Jdi na obsah Jdi na menu
 

Umění a duchovní rozvoj

 

Vladimir Antonov
Umění a duchovní rozvoj
(přednáška)
 
 
Co je to duchovnost?
V „sovětské“ době se v naší zemi tvrdilo, že to znamená… chodit do kina, do divadla a na koncerty „klasické“ symfonické hudby, složené, mimochodem, v době vlády inkvizice…
Ale doopravdy to slovo vzešlo z fráze pronesené Ježíšem Kristem: „Bůh je Duch…“ (J 4:24). A vztahuje se k těm procesům, které zduchovňují lidi, tj. způsobují jejich přiblížení k Božskosti — jako vědomí, jako duší. A za přiměřeně duchovní lidi je možné považovat pouze ty, kteří na této cestě dosáhli značných úspěchů.
Umění může a musí hrát významnou roli v procesu pozitivní evoluce vědomí. Ale je tomu tak vždy ve skutečnosti?
Například, ty televizní filmy, ve kterých si “libují“ v násilí a vraždách, kde se tohle potvrzuje jako „přirozený“ obraz života, a mladé duše si to vtiskávají do paměti jako normu chování.… — činnost tvůrců a šiřitelů takových výtvorů antiumění se sluší uznat za zločinné — před lidstvem i před Bohem.
V uvedených příkladech je rozumným lidem vše jasné. Ale stávají se případy, které nejsou tak zjevné. A vyvstává otázka: jaká tu mohou být objektivní kritéria pro posouzení?
Například, duševně nemocní se přece tak často pokoušejí seberealizovat prostřednictvím umění! A oni se mohou dělit s druhými lidmi o svoje bolestné zážitky velice silně! Takových případů je spousta. Uvedu jen jednu epizodu ze svého života — ne groteskní, ale v tomto směru typickou.
Jednou mi známý umělec ukazoval práce svého, jak on říkal, učitele. Byly to vzorky nákresů tapet. Prohlédl jsem si je a zeptal se ho: neměl tvůj učitel schizofrenii a neskončil život sebevraždou? Dotyčný byl ohromen a řekl, že to všechno bylo přesně tak!
A kresby byly skutečně děsivé! Jejich ornament působil na psychiku přímo neuvěřitelně magickým způsobem, vyvolával hrubou „pomatenost“ vědomí. Doufám, že tyto náčrtky zůstaly navždy jenom skicami. Ale pokud by se staly tapetami na stěnách místností, pak by určitě utrpěla psychika mnoha lidí neseznámených s takovými jevy.
A jak často se v uměleckých výtvorech projevují chorobně depresivní stavy autorů! Kam vedou ty, kteří je vidí nebo jim naslouchají?
Existují příklady, ne z psychopatologie, ale prostší. Vzpomeňme si, jaký byl v minulém století povyk kolem abstrakcionizmu! Je to dobře — nebo špatně? Jaký povyk byl, co se týče masového tance rokenrolu, například, nebo ještě dříve — čarlstonu! Je to dobře — nebo špatně?
Vždycky existují lidé, kteří cokoli nové podporují. A jsou druzí, kteří vždy všechno nové odmítají. A jak ti první, tak i ti druzí vynášejí svoje argumenty. Ale kde je pravda? Jak odlišit subjektivní faktory, které mají vliv na posouzení té nebo jiné novinky nebo uměleckého díla — od objektivních? Jak je rozeznat?
Jeden takový člověk existoval; jako první začal mluvit o existenci objektivních zákonů umění. Byl to — Georgij Ivanovič Gurdžijev, neobyčejný člověk, který zanechal velkou stopu v historii.
Pracoval v Rusku na počátku dvacátého století. Narodil se na Kavkazu v řecko-arménské rodině. Když dospěl — učil v Moskvě a Petěrburgu.
Občanská válka vyhnala jeho školu za hranice Ruska. Rozešli se: někdo odjel do Francie, někdo do Anglie, někdo do USA. A tam vytvářeli filiálky školy. Literární díla Gurdžijeva a jeho žáků byla vydána ve všech základních evropských jazycích.
