Cesta Duchovního Srdce

Láska

Láska je hlavní vlastností Boha. Abychom s Ním splynuli (nebo alespoň, pro začátek, unikli peklu), musíme se učit emocím a činům lásky a vymýtit v sobě protichůdné stavy a skutky, bez ohledu na okolnosti.

Láska je to nejdůležitější, co po nás chce Bůh. A my nemáme jinou možnost Ho poznat a splynout s Ním, kromě té, že se sami přeměníme v Lásku.

Láska — to jsou emocionální stavy; jinak řečeno, — stavy energií vědomí. A vědomí (duše) — to jsme my.

Pokaždé, když vystoupíme ze stavu lásky, vzdalujeme se od Boha. «Každé vystoupení ze stavu lásky vede k nahromadění negativní karmy», — to mi jednou řekl Bůh [9].

Lidé obviňují ze svých neštěstí a nemocí, — kohokoliv, jen ne sebe. Ačkoliv vždy si za ně můžeme my sami.

Zásadně důležité je pochopit, že stabilního a pevného stavu lásky není možné dosáhnout jinak, nežli prostřednictvím technik psychické autoregulace, zahrnujících práci s čakrami, ze kterých je nejdůležitější anáhata. (Tyto techniky probereme níže).

 V dávných dobách byla v křesťanství vypracována technika «otevření» duchovního srdce, která dostala název «Ježíšova modlitba». Adeptům se doporučovalo neustále opakovat modlitební prosbu k Ježíšovi, což u některých z nich vedlo po letech praktikování k «proniknutí» modlitby do duchovního srdce — a z toho vzešlo poznání toho, co je to ve skutečnosti láska, — a celý život takového člověka se začal měnit [37].

… Bůh mi kdysi, když viděl moje upřímné a intenzívní směřování k Němu a úsilí pomáhat lidem, pomohl vytvořit úžasně efektivní systém metod «otevírání» a rozvíjení duchovního srdce. Tyto techniky byly podrobně popsány v řadě mých knih a byly ve svém čase masově vyučovány v Rusku a v některých dalších zemích.

Avšak je hned důležité vysvětlit, že z tisíců žáků pouze několik lidí dokázalo dosáhnout reálného a naprostého poznání Boha Otce. V čem byla příčina «propadu»? — V neschopnosti ostatních plnohodnotně obsáhnout body «Bábadžího formulace».

A tak drtivá většina žáků neměla dostatek toho úsilí k poznání Boha, které by jim v dostatečné míře umožnilo převést svoji pozornost z předmětů materiálního světa — na Něho. Druzí se zase poddávali zastrašování sektářů.

Psychotechniky samy od sebe nejsou schopné přivést člověka k Bohu, mohou sehrát jenom úlohu nezbytného pomocného prostředku. Ale předpokladem úspěchu je schopnost obsáhnout rozvinutým intelektem veškerou úplnost Pravdy a zformovat pevnou, neochvějnou zaměřenost v lásce k hlavnímu Cíli, jinými slovy, — zamilovanost do Tvůrce.

Rozvoj člověka na duchovní Cestě musí být bezpodmínečně komplexní. Musí zahrnovat jak intelektuální, tak i etickou, a poté i psychoenergetickou součást.

Plnocenná láska nemůže být také v člověku vypěstována jenom jako výsledek sálových cvičení s anáhatou. Rozvíjená láska musí zaplnit celý život, všechny aspekty životních činností.

Musí se projevovat:

— v trvalém pobytu v anáhatním stavu,

— v upřímně zdvořilém, uctivém a taktním vztahu ke každému známému i neznámému člověku,

— a ve schopnosti snadno odpouštět a zapomínat urážky, nemstít se,

— a v chování, vylučujícím možnost někoho něčím nezaslouženě urazit, zarmoutit.

Musí obsahovat obětavou složku připravenosti pomáhat druhým na úkor sebe, zájmy druhých, toho hodných lidí, je nutno stavět výše, nežli vlastní.

