulzující teplo, puls! Puls! Pociťujeme celé ruce, ruce s hrudním košem, s hlavou, pociťujeme v celé vrchní části těla puls! Celé tělo se přeměňuje v pulzující srdce! Pociťujeme se pulzujícím srdcem! Srdce se zvětšuje dvakrát, desetkrát… Ohromné pulzující srdce, neúnavný mohutný orgán, naplněný horoucí krví, je v něm ohromná nevyčerpatelná síla!… Pulzujeme!… Pociťujeme se pulzujícím srdcem!… Postupně se smršťujeme, zhušťujeme, znovu jsme pocítili svoje tělo, procítíme v něm zhuštěnou mohutnost toho gigantického srdce…

Obrátíme pohled na prostranství světla nad hlavou. Rozlijeme se vědomím v okolním prostoru. Zkoncentrujeme se na rostlinách, které nás obklopují: na trávě, květinách, keřích, stromech. (Pokud je momentálně zima — děláme odpovídající odchylky). Pocítíme jejich stav, zaměříme na ně svoji něžnost… Slaďujeme se s emocionálním stavem zpívajících ptáků, zaměříme na ně svoji lásku.

Zezadu se na nás valí stěna větru-světla. Nejjemnější světlo na nejjemnější úrovni vane skrz naše těla, smývá a odnáší všechny hrubé vrstvy. Obaly byly odváty, cítíme se beztělesnými, plovoucími v prostranství světla, poháněnými větrem-světlem. Sléváme se všichni do jedné velké koule světla — a plujeme…

Znovu každý nabýváme individualitu, zhutňujeme se v podobě bílých labutí. Vzlétáme vzhůru v paprscích ranního slunce. Nad námi je modř nebe, plující zářivě bílé obláčky. Kocháme se letem, pociťujeme teplo laskavého slunečního světla. V proudu teplého vzduchu zlehka vibrují péra. Měkce pohybujeme křídly. Podíváme se dolů. Dole je řeka, vinoucí se mezi lesy a nesoucí svoje vody do velkého jezera s ostrůvky. Spouštíme se k vodě. Přibližujeme se k jejímu povrchu, k její zrcadlové hladině. Dotkli jsme se nožkami vody, měkce na ní přistáli, zastavili se, rozhlédli se… Všechny labutě něžně rozmlouvají jedna s druhou v hudební labutí řeči. Připlouváme jeden k druhému, urovnáváme si pera, něžně pokládáme svoji hlavu na záda přátelům z hejna. Višuddha se přeplňuje blažeností této minuty.

Měkce připlouváme v celém hejnu k zelenému ostrůvku rákosí, kocháme se jeho odrazem ve vodě. Ale už je znovu čas jít do vzduchu! Měkce a bez námahy vzlétáme a míříme ke Slunci. Stoupáme stále výše a výše… Ať sluneční světlo vtéká do těl, ať se v tělech zhušťuje, ať je naplňuje od ocasu až k očím. Vrháme se vstříc Slunci a naplňujeme se hustým zlatým světlem… Celé tělo se plní hutným, těžkým, blaženým světlem-sílou, neměnnou sílou lásky…

Spouštíme se dolů — a klesáme do svých lidských těl. Rozmísťuje se v nich zlaté palivo života. Vytvoříme největší hutnost ve spodních čakrách. Do těl se svrchu nalévají nové porce právě takového hustého světla, těla se jím naplňují až po okraj…

(Cvičení pro zdolání příkrých stoupání na běžecké trase:) Přes múladháru zespodu do našich těl vane silný proud bílého světla. Zaplňuje tělo jako obal vzdušného balónu. Už je těžké ho udržet u povrchu Země, snaží se — utrhnout, vzlétnout… S obtížemi se dotýkáme nohama cesty, sotva na ni dosáhneme… Potřebujeme obrovské úsilí, abychom dosáhli nohama na zem…

Vešli jsme koncentrací do anáhaty, podívali se z ní na okolní svět…, vešli jsme do manipúry, podívali se z ní…, do múladháry…, znovu do svádhisthány…, do manipúry…, do anáhaty…, do višuddhy…, do ádžni…, do sahasráry…, objevili jsme se nad sahasrárou v podobě světlého obláčku-disku… Přitahujeme k sobě světlo, stáváme se stále zářivějšími… Spojujeme se všichni do jednoho velkého disku. Disk k sobě začíná přitahovat nejjemnější světlo z okolního prostranství, naplňuje se jím… Světlo uvnitř disku se rozhořívá… Čím vyšší je hutnost světla v disku, tím intenzívněji do sebe vstřebává energii prostoru… Hromadíme v sobě kolosální mohutnost… Disk je teď schopný se okamžitě, rychlostí myšlenky, přemísťovat v prostoru… Objevíme se v nadoblačné výši — v živé záři slunečního světla… Objevíme se za běžícími těly… Objevíme se daleko vpředu… K běžícím tělům natahujeme pásky ze světla. Každý pásek je připevněn uprostřed břicha k běžícímu tělu. Bereme těla do vleku. Disk pomalu zvyšuje rychlost, pásky se napínají… Táhneme tělo ve vleku za střed břicha, plynule vzrůstá rychlost… Pásky se přeměňují v pupeční šňůry. Energie disku se po nich přelévá do těl. Těla se naplňují tou sílou, která byla vlastní disku a těmi kvalitami, kterými disponoval…