Gurdžijev se už od raného dětství začal formovat jako neobyčejný člověk. Velmi brzy si před sebou vytyčil Cíl: naučit se všemu, co lidé umějí dělat. A k tomuto cíli kráčel cílevědomě mnohé roky. Naučil se i potápět, i obchodovat, i zápasit, i vázat koberce, i opravovat všechny možné domácí přístroje, které v té době existovaly. Například, když už dospěl a potřeboval velké peníze na vytvoření expedic, přišel do nějakého města, pronajal si dvě místnosti, vyvěsil inzerát: „Oprava všech domácích přístrojů“ a ve dne přijímal zákazníky, a v noci všechno opravoval, počínaje gramofony a konče jízdními koly, deštníky, atd., a podařilo se mu ještě nasbírat náhradní součástky k nim na městských skládkách. Takovým způsobem za týden, za dva, nashromáždil prostředky nezbytné pro expedici, najal pomocníky a šel hledat duchovní poznatky. Navštívil spoustu duchovních škol a klášterů — súfijských, křesťanských. Když shromáždil nezbytné znalosti, které mu dovolily vytvořit celistvý světonázor, — začal vytvářet svoji školu.
Není třeba si Gurdžijeva idealizovat. Mnohé věci dělal takovým způsobem, že to není hodno napodobování. Mnohé situace jeho učení představují dnes jen historickou zajímavost, ne více. Neboť byly nahrazeny dokonalejšími poznatky. Ale nicméně, řada klíčových momentů jeho učení si zachovala aktuálnost i dnes. A my, s vděčností ke Gurdžijevovi, dnes používáme a budeme používat tyto poznatky.
Gurdžijev konkrétně vznesl předpoklad, že existují objektivní zákony umění. Je pravda, že už je nezformuloval. V každém případě jsme výčet těchto zákonů nenašli, ačkoliv jsme přečetli mnoho prací této školy. I když nějaké náznaky byly. Ale Gurdžijev vnesl velký vklad už přinejmenším tím, že oznámil existenci takových zákonů. Další rozvinutí této Gurdžijevovy myšlenky je dovolilo dále zdokonalit a zformovat. Teď si o tom pohovoříme podrobněji.
Nejdůležitější princip (nebo, jak říkal Gurdžijev, zákon) — je nezbytnost následování cestou zjemnění vědomí. Právě používání tohoto principu nám dovoluje stát se způsobilými nejen v hranicích materiálního světa, ale v hranicích veškerého mnohorozměrného vesmíru, dovoluje dostat se do Vědomí prvotního eonu a splynout s Ním.
Kvůli tomu, konkrétně, potřebujeme už na začátku učení projít zjemněním v hranicích fyzické roviny, vzdálit se od té hrubosti, ve které žije většina lidí.
Především je třeba to začít dělat — cestou slaďování s tím nejjemnějším, co můžeme najít v přírodě. Například, když vychází ranní sluníčko a svoje první paprsky v oparu mlhy spouští na vodu, na trávu, na květiny, na lístky, když se začnou ozývat hlasy prvních ranních ptáčků, když se rybičky začnou pleskat v rákosí, a nad tím rákosím, osvíceným něžným světlem prvních paprsků slunce, se ještě převaluje a tiše plyne ranní mlha, — jaké nádherně jemné stavy nám v těchto minutách dává příroda!
Nicméně, hned vysvětlím, že natrvalo zafixovat v sobě takové stavy není ovšem možné bez, zaprvé, naučení a aplikování na sobě těch etických principů, které nám předkládá Bůh (viz, také, v knize “Бог говорит. Учебник религии”, “Полюс”, СПб, 2002), a také bez osvojení techniky psychické autoregulace, jejíž bezpodmínečnou součástí je dovednost ovládat svoje čakry (podrobně — v knize “Духовные практики. Учебное пособие”, “Полюс”, СПб, 2002).
V souvislosti s tím pro nás představuje velkou hodnotu Gurdžijevem vznesená koncepce „stupnice vodíků“. Je to jedna z nejzajímavějších koncepcí v historii duchovního hledání! Co jsou to ty „vodíky“? Tento termín pochází z alchymie. V té době, kdy Gurdžijev pracoval, rovněž existovaly školy, jejichž poznatky nebyly určeny pro všechny. A adepti těchto škol svoje tajné znalosti šifrovali. V současnosti mají matematici kódovou řeč písmen. Ale tehdy existoval ještě i alchymistický jazyk, kde se šifrování provádělo za pomoci nynějších názvů chemických prvků.
My všichni jsme se určitě v dětství posmívali — pod vlivem nevzdělané ateistické propagandy — alchymistům, kteří se údajně snažili z olova získat zlato a zbohatnout. Ale ve skutečnosti se v alchymii pod názvem „olovo“ vůbec nechápal kov, ale výchozí stav člověka, který ještě nepřistoupil k duchovní praxi. A „zlatem“ se rozuměl konečný, dokonalý stav člověka, který dosáhl úspěchu na duchovní Cestě. Mimochodem, „Zlatý elixír“ — to je to nazlátlé Světlo Svatého Ducha, které pozorujeme v meditaci latihan a Kterým můžeme naplňovat svoje těla.