Lásku jsme povinni rozšiřovat nejen na Boha a na lidi, ale i na zvířata a rostliny; nikdo nemá podklad k tomu, aby přemýšlel o rozvinutosti svojí lásky, pokud je schopný bez nutnosti zabíjet a mrzačit rostliny, pokud — kvůli uspokojení svého obžerství — připouští výživu těly zvířat.

Láska ve vztazích k dětem musí být bezchybná, ať se kupříkladu projevuje v neschopnosti rozzlobit se. Což ale nesmí vylučovat velké nároky na přivykání slušnosti a disciplíně — v zájmu samotných dětí!

Kvality vlastní lásky si musí každý proanalyzovat ve sféře sexuality, protože právě tam, se lidské nedostatky projevují zvláště intenzívně.

Jakákoliv forma násilnosti a donucování v sexu — třeba jen ve slovech, a dokonce i v myšlenkách, — to je jeden z příkladů opaku lásky.

Nezájem muže postarat se o předcházení nechtěnému otěhotnění — to je druhý příklad toho samého.

Pasivita ženy při pohlavním aktu, když se nesnaží darovat lásku muži a egoisticky požaduje jenom uspokojení pro sebe, ale potom je schopná se urážet kvůli tomu, že on «to nedělá správně» — to je ještě charakterističtější příklad. (Vždyť se přece všichni lidé odlišují zvláštnostmi svojí sexuality. A nový partner zpočátku nikdy neví, jak ti má nejlépe vyhovět!)

Pravdivá sexualita je právě umění darovat sebe, svoji lásku, prostřednictvím sexuálního styku. A jenom vzájemné setkání upřímného darování lásky ze strany obou partnerů může vést k nalezení harmonie.

Jsem si jistý, že by velké spoustě žen mohla pomoci výborná kniha Barbary Keesling [33], která hlásá jako obecný trend vývoje pro ženy — praktiku darování svojí sexuální lásky. Ačkoliv nemůžu doporučit, aby dodržovaly všechno, co je v ní napsáno. Protože uplatňování orálně-genitálních kontaktů prudce zvyšuje pravděpodobnost šíření infekcí. Na seriózní duchovní Cestě je také absolutně nepřípustné sexuální stýkání s takovou spoustou partnerů: vždyť při tom probíhá intenzívní energetická výměna s nimi a přenášení jejich možných energetických hrubostí, znečištění a nemocí na sebe.

… Každý si vytváří svůj osud sám, tím, jak využívá svobodu vůle poskytnutou Bohem. Někdo rozvíjí sám sebe v obětavé lásce, když pomáhá druhým. Jiný zase v sobě pěstuje náladový egoizmus, nenávist, hrubost, krutost. Ti první, kteří snášejí utrpení a odpouštějí, «neupadají» do nepřátelství, a udržují se tím v lásce a směřování k Tvůrci — Ho dosahují. Ale ti druzí se stávají «odpadem Evoluce». Ty první je možné nazvat křesťany zcela oprávněně. Ale ty druhé, pokud dokonce chodí do chrámů s kříži,… — jak je nazvat?

Naše sexualita je Bohem myšlena nejen jako prostředek rozmnožování. Ale i jako způsob duchovního zdokonalování. Protože může intenzívně napomáhat růstu lásky v člověku v aspektech něžnosti, starostlivosti, darování sebe, splynutí dvou vědomí vjedno. A to připravuje ke Splynutí s Vědomím Nejvyššího Milovaného — našeho Tvůrce. Sexuální láska může přímo pomáhat rozvíjení duchovního srdce. Ona nás učí (pokud se vše dobře daří) klidu — nepominutelné kvalitě na Cestě k Dokonalosti, jedné z kvalit Boha, kterou musíme ovládnout.

Ale všechno tohle se vztahuje jenom na sattvickou, čistou sexualitu lidí, dosahujících skutečných úspěchů na duchovní Cestě. Taková sexualita pak podstatně urychluje jejich vzestup.

Ale sexualita hrubých a egoistických lidí, kteří nemají rozvinutá duchovní srdce, bývá odporná, žene je do pekla.