Znovu se každý cítí být obláčkem nad běžícím tělem. Přitahujeme k sobě světlo z okolního prostranství. Jeho prostřednictvím se zhutňujeme do lidské formy, stáváme se «slunečním dvojníkem», běžícím jakoby v dalším patře nad hlavou těla běžícího po zemi. Pociťujeme se plnocenně tam, ve vyšším patře. Běžíme v prostoru nazlátlého světla, vtahujeme, vstřebáváme toto světlo do sebe… Světlo v těle «slunečního dvojníka» se stává stále hustším, stále hutnějším… (Můžeme provést meditaci «kříž Buddhy», řadu pránajám a dalších cvičení, a pociťovat se přitom v «druhém patře»).

Spustíme se na zem napravo od běžícího těla. Vezmeme ho levou rukou za jeho pravou ruku. Běžíme společně vedle sebe a držíme se za ruce. Přelijeme se do běžícího těla, ztotožníme se s ním. Pocítíme přitom blaženou sílu zlatého elixíru, který se rozšiřuje po těle…

Pozor na múladháru. Pocítíme ji jako pevný fundament (základ). Dům, na něm postavený, neutrpí žádných protivenství. Pociťujeme sílu zlatého elixíru v múladháře. Spojíme paprskem múladháru s Ohnivým Světlem v centru Země a doplníme ji ještě i tou Sílou. Múladhára je zaplněna až po okraj hutným světlem, energií, sílou.

Přejdeme na chůzi, divíme se, jak je neobvyklé jít. Běh se už stal přirozeným stavem organizmu, neníliž pravda? Pozorujeme svůj dech a puls. Jsou jako při obyčejné chůzi.

Po skončení běhu se musíme vykoupat nebo umýt pod sprchou, je dobré provést relaxaci a další cvičení.

Dodávám, že ta obdivuhodná lehkost a naplněnost kladnými emocemi, která vzniká při skupinovém meditačním běhu, není dosažitelná při běhu individuálním.

Uvedu ještě několik příkladů meditací, které mohou být zařazeny do programu běhu:

«Kříž Buddhy» za povelů vedoucího.

V «druhém patře» se odtrháváme od předchozí trajektorie a vykonáváme činnosti zadávané vedoucím daleko od ní.

Při běhu po lesní cestě nebo cestičce v parku «zvětšujeme» ruce, vycházející z anáhat, a něžně se jimi dotýkáme, hladíme a laskáme vrcholky stromů.

Utečeme od těla dopředu, potom běžíme vedle něj, vezmeme ho za ruku, šťoucháme ho do zad a popoháníme ho. (Tuto meditaci můžeme snadno změnit ve veselou hru, plnou žertů; náhodní svědkové těchto momentů jsou ohromeni, když vidí chechtající se skupinu běžců, místo zpěněných, vyčerpaných sportovců).

Při běhu v «druhém patře» připojujeme k čakrám «kosmické hadice» a «tankujeme» «kosmické palivo»: do múladháry — «palivo věčného života», do svádhisthány — průzračnou jemnost a čistotu, do manipúry — energii silného a harmonického pohybu, do anáhaty — bílé světlo všeobjímající lásky, do višuddhy — ranní jemnost nebeské modře a prvních zlatavých paprsků slunce, ranní rosu a ranní vůni květin, do ádžni — aktivní a pohyblivé «palivo intelektu» , do sahasráry — všenaplňující a všeobjímající nejjemnější kosmické světlo. Pocítíme jednolitost a soulad celého systému čaker, celého organizmu, jeho nerozdělitelnost, schopnost vzdorovat všem těžkostem na cestě. Dokonalost je především v Lásce. Procítíme v sobě lásku ke všemu živému. Dokonalost je v Moudrosti. Naplníme se kvalitou porozumění ke všem a ke všemu a spojíme tuto vlastnost s Láskou. Dokonalost je v Síle. Procítíme v sobě dokonalou a nezdolnou sílu, spojenou vjedno s Láskou a Moudrostí, připravenost k sebeobětujícímu velikému sloužení. Pocítíme v sobě kvality Těch, Kdo už dosáhli Dokonalosti. Pocítíme sjednocenost s Nimi. Pocítíme Je v sobě. Pocítíme v sobě prostotu a zářivost Jejich dokonalé Lásky…, hlubokou všeobjímající, mocnou Moudrost, bezmeznou odvahu a nezdolnost dokonalé Síly!… Všechny tyto vlastnosti navěky vtiskáváme do sebe!