A všechny ty neobyčejné reakce, které popisovali alchymisté, byly právě symboly různých etap duchovních přeměn člověka.
Jen na ukázku ještě řada alchymistických symbolů: „uhlíky“ — aktivní složky reakce, „kyslíky“ — pasivní, „dusíky“ se nazývaly třetí nejdůležitější činitelé pro probíhání reakce, typu katalyzátorů. A „vodíky“ — to jsou prvky nebo stavy, rozpoznávané vně alchymistické reakce. Tak tedy vidíte, odkud se vzal termín „stupnice vodíků“.
Takže, v čem spočívá samotná koncepce „stupnice vodíků“? Spočívá v tom, že je možno všechny látky, jevy a stavy ve vesmíru uspořádat do jedné řady, rozdělující je podle úrovně jejich hrubosti — jemnosti. Na této stupnici nacházejí místo jak minerály, tak i planety, i hvězdy, i různé druhy jídla — od těl zvířat, kterými se mnozí lidé živí, — do, například, lesních jahůdek. Na této škále mohou najít svoje místo stavy čaker, naše emocionální stavy atd. Prakticky — všechno.
Přičemž „vodíky“ budou mít svoje číselné významy, což dovoluje konkrétně najít některé porovnatelné stavy, podle kterých můžeme ohodnotit svůj postup na stupnici hrubosti — jemnosti, to znamená na „stupnici vodíků“.
Například, ranní sluníčko — jeho světlo — to je H-6 — jeden z nejjemnějších jevů v přírodě.
Nebo ty emoce, které vznikají při harmonickém rozkvětu reproduktivní funkce: to je — i sexuálně zabarvená něžnost, i láska k dítěti, i ty projevy, které vidíme ve hrách mladých zvířat, i ty energetické stavy, které jsou příznačné pro pupeny, rozvíjející se na jaře, — tohle všechno je — H-12.
Ale existuje velmi zajímavý stav v hranicích našich organizmů — energetická úroveň meridianu čitriní (druhý název Bráhmanádí, meridian Svatého Ducha) — to je už H-3, jeden ze základních stavů Svatého Ducha.
A od H-3 do H-1 zbývá úplně málo. A H-1 — už je úroveň Prvotního Vědomí, Tvůrce.
Dokonale nemožné je z výchozích hrubých stavů, které jsou charakteristické pro obyčejné lidi, přenést se najednou do nejjemnějšího stavu, ponořit se do hlubiny mnohorozměrného světa, poznat prvotní úroveň Vesmíru, poznat Tvůrce! Dokonale nemožné!
Ale je možné jenom pomalu postupovat po „stupnici vodíků“. Zpočátku je třeba projít ten úsek cesty zjemnění, který existuje v hranicích materiálního světa, — a až potom se „potápět“ do dalších prostorových dimenzí.
V některých okultních školách žáci, kteří nepřešli na eticky a energeticky čistou „nevraždící“ stravu a uchovávají si svoji výchozí hrubost (a někdy ji dokonce pěstují za účelem potlačení vědomí druhých lidí kvůli vládě nad nimi; to už se řadí ke školám černé magie), pokoušejí se odtrhnout od svého materiálního těla. Jestli se to podaří — kam oni spadnou? Oni spadnou do hrubého astrálního světa, do pekla, setkávají se tam s projevy charakteristickými pro tuto úroveň zloby, strachu a lži. Jsou zmateni, děsí se… Kromě toho u nich vznikají, tak řečeno, „přátelské vztahy“ s představiteli této úrovně, někdy velice dotěrné. Mnohé to připraví o rozum…
Proto je nejdůležitějším principem duchovního růstu, a přiměřeně i duchovního umění, které pomáhá v duchovním rozvoji, — toto následování cestou zjemňování vědomí.
V umění se může člověk projevovat jako tvůrce, i jako pozorovatel nebo posluchač. Obě tyto varianty mohou dávat příznivou možnost pro rozvoj.
Obraťme pozornost na to, že právě jakýkoliv umělecký výtvor může být ohodnocen na stupnici jemnosti — hrubosti. Při tom každý vysoce kvalitní vzorek může sloužit ke zjemňujícímu slaďování. Nebo — alespoň ukazovat cestu od tamasu (tj. výchozí hrubosti, tuposti, nevědomosti) — přes radžas (stadium aktivního hledání východu ke světlu Pravdy, kdy se člověk mění z tupě trpícího a nerozumného na bojujícího), — k sattvě (čistotě, harmonii, jemnosti) — a výše.