Pohromou pro duchovní evoluci mnohých lidí se stalo rozšíření zvráceného «křesťanství», potírajícího lásku. Ono dalo sexuální lásku do klatby, zřeknutí se jí vyhlásilo za «křesťanský skutek», zneuctilo všechna početí tím, že je nazvalo «hříšnými» — na rozdíl od toho patřičného «nehříšného» (to znamená bez spoluúčasti muže) početí matky Ježíše Krista. I samotné tělo člověka, zvláště ženy, bylo prohlášeno za hanebné, nestydaté. Dokonce i slovo «nohy» se «slušní» lidé v minulosti styděli vyslovovat. A slova, odrážející sexuální tématiku, byla prohlášena za «neslušná» a přeměněna na nadávky, na prostředky hanobení druhých lidí. Tak byl vytvořen, a dál pokračuje v životě, jazyk guny tamas — vulgarita.

A jak by mohl v tomto prostředí lidí, odolávajících «hříchům» sexuality, nenávidících ji v sobě, a zvláště v druhých lidech, — vzniknout čistý vztah k ní, bez kterého je tak obtížné očekávat zjemňování vědomí, rozvíjení lásky a přibližování k Bohu?

Lidé se začali bát zrovna toho, co by jim mohlo pomoci stát se lepšími!

Zejména mnozí muži se naučili nenávidět ženy právě kvůli tomu, čím by jim ženy mohly pomoci. Vždyť žena je v průměru značně jemnější, nežli muž, k tomu ji předurčuje třeba už jen její hormonální stav. A ona je proto kvalitativně blíže k Bohu.

Tomu samému přece učil Ježíš Kristus [30], když se obracel k mužům:

«Ctěte ji, ochraňujte ji, když budete tak jednat, získáte si její lásku… a budete milí Bohu…

Milujte také vaše ženy a ctěte je…

Skloňte se před ženou; její láska zušlechťuje muže, obměkčuje jeho kruté srdce, krotí šelmu a dělá z ní jehňátko.

Žena a matka jsou neocenitelné poklady, které vám dal Bůh; ony jsou nejkrásnějšími ozdobami vesmíru…

Hle, proč vám říkám, že po Bohu musejí vaše nejlepší myšlenky patřit ženám; žena je pro vás božský chrám, ve kterém velmi snadno získáte úplnou blaženost. Čerpejte v tom chrámu mravní síly; tam zapomenete na svoje smutky a nezdary, vrátí se vám ztracené síly, které jsou pro vás nezbytné, abyste mohli pomáhat bližnímu.

Nevystavujte ji ponížením; tím ponížíte jenom sami sebe před Bohem a ztratíte ten stav lásky, bez kterého tady na Zemi nic neexistuje.

Podporujte svoji ženu — a ona ochrání vás i celou vaši rodinu; všechno, co uděláte svojí matce, vdově nebo jiné ženě v zármutku, — jste udělali pro Boha» ((Жизнь Святого Иссы [Životopis svatého Issy], 12: 13-21).

Ale pseudokřesťanství (a nejen ono)… vyhlásilo ženu… za «pramen hříchu» a předepsalo všemi způsoby skrývat její tělo. Dlouhý čas se v Rusku ženy musely dokonce koupat ve speciálních šatech až na paty. A dokonce oblečené spát: «Vždyť, co kdybys umřela v noci ve spánku — a objevila se před Bohem nahá! Jaká by to byla hanba!».

Druhým příkladem podobné ohavnosti je vyhlášení části novorozených dětí — duší, vtělených Bohem pro rozvíjení na Zemi!, za «nezákonně narozené» a vydávání hanbě mateřství těch žen, kterým Bůh svěřil ty duše do výchovy!

… Je nutné pochopit, že právě lidé guny tamas, kteří žijí ve hříchu a nevidí kolem sebe nic jiného, kromě něho, a kteří jsou ovládáni zejména primitivní agresivitou, — drží v rukou «otěže vlády» v původně svatých náboženských hnutích a postupně je převracejí na opačnou stranu, překrucují doktrínu Boha do protikladu.

* * *

 Ale nadměrné zaujetí pro sex je také špatné. Termín «smilnění, smilstvo»je významný nejen pro lidi, ale i pro Boha. Znamená:

— jak nadbytečnost sexuálních kontaktů,

— tak i sex s neadekvátními partnery (neodpovídajícími v úrovni duchovního vzestupu).

Hrozba nemocí přenášených pohlavní cestou je právě tím mechanizmem, který Bůh používá k «přibrzďování» tendencí k sexuálním rozptýlením v lidech.

Ale pravda je taková, že se máme přičinit zaměřovat svoji pozornost na hledání Boha, a nenechávat se přitom přespříliš unášet ničím jiným. (Přičemž sex je jen jednou ze spousty takových zálib).

…Takže v sexu, tak jako ve všem ostatním, si musí každý najít mezi dvěma krajnostmi — ten «zlatý střed»…

* * *

Zjemnění vědomí a získání sattvy — jako nezbytného stupně na Cestě k poznání Svatého Ducha a Boha Otce nejsou možné bez vnitřního přijetí koncepce KRÁSY.

«Krása: Vesmír touto formulací potvrzuje Evoluci!» — tak nás učil Bůh prostřednictvím Heleny Rerichové [25,34].

Duchovní krása existuje na dvou stupních škály gun: v radžasu a sattvě.

Radžas je energičnost, rozhodnost, krása hrdinského činu. Je to duchovní vojín s nezlomnou vůlí.

Tématiku radžasu můžeme nacházet ve stavech přírody, ale je ji možno vyjádřit i tancem, hudbou a malířstvím. Příkladem posledního jsou obrazy Nikolaje Rericha.

Sattva je jemná duchovní čistota a krása, nasycená něžnou láskou — je to nejbližší stupeň k poznání Svatého Duch a Tvůrce.

V přírodě je stav sattvy možné uvidět v čistotě světla vycházejícího slunce, v jarním zpěvu ptáků, v čarovném klidu tichého večera.

Jedny z nejlepších ukázek vysoce sattvické hudby jsou některá díla Ananda Šankara.

Sattvická krása harmonického lidského těla je také duchovní krása, která může slaďovat s něžností, laskavostí, tichem a klidem, které tak chybějí spoustě lidí.

* * *

A ještě jeden charakteristický rys v tématice lásky.

Jednou jsem dlouho jel vlakem, odpracovával jsem si svoji pokornou moudrost a studoval situaci: mými sousedy byli velmi tlustá a hrubá matka s tělem obrovských rozměrů a asi patnáctiletý syn, frekventant suvorovského učiliště, budoucí důstojník.

Celou cestu, spoustu hodin, matka nepřetržitě ječela na celý vagón. Co? …Jednoduše rozmlouvala se svým synem, vykřikovala na něj všechno, co jí přišlo na mysl: všechny svoje myšlenky. Například: «Synku! Já teď půjdu vyhodit ohryzek z jablka do záchodu!…Proč neodpovídáš, když na tebe mluví tvoje matka???!!!» A utrápený «synek» s otupělou tváří, který dokázal už jenom kývat hlavou, se odvrátil k oknu…

Jak můžeme ohodnotit chování této «maminky», upřímně milující svoji ratolest?

Násilnost? — Ano. Beztaktnost? — Ano. Můžeme vyjmenovat ještě další její vlastnosti… Ale teď je důležité zdůraznit něco jiného: nepřítomnost klidu v její lásce.

Schopnost hlubokého vnitřního klidu, zvláště když není nezbytné vykonávat energické činnosti, je velmi důležitou, cennou vlastností. Je to základní předpoklad pro opravdovou lásku.

Ale pokusy milovat bez klidu získávají občas karikaturní vlastnosti, vykreslené v uvedeném příkladu. Taková «láska»… dokáže jenom mrzačit svoje oběti. Vyvolává v nich jenom intenzívní potřebu utéci. Pokud je kam…

… Stav Boha Otce v Jeho Příbytku je možné popsat jako Něžný Klid. Budeme se tomu učit u Něho, připravovat se na setkání s Ním.