Jóga buddhizmu

 

Ve všech nejvíce rozšířených náboženských směrech časem bohužel dochází k tomu, že určití adepti se sklonem a schopnostmi ke špatnému vůdcovství začínají mít nové «zvláštní názory». A zakládají si svoje malé nebo velké sekty. (O tomto jevu jsme podrobně mluvili v knize Духовное сердце. Религия Единства [Duchovní srdce. Náboženství Jednoty]).

V takových sektách může být prvotní Učení Boha překrucováno až do protikladu. A takové sekty, bojovně trvající na tom, že právě oni jsou «jedinými nositeli Pravdy», si někdy začínají «podmaňovat» všechny ostatní.

Ale v čem spočívá «síla» takových sekt, umožňující jim přitahovat k sobě někdy až ohromné masy lidí?

Je v tom, že lídři, za prvé, přestávají trvat na etické čistotě adeptů, naopak, «uzákoňují» – «jménem» Svatých Božských Autorit – lidské neřesti, takové jako obžerství, agresivita a další... Za druhé, adeptům je předkládána absolutně lživá, ale neobyčejně jednoduchá varianta osobního «spasení», nevyžadující žádné seriózní úsilí o vlastní změnu: například je všeho všudy třeba jakoby pronášet nějaká slova, vykonávat určité tělesné pohyby... Je pochopitelné, že tento podvod vůbec «nespásá», ale naopak hubí «ovečky»: potřebují ho jen ziskuchtiví vůdcové takových sekt...

Tendenci překrucování vidíme i v buddhizmu, kde v mnoha případech došlo k odmítnutí principu ahimsy, vloženého Zakladatelem buddhizmu do základů mravnosti, a kde se začala – pod záminkou buddhizmu – otevřeně praktikovat černá magie, a kde řada sekt má dokonce tendenci neuznávat existenci Prvotního vědomí vůbec...

Ale my se teď nebudeme zabývat analýzou těchto zvráceností, ale radši si pohovoříme o tom, jaký by buddhizmus konkrétně měl být – na příkladu dvou pravých Škol, z nichž jedna existovala v Kambodži, a druhá v Koreji.

 

Z besed s Laem:

 

– Lao, jak sis zamiloval Boha? Jak sis zamiloval Boha tak intenzívně, že jsi Ty, a takové velké množství Tvých učedníků dosáhli Splynutí se Stvořitelem?

– Nevím... Už když jsem byl malým dítětem, byl On vždy se Mnou... Věděl jsem, že Jeho ohromné Oči nekonečné hlubiny se na Mne vždy dívají a dávají Mně Lásku, – A Já jsem se v ní rozplýval... Pokaždé, když jsem slyšel šelestění listů nebo šumění deště, zurčení potůčku nebo zpěv ptáků – vždy jsem slyšel Jeho Hlas... V tichu večera nebo průzračnosti jitra – byl On se Mnou. Vyprávěl Mi o Lásce... Usmíval se korunkou každého kvítku, laskal slunečním světlem, hladil dotekem větříku Moji tvář... Když jsem kráčel po zemi, cítil jsem Jeho Ruce, které Mne podporovaly a vedly...

… Kdy dítě začíná milovat svoji matku? – Když roste v jejím těle? Nebo od prvního doušku jejího teplého mléka? Nebo od jejího prvního úsměvu?... Dítě to neví. Ale ono se rodí a vyrůstá v té lásce.

Nevím jak jsem si zamiloval Boha. Vyrůstal jsem v Jeho Lásce, sytil se jí, těšil se z ní, vyrůstal v ní. A Moje láska k Němu vyrůstala spolu se Mnou...

Ale potom jsem pochopil, že lidé tu Lásku neznají... A začal jsem hledat, jak jim pomoci.

Tak jsem našel Svoje jezero, na jehož břehu vyrostl ášram... Tam Mě Bůh začal učit pomáhat lidem – začal Mě učit lásce, péči a trpělivosti matky, která drží na rukách svoje děti... Mými dětmi se staly květiny, a ptáci, a stromy, a traviny, a lidé – Moji lidé, kteří se učili lásce...

Právě tam jsem se stal tím Lao, kterého znáš... A Moje srdce se stalo Jezerem Božské Lásky – maličkou kapičkou Velikého Oceánu. A každý, kdo ke Mně přicházel, se nořil do Jeho Vod a odnášel si v sobě tolik Lásky, kolik mohl pojmout...

A ti, kdo se Mnou žili v ášramu, vyrůstali v Mém Srdci, které se už víc neoddělovalo od Oceánu Stvořitele.

… Ještě bych chtěl říci následující. Na duchovní Cestě duchovní praktikant nikdy nezůstává sám: jeho pokroku se vždy aktivně účastní Bůh. Jinými slovy, duchovní vzestup není výsledek úsilí jen samotného praktikanta, ale je to výsledek společné práce praktikanta a Boha.

Vždyť právě Bůh vytváří duchovnímu adeptovi podmínky pro další vzestup. Tím mu Bůh dává šanci udělat sama sebe takovým, jakým si sám praktikant zvolí být.

Bůh mu poskytuje příležitosti pro sebezdokonalování tím, že do tohoto procesu zapojuje Svoji Sílu. A čím úplněji a obětavěji bude adept oddán dílu zdokonalování sama sebe a pomoci v sebezdokonalování druhým, tím neuvěřitelnější možnosti a perspektivy bude před ním Bůh otevírat.

Já chci, aby každý, jdoucí po Cestě Dobra, vždy pamatoval na trvalou přítomnost Boha ve svém životě a ani na okamžik nezapochyboval o Jeho Síle! Ten, kdo jde životem spolu s Bohem a trvale Boha pociťuje, ten nikdy nemůže propadnout malomyslnosti nebo zoufalství! Vždyť jakýkoliv úpadek ducha je popírání přítomnosti nekonečné Božské Síly ve svém životě, oddělení se od Boha, odmítnutí Jeho pomoci...

… Nejjemnější peřinkou ranní mlhy Já něžně zahaluji zelené výhonky, které právě vyrazily ze země.

Ony jsou velice něžné a křehké, jsou to Moje děti. Držím je na Svých Dlaních, zahřívám je teplem ranního sluníčka.

Ony vyrůstají v Paprscích Mojí Lásky.

Obklopuji je Péčí a Něžností, a tím jim pomáhám zesílit, vyrůst a rozvít se.

A pak – nejjemnější vůně zaplňuje celý vesmír...

Staňte se zahradníky v Mojí Zahradě a pomáhejte Mně pěstovat Moje květiny!

Srdce, které v sobě obsáhlo Nekonečnost Lásky Stvořitele, se samo stává Chrámem Boha. A může vytvářet ohniska duchovnosti v jakémkoliv místě Země.

Jestliže se Člověk sám stal Chrámem Boha a teď Sám představuje Příbytek Stvořitele, pak skrz Něho začíná téct Božský Potok – Pramen Živé Vody, Zdroj Pravého Života. Každý, kdo se dotkne takového Pramene, získává šanci začít svůj vzestup!

Vaše současná pozemská těla Bůh potřebuje! Ona spojují Svět Boha – a materiální úroveň! Jejich prostřednictvím může být Světlo Stvořitele, Světlo Pravdy spatřeno lidmi! Proto dematerializace vašich těl v současnosti nepřipadá v úvahu. Ale je nutné sloužení! Jestliže provedeme dematerializaci, bude to... stejné jako s Námi, ale to Nám nepomůže!

Každý z vás musí hořet přáním dávání Boha, vyzařování z životadárného Pramene Pravdy, ke Kterému se přibližují žíznící!

Při svém sloužení musíte zářit Božským Ohněm! Darujte Nás – všem!

Mojí touhou a touhou Nás Všech je přeměnit Zemi na kvetoucí Ášram! Ačkoliv My také chápeme, kolik je na Zemi zla...

...Ptáme se Laa:

– Lao! A co máme dělat, aby ve vztahu dětí k našim vědomostem později nedocházelo k «odpadlictví» na opačnou stranu?