V souvislosti s řečeným podtrhnu, že na cestě k Dokonalosti stádium sattvy nelze obejít. Není možné se přímo z tamasu nebo radžasu stát Dokonalými! Není možné „přeskočit“ přes stupeň sattvy! Cesta zjemnění, rozvíjení harmoničnosti, způsobilosti k lásce — je povinná pro všechny! Nikdo nemůže počítat s tím, že „tohle není pro mě, ať se tím zabývají oni, já dojdu k Dokonalosti jinou cestou“. Ne! Zákon evoluce člověka, vyložený podrobně Krišnou v Bhágavadgítě, spočívá právě v postupném etapovém následování po vyjmenovaných stupních-gunách, aby se potom přešlo k ještě vyšším etapám práce na sobě.
Za pomoci umění je možné v člověku pěstovat energičnost, která je ve shodě s utvářením ve stádiu radžas. Například rock. Ne hrubé, ale dynamické tance mládeže — kdo se proti nim stavěl? — Lidé tamasu, kteří měli do opravdové, čisté energičnosti ještě velmi daleko! Povstávali proti nim zlostní znesvětitelé všeho. Bouřili se lidé-hňupi, kterým se samotným nedostávalo energičnosti! Ale pokud by se oni v příslušné době, v mládí, naučili tancovat rokenrol nebo tance jemu podobné — pak by, možná, v současnosti postupovali životem energičtěji.
Energičnost, ale ne hrubá, je pro člověka velmi potřebná na jeho duchovní cestě, protože energičnost rozvíjí osobní sílu, dovoluje hromadit zásobu té energie, kterou je možné zaměřit na různé potřeby, například, na meditativní práci.
Takovým způsobem, za pomoci odpovídající dynamické hudby a dynamického tance, je možné rozvíjet v sobě tyto chybějící vlastnosti.
Ale za přispění dalších variant hudby a tance je možné ovládnout i mnohem vyšší stavy: klid, vnitřní ticho (hesychii; podrobně je možné si o tom možné přečíst v naší knize "Практика современного исихазма". ЛП ОГТ, Одесса, 2004).
Pomoci v tom mohou také malířství, poezie, takové východní směry umění jako ikebana, „filozofické krajiny“ a další.
Ano, je třeba vládnout klidem, zároveň s energičností: to je na duchovní Cestě naprosto nezbytné! To znamená, stát se univerzálními: umět se i uvolnit, i maximálně zapojit svoji aktivitu, když je to třeba.
Prostřednictvím uměleckých výtvorů je možné také projevovat neviditelné energetické vlivy zaměřené na pozorovatele nebo posluchače.
Takových možností je několik. Pravděpodobně mnozí znají ze své zkušenosti, že prostřednictvím některých ikon můžeme přijímat proudy jemných energií. Přičemž různé ikony předávají různé proudy — jak podle jejich intenzity, tak podle úrovně jemnosti — hrubosti. Mimochodem, byly nám ukazovány ikony některých pseudosvatých, které vyzařovaly velmi hrubé, ďábelské energoproudy…
Vlastnostmi takového druhu „zářičů“ disponují někdy i vyobrazení jiného, než ikonního žánru. Ale musejí být bezpodmínečně vytvořeny velkým umělcem. Například — obrazy Nikolaje Rericha. Všechny takové obrazy mohou být ohodnoceny podle „stupnice vodíků“, je možné jim vyhledat odpovídající číselný význam. Mimochodem, Rerichovy obrazy — to je radžas. Na některé etapě rozvoje můžou poskytovat silný pozitivní vliv, ale potom už nejsou tak vnímány.
Může existovat ještě zřetelněji zaměřený vliv prostřednictvím umění, vliv ne už na energetiku člověka jako celek, ale na jeho konkrétní energostruktury. Prostřednictvím hudby, vokálu nebo tance je možné vyvolávat rezonanční stavy u posluchače nebo diváka v té nebo jiné čakře, nebo v tom nebo jiném meridianu. Tak můžeme do detailů rozvíjet tyto struktury, jednoduše tím, že do nich vpouštíme vibrace přicházející od interpreta.
Například, posloucháme zpěváka, který se při předvádění koncentruje ve své anáhatě, — a naše anáhaty se pasivně slaďují s jeho anáhatou, při tom vzniká i odpovídající emocionální stav.