Pocítíme se běžícími za svými těly. Rukama je očišťujeme zevnitř i zvenku od všeho, co není světlé. Promyjeme je z hadice a naplníme světlem.

V «druhém patře» pocítíme všechny svoje základní energostruktury… Provedeme cvičení s «mikrokosmickou dráhou». Zkoncentrujeme se v čitriní na úrovni anáhaty. Z tohoto bodu zamíříme dopředu přes anáhatu do prostoru nejjemnějšího světla. Rozlijeme se v něm, pociťujeme svoji sjednocenost s ním… Zhutnili jsme se znovu do rozměrů lidského těla… Pociťujeme, jak se ta síla rozlila po těle, stalo se hutným, pružným. Napínáme svaly nohou…, bederní části…, rukou…, hrudního koše…, dobře procítíme napínání všech svalů zad… Pružným, silným tělem provádíme skoky po podlaze «druhého patra», děláme salto… Běžíme po podlaze «druhého patra» a vysoko zvedáme kolena…, běžíme a dotýkáme se patami hýždí…

Koncentrujeme se ve středu břicha. Vysunujeme odtud «chapadlo» a připevňujeme ho ke vzdálenému obláčku. Všechnu pozornost převádíme do «chapadla». Zkracujeme ho, přitahujeme tím tělo dopředu. Žádná doplňková úsilí ze strany svalů! Zkracujeme jenom «chapadlo» (rychlost běhu při tom prudce vzrůstá, ale fyzické zatížení není pociťováno).

Přejdeme na chůzi. «Chapadlem» se zachycujeme za různé předměty a přitahujeme se k nim. Studujeme mechanizmus činnosti «chapadla». Napínáme a uvolňujeme ho. Při jeho zkracování se energie těla neztrácí, neunavuje se.

Pocítíme se běžícími za svými těly. Hůlkou ze světla pročišťujeme střední meridián zespodu až k čakrám hlavy.

Dopřejeme si potěšení pohrát si a zadovádět. Pociťujeme, že utíkáme dopředu od těl — a v běhu děláme přemety. Při tom úmyslně směšně mrskáme nohama: nemusíme se stydět, vždyť to nikdo z cizích nevidí. Pozorujeme, jak to dělají kamarádi. (Běžíme za všeobecného chechtání).

Běžíme v «druhém patře». Pocítíme ho jako svůj rodný dům — známý, útulný… Předtím, než se spustíme do «prvního patra», upevníme v «druhém patře» konce gumových nití. Gumičky se natáhnou a nebudou nám překážet, ale s jejich pomocí se bude možné vždy rychle přitáhnout zpátky… Upevnili jsme gumičky. Spustili jsme se na «první patro». Jeden konec gumičky vychází každému z nás ze středu břicha. Ohmatáváme gumičky rukama. Natahujeme je — a okamžitě se ocitáme v «druhém patře».

(Při výstupu na horu:) Představíme si sami sebe v rychlém vodním proudu. Unáší nás ohromnou rychlostí dopředu…

Ponoříme se do prostoru světla uvnitř těla. Prohlédneme ho a vyčistíme. Obrátíme se ke Světlu uvnitř Země. Podíváme se na Zemi jako na živou planetu, která nás miluje. Procítíme podstatu toho Světla, které ji zaplňuje, — a už nebudeme mít ani nejmenší pochybnost o tom, že Země je živá a miluje nás, svoje děti! Zamíříme na ni emoci svojí vděčnosti…

Ponoříme se do Světla Země. Pocítíme, jaké je mateřské, něžné. Ponoříme se do něho úplně a rozlijeme se vědomím z anáhat po celém prostoru uvnitř Země. Jsme teď sjednoceni s naší milou planetou. Každý se teď pociťuje v prostoru matky-Země, naplněném něžným Světlem. Prostor uvnitř Země a také maličký kopeček světla na jejím povrchu — prostor uvnitř těla. Pozorujeme z prostoru uvnitř Země přemísťování kopečku světla na jejím povrchu.

Znovu vejdeme koncentrací vědomí do svých těl. Pocítíme v nich Světlo Země.

Uvidíme vycházející slunce. Umyjeme se jeho světlem, vpustíme přes tvář do celého těla dojemně jemné světlo jara, jarního časného jitra, a naplníme jím tělo!

Obrátíme pohled nahoru přes sahasráru, uvidíme oblaka Světla, shromážděná nad námi, — jiskřící zlatavé Světlo! Zvedneme ruce a s jejich pomocí do sebe vpustíme vlnu tohoto Světla!

Pozorujeme sjednocení světla Země a světla Slunce ve svých tělech…