– Za prvé je třeba v dětech rozvíjet lásku, právě lásku. Pak «odpadlictví» nejsou možná. Duše, vyrostlá jako láska, nemůže degradovat!

Za druhé je nutné usilovat pokud možno o vytváření kolektivů dětí (nebo dětí a dospělých) typu lesních ášramů – s čistým a harmonickým prostředím pro život a komunikaci. Právě v takovém prostředí můžeme duším dát pevné pozitivní základy života, mravnosti, vzájemné koexistence se světem živé přírody. Lesní školy jsou příležitostí jak nenechat zahynout ty výhonky dobra, které zatím potřebují neustálou péči.

A život «bílé vrány» je obvykle příliš obtížný pro duši v dětském těle. Vzdorovat v osamění agresívnímu primitivizmu jsou schopni pouze dospělí a silní lidé.

Ne všechny děti také dokážou samostatně odolávat lákadlům tupých uspokojení guny tamas.

Ale pokud s ním budou společníci na Cestě, pak dítě, které je dříve třeba i vyhnancem, zavrženým okolní společností, se přijetím nové pozitivní role stává jedním z hrdinských průkopníků, strážců dobra!

Velice důležitá je pro děti přítomnost stejně smýšlejících jak mezi dospělými, tak i v dětské společnosti!

… V dětech musejí být založeny základy rozvoje v podobě růstu lásky! Pak se budoucí potíže, včetně lákadel egoistického vztahu ke světu, stanou méně nebezpečnými.

Základem, fundamentem výchovy duší jakéhokoliv věku musí být láska! Ten pro koho se ruce duchovního srdce – dávající, tvořící lásku – staly základem života duše, nemůže klesnout! Právě na takovém podkladu musí probíhat rozvoj intelektu! Zdravý a radostný způsob života v harmonii s přírodou, dávání lásky – tak je třeba vychovávat duše! Rozvíjení srdečné lásky ke každému stvoření Stvořitele pomůže dítěti na duchovní Cestě! Lesní školy jsou možností vytváření duchovního prostředí pro růst!

Kolem vás musí být sad mladých, čistých duší! Po celé Zemi musíte dělat jeho «školky»: zárodečná centra tohoto kvetoucího sadu!

– Ale jak pomoci těm, kdo se odvracejí od lásky?

– Mnoho životů je před nimi...

Boží pomoc přichází k tomu, kdo sám hledá, jak pomoci druhým.

 

Z besed s Maidou

 

– Zvu vás do Vnitřních Komnat Ducha! Právě tam rozkvétají jarní květy Božské Lásky!

Můj Božský Učitel Lao učil lásce prostřednictvím funkce anáhaty a růstu duchovního srdce. Nejen meditace, ale celý Jeho život i životy nás všech byly zaměřeny na pěstování lásky! Ruce duchovního srdce, dávající světlo, něžnost, péči – byly účastny v meditačních cvičeních, v pěstování květin v ášramu, v léčitelství a tanci, i ve vytváření rukodělné harmonie v obydlích a zahradách.

Tak v nás vzrůstala Láska, abychom mohli přijmout na ruce všechny evolvující duše na Zemi!

Tak otevíral Lao Vnitřní Chrám pro každou na to připravenou duši: Chrám, ve kterém přebývá Prvotní Podstata všeho, která Nás přijala do Sebe.

 

Z besed s Ťiao Li

 

Přišla k nám, když jsme odpočívali u ohně po soustředěné meditační práci. Byla celá z Něžného Světla, v tradičním korejském oděvu, s laskavým něžným úsměvem – a zahalila nás tou měkkou rozplývající se Láskou, které jsou schopná pouze Ženská Božská Zjevení...

– Jak se jmenuješ?

– Ťiao Li.

– Povíš nám něco o Sobě? Vidíme, že jsi bezpochyby dosáhla Božskosti...

– Dobře...

Do svého posledního vtělení v Koreji jsem přišla už jako velmi zralá duše, která měla z minulých vtělení bohaté zkušenosti života v nejjemnějších stavech vědomí. Uměla jsem už setrvávat v něžném klidu, byla jsem schopná tvořivě myslet, naučila jsem se žít pro druhé a kvůli druhým se obětovat. Dokázala jsem vidět a oceňovat krásu, mohla jsem splývat s harmonií přírody a rozplývat se vědomím v její prapůvodní čistotě. Měla jsem jen nedostatek vědomostí o Bohu: o Jeho Bytí. Ale také – technik práce na rozvoji Sebe jako vědomí, abych dosáhla úplné Seberealizace a mohla potom efektivněji pomáhat lidem.

A Bůh se o Mne postaral – potkala jsem Svého budoucího muže a duchovního učitele Kima.

Avšak to setkání se událo až později v Mém životě, ale na začátku...

...Začala jsem tancovat už od raného dětství, sotva jsem se naučila chodit. Naše rodina měla nevelkou zahradu. Ticho a komunikace s ptáky, květinami a stromy Mě přitahovaly mnohem více, nežli kontakt s vrstevníky. Hodiny jsem se dokázala dívat a poslouchat, co říkají květiny nebo ptáci v naší zahradě, a sledovat pohyby rybek v průzračné vodě malého rybníčku. Rozuměla jsem jim, milovala je a pokoušela se s nimi mluvit beze slov, jenom s pomocí gest a dalších pohybů, a vyjadřovala jsem tak Svoji lásku k nim. A pokaždé z toho vznikal tanec...

Například jsem Se pociťovala kvítkem: trup byl ohebným stonkem, ruce – lístečky, a korunka kvítku vždy byla umístěna v hrudním koši. Začínala jsem pohupovat stonkem-tělem, laskat rukama-lístečky slunce, oblohu, okolní prostranství... Blaženost se mi z toho rozlévala po celém těle, zapomínala jsem na všechno kolem a – tancovala, a přitom jsem vylévala lásku na všechny Svoje přátele!

Když jsem povyrostla, dali Mě rodiče do školy při jednom z buddhistických klášterů, kde vyučovali technice tance.

Bylo pro Mne velice snadné a radostné se učit: vždyť tanec už byl Mým životem, už jsem jen vybrušovala a leštila mistrovství, přiváděla k dokonalosti každé gesto, každý pohyb.

Ale to nejdůležitější – jak nás učili – bylo předávat emocionální stav, což právě tvoří podstatu tance. Tady se pak hodily moje dětské improvizace.

Tanec orioly, tanec jeřába, tanec slavíka, zpívajícího zjara,... – tancovala jsem a dokonale zapomínala na všechno ostatní: byli pouze oriolus, pouze jeřáb, pouze píseň slavíka – a Moje láska, kterou jsem dávala v tanci... Když jsem tančila, jako bych zpívala duší bez zvuku – tak různými odstíny lásky znělo Moje srdce!

… Všechno vnější bylo překrásné: lidé se kochali a vychutnávali si pohled na to, jak Já tančím...

Ale přesto všechno Mě neopouštěl nepochopitelný pocit vnitřního neuspokojení.

Později jsem pochopila, že jsem v tom věku divákům nedokázala ozřejmit celou plnost lásky: chyběly tam odstíny té něžnosti, která se projevuje pouze mezi lidmi milujícími jeden druhého... Moje láska tehdy ještě nebyla zralá.

… V té Škole jsme dostávali mnohostranné vzdělání a výchovu; studovali jsme zejména filozofii, náboženství, historii a další vědy. A to je – zdůrazňuji! – mimořádně důležité!

Ale tím nejdůležitějším se pro Mne stalo seznámení s Buddhovým Učením. Vědomě jsem odhalovala pro Mne nový – Božský svět! Byl to svět Světla a Lásky! Poznávala jsem zákony, podle kterých žil a přikazoval nám žít Gautama Buddha, – zákony čistoty bytí: soucitu, laskavosti, pravdomluvnosti, dobroty, lásky! A Sama jsem ve všem těchto zákonů následovala.

A právě teď jsem konečně poznala i lásku muže – s Tím, Kdo také uměl dávat Sám Sebe.

Kim se stal mým manželem a průvodcem do Příbytku Prvotního Vědomí. Pomáhal Mi osvojovat si meditační techniky, dával Mi Svoji sílu a lásku. A Já jsem se sytila Jeho něžností, obklopovala se laskáním a klidem. Úplná harmonie našich vzájemných vztahů Nám oběma pomáhala v postupu po duchovní Cestě. Extáze splynutí duší, blaženost vzájemného nasycení něžností, laskáním, štěstí z dávání sama sebe – bez takové drahocenné životní zkušenosti láska nikdy nezíská celou svoji úplnost a sílu!

A tanec se teď stal prostředkem vyjádření Mojí Lásky k Prvotnímu!...

… A Já i v současnosti pomáhám v Koreji znovuobnovit dávné umění tance. Pomáhám – těm lidem, kteří jsou připraveni dávat sama sebe, dávat svoji lásku druhým. Jenom takové snažení může dovést člověka k Dokonalosti, ke Splynutí v Lásce s Božským Milovaným!

… Je možné i jakékoliv jiné zemi budovat školy pro výuku dětí i dospělých tomuto umění! V současnosti je mezi Evropany velmi vysoký zájem o východní tance, zvláště mezi mládeží!

Výuku můžeme nastavit tak, aby přinášela lidem Boží filozofii – za pomoci tance.

A Já budu pomáhat: dávat potřebné stavy a ukazovat pohyby těla.

Pamatujete? – tanec oriola, tanec jeřába... Vždyť takhle – v tanci – je možné zachytit jakéhokoliv sattvického ptáčka!

Zpočátku bude třeba studovat jejich zvyky, pozorovat jejich život, naučit se je milovat – a potom můžeme tu lásku vyjádřit tancem.

Tančit můžeme nejen život ptáků, ale i východ slunce, ranní mlhu nad jezerem, jaro... Hlavní je vkládat do pohybů těla správné emoční stavy!

Hudební doprovod přitom může být velice prostý (například zvuky rozličných zvonečků).

Souběžně můžeme při takové činnosti vysvětlovat smysl života...

Tanec ptáka, letícího nad mořem!...

Tanec oriola nebo jeřába!...

Ruce jsou podobné křídlům!

Tanec je život a láska má!

Tanec něžného větru!...

Tanec běžící vlny!...

Tanec úsměvu a Světla!...

Tanec zrození jara!...

Tanec paprsků vycházejícího slunce –

Jako vzcházení života nad zemí!

Tanec, žijící Láskou Boha, –

Tanec Jeho a můj!...

 

Z besed s Kimem:

 

Široce se usmívající tvář, silné něžné Ruce Vědomí, nás objímající, jejich Božská Něžnost!... To je náš dávný Známý – Kim!

– Mohl bych vám vyprávět Svůj příběh?

– Samozřejmě! Samozřejmě, Kime!

… Kim ukazuje:

… Korea... Buddhistický klášter v horách. Pečlivýma rukama vydlážděné cestičky, zasázené stromy, keře. Horský potůček, protékající po areálu kláštera se stal ozdobou každého koutku. Naplňuje vodou rybníky i maličké rybníčky, přetéká přes kamenné stupně zurčícími vodopádky...

Po kamenech se řinou průzračné proudy... Rozléhá se vysoký a čistý zvuk zvonků: to se jich větřík dotýká svým dechem – a melodické vyzvánění naplňuje průzračný vzduch...

Kim pokračuje:

– Buddhizmus ve své prvotní čistotě – to je především mravnost. A také – vnímání světa v harmonii. A – klid.

Zamýšleli jste se nad významem slova Bóddhisattva? Nebo, což je to samé, buddhi – znamená to rozvinuté individuální vědomí; sattva je harmonie, jasnost, čistota. Každý se musí snažit dosáhnout stavu Bódhisattvy – aby zasvětil svůj život záchraně všech duší z propasti utrpení.

A každý se ve výsledku může stát Buddhou – Naprosto Osvobozeným.

Základním principem