Tento jev se nazývá svara — je to slovo sanskrtské. Mimochodem, v naší zemi (v Rusku) byla vydána Menonova knížka „Zvuky indické hudby. Cesta k ráji“(“Музыка”, М., 1982). Vní se svara popisuje jako tajemný mystický jev, jehož mechanizmus není odhalen. Ve skutečnosti mechanizmus svary — to je práce interpreta se svými bioenergostrukturami. On jednoduše přemísťuje koncentraci vědomí do té nebo jiné čakry, nebo jiné struktury — a pokud to dělá dostatečně účinně — u posluchačů vznikají rezonanční stavy.
Tentýž mechanizmus působí i při tanci, když sledujeme tanečníka, který ovládá svaru.
Je zajímavé, že je možné i prostřednictvím zvuků, vydávaných hudebními nástroji, vyvolávat odpovídající rezonanční stavy v čakrách a meridianech posluchačů. Příklad — tanga Oskara Stroka, „krále tanga“. On empiricky „vyhmátl“ uvedenou zákonitost a svoje hudební díla vytvářel takovým způsobem, že téměř všechny noty, které používal ve svých tangách, působily na višudhu. A od toho se višudhy u posluchačů „přeplňovaly“, vznikaly ostré, silné emocionální stavy nadšení, extáze.
I dnes jsou hudební skupiny, které, například, nepoužívají za celou skladbu ani jedinou notu, která by vyvolávala rezonanci v čakrách hlavy, A pro posluchače je to — odpočinek, svěžest, zvláště pro lidi intelektuálně pracující.
… Ti adepti duchovní Cesty, kteří se upevnili ve stavu sattvy, navždy se zbavili dokonce i potencionální možnosti vstupu do hrubých emocionálních stavů, ti mohou vyzkoušet použít metodu laji.
Existuje takový směr jógy, nazývá se lajajóga. „Laja“ znamená zmizení, rozpuštění sebe v Harmonii Absolutna. Tím se myslí odpojení svého rozumu, „hnízdícího“ v čakře hlavy ádžně, — aby organismus začal jednat ne v důsledku jeho povelů, ale pod vedením Boha. Jako příklad může sloužit „spontánní tanec“ ve stavu meditace latihan, který je nejtypičtější ukázkou tréninku v lajajóze.
Ale jsou i jiné postupy. Je možné, například, „odcizit“, „odevzdat laje“ svoji ruku, ve které se nachází biolokační virgule, a za pomoci této virgule odhalit to, co je neviditelné oku a neslyšitelné uchu: obdržet informace o užitečných nerostných ložiscích, podzemních komunikacích, provádět medicínskou diagnostiku a mnohé jiné. Biolokace — to je také laja-jóga, její dílčí možnost.
Analogicky je možné naučit se kreslit, kdy ruka jakoby „sama“ vede tužku nebo štětec. Tak je také možné naučit se psát texty… Ve všech takových případech ruku kreslícího nebo píšícího ovládá nějaký duch, přičemž, jestli je člověk toho hoden, — může to být Duch Boží, Svatý Duch.
Už jsem se zmiňoval o tanci. Pro to, aby bylo možné se naučit v tanci odevzdávat tělo laje, existují některé pomocné postupy. Tak, jestli jsou ruce zdviženy, pak se tělo lehčeji pohybuje, páteř se lehčeji začíná ohýbat. Potom — je to velmi lehké! Ale když jsou ruce spuštěné, pak je těžké v takovém stavu začít tancovat.
Tak i v jakémkoli směru umění, kde chceme použít princip laja: je třeba znát některé postupy, být do určité míry specialisty v tomto směru. Například, aby bylo možné malovat, je třeba umět míchat barvy a nanášet je na plátno nebo na papír. Rozumí se, že je nutné znát principy plastičnosti těla, aby bylo možné tancovat. Pochopitelně, je také nutné umět držet pero, aby bylo možné s ním psát.
Když mluvíme o laje, nelze nedat výstrahu před nekritickým vztahem k tomu, co děláme v tomto stavu. Ztráta sebekritiky nás může velmi jednoduše změnit v kašpary. To se stává tehdy, když jsou narušovány etické principy. Protože etika — to je základ Harmonie. Ale pokud je s etikou všechno v pořádku — pak může nastat ideální Harmonie se vším a se všemi, včetně Boha.
… Za pomoci umění je možné stimulovat i intelektuální proces. Promyslíme sami: jak je to možné udělat?