Práce
Práce v materiálním světě
Pro každého člověka, dokonce, i když ještě nedorostl k pochopení náboženských pravd, jsou ve vztahu k jeho práci podstatné dva principy. Je to slušnost, a snaživost naučit se toho co nejvíce. Druhý princip má na mysli nejen usilování o učení, ale dost častou změnu uplatňování svojí práce, změnu pracovních míst. Na každé nové místo v takovém případě už přicházíme obohaceni zkušenostmi práce na všech předchozích místech. To významně obohacuje životní zkušenost, intelektuálně rozvíjí a vytváří objektivní předpoklad pro uctivý vztah ze strany druhých lidí.
Ale u religiózního člověka vztah k vlastní práci předpokládá ještě serióznější přístup. A jmenovitě on se musí dívat na svoji sociální aktivitu — jako na službu Bohu.
To se nazývá karmajógou. Karmajóga je cesta zdokonalování sama sebe prostřednictvím pomoci Bohu v Jeho Evoluci. Konkrétně se to projevuje v různorodé pomoci druhým lidem — pomoci v tom, co je jim skutečně prospěšné, včetně duchovní pomoci.
Přitom se musíme přičiňovat sloužit zejména svými vyššími schopnostmi. A také musíme usilovat o ovládnutí stále vyšších dovedností, potřebných pro svoje sloužení. [10,18]
Osobní hmotná zainteresovanost je při takovém vztahu k práci odsunuta na vzdálené místo. Vždyť taková služba je vyjádřením a projevením svojí lásky k Bohu a k lidem. Bylo by správné prodávat svoji lásku za peníze?
Krišna o tom říkal toto: «Hleďte na práci, a ne na výhodu z ní!… Nešťastni jsou ti, kteří činí — kvůli odměně za svoji činnost!» [10,18] (Bhagavadgíta, kapitola 2:47,49).
Avšak karmajóga vůbec není princip bezplatné práce. Ale karmajogín se živí «zbytky svých přinášených obětí», jak to obrazně vysvětloval Krišna [10,18] (Bhagavadgíta, kapitola 3:13).
Ostatně i ti, kterým je pomoc prokazována, nesmějí zapomínat, že jejich pomocník také musí za něco nakupovat jídlo, něčím platit za dopravu, bydlení a další. Připomeňme si slova Ježíše Krista pro tento případ: «Dělník je hoden svého pokrmu» (Mt 10:10), «Dělník je hoden své mzdy» (L 10:7). A — ještě závažnější slova Krišny z Bhagavadgíty: «Zloděj je ten, kdo na obdržené dary neodpovídá dary vlastními» [10,18] (Bhagavadgíta, kapitola 3:12).
Prostřednictvím intenzívního duchovního hledání a ne jinak, než sloužením podle principů karmajógy — v sobě člověk rozvíjí Lásku, Moudrost a Sílu.
… O Lásce jsme už hodně mluvili, pohovoříme si teď o Moudrosti — vlastnosti, bez které není možné se stát dokonalými, není možné dojít ke Splynutí s Bohem.
Moudrost je znalost toho ze všeho nejdůležitějšího: jaký je On — Bůh, co je to člověk, co je to Evoluce Vesmírného Vědomí. Je to také — znalost různorodosti duší, umění rozlišovat lidi podle jejich vlastností, schopností, možností podle psychogenetické vyspělosti. Je to také — znalost Přímé Cesty k Dokonalosti a rozličných variant odchýlení od ní. Je to — znalost toho, jak je možné pomoci v Evoluci každému člověku, stanovit pro něj jemu dostupnou formu duchovní pomoci.
Moudrost se získává teoretickým výzkumem a praktickou zkušeností. To první spočívá v prostudování instrukcí, které Bůh nejednou dával vtěleným lidem, a také v poznávání zkušeností lidských hledání a bloudění na Cestě k Němu. Ale praktické znalosti člověk obdrží prozkoumáváním sebe i Boha na duchovní Cestě, a také v procesu duchovního sloužení a v duchovní tvorbě.
Duchovní služba
Cestu k Bohu není možné projít bez duchovní pomoci druhým lidem. V procesu Evoluce je to objektivně nezbytné, protože to zvyšuje počet zasvěcených do duchovních poznatků. Také to rozvíjí samotného pomáhajícího, dává mu to konkrétní lekce psychologie. Vždyť na proces duchovního rozvoje je možné nahlížet jako na učení se «na Boha». A právě Bůh je nejdokonalejší Psycholog, Dušíznalec.
Na duchovní Cestě, tak jako na vojně, se nejintenzívněji projevuje a je katastrofická pro spoustu lidí, tupost některých «náčelníků», a naopak sebeobětující moudré hrdinství jiných, které mnohým přináší spásu.
V těchto bitvách se aktivizují lidské emoce, vychází najevo zbabělost, která mnohé malověrce připravuje o rozum, zostřují se projevy jak dalších špatných, tak i vysoce kladných duševních vlastností.
«Charakter vojína», opravdového duchovního bojovníka, se zakaluje odrážením útoků závistivců a agresívních hlupáků.
Nepřipoutanosti k lidem učí zrady bývalých «nejlepších kamarádů».
Tím, že přináší spásu druhým, kteří jdou s ním, za ním, — bojovník rozvíjí sám sebe, pěstuje v sobě — v bitvách před tváří Boha — Lásku, Moudrost a Sílu, postupně takovým způsobem získává Božskost.
V čem musí spočívat počáteční duchovní pomoc druhým lidem? Za prvé — ve formování jejich správné představy o Bohu a o cestě k Němu. Za druhé — ve výuce regulování svojí emocionální sféry.
A intelektuálně a eticky důstojné lidi je možné učit i meditativním technikám.
Ale předtím, nežli přistoupíme k seriózní meditativní práci, bude radno, aby si každý žák očistil tělo od energetických nečistot. Ze znečištěného a v důsledku toho nemocného těla je výstup do jemných eonů, k Bohu, nemožný.
Začínat s ezoterickými praktikami není možné jinak, než s adepty, kteří se zřekli «zabíjené» stavy a spotřeby alkoholu, tabáku a dalších podobných jedů a důvěrného kontaktu (včetně sexuálního) s energeticky hrubými lidmi.
Žáci si musejí před sebe postavit jako svůj prvotní a nejaktuálnější úkol upevňování se v lásce a klidu.
A ty, kteří v procesu této práce scházejí z cesty a nedosahují úspěchů, — ty je radno z vyučování odstranit: kvůli jejich osobnímu blahu. Protože jedny a ty samé psychické techniky, mohou vést ty, kteří se zjemňují a pěstují sami sebe jako lásku, — k Bohu, a ty, kteří jdou jinak, — do pekla, vyrábějí z nich ďábly.
To poslední jsem mnohokrát pozoroval v různých městech a zemích, kam pronikly metody, vypracované s mojí spoluúčastí. Někteří instruktoři — kvůli penězům, slávě nebo jednoduše ze zločinné nezodpovědnosti — začali vyučovat psychoenergetické techniky všechny, kdo si to přáli, bez pečlivého výběru. To vedlo k osobním neštěstím, a v jednom případě dokonce k vytvoření zločinecké skupiny [9].
Ještě jsem byl kdysi tak neopatrný, že jsem ukázal překrásná místa síly mnohým, kteří se později ukázali toho nehodnými. A teď… na nich potkávám trénující zjevně černé mágy, kteří tam zanechávají stopy svojí energetické špíny a poskvrňují svatost těchto míst…
Ale na duchovní Cestě nemůže mít místo útisk jedněch lidí druhými. Nemám žádné právo požadovat od těch zvrhlíků, aby tam nechodili a nepěstovali ze sebe ďábly… Vždyť jim Bůh dal svobodnou vůli. A oni mají plné právo jít do pekla. Až budou žít v pekle, pak možná zatouží se z něho vysvobodit. A potom jim, možná, pomohou i moje knihy…
Jedna z nejvyšších moudrostí spočívá v tom, že do Příbytku Tvůrce není možné kohokoliv «vytáhnout». Není to potřebné pro Něho, a není to ani možné: vždyť duchovní Cesta je především kvalitativní přeměna sama sebe, a ne, řekněme, výstup na nějakou horu. A jít po této Cestě může a musí právě člověk sám, druzí mu můžou jenom ukazovat cestu.
Každý z lidí musí absolutně svobodně sám budovat své vzájemné vztahy s Bohem. Proto nejsou potřebné žádné «náboženské disciplíny» a vzájemné podřizování lidí a duchovních skupin. Každý se musí rozvíjet v souladu se svojí svobodnou vůlí, která mu byla dána Bohem. Porušování tohoto principu zkresluje harmonii Evoluce, překáží Bohu vést nás k Sobě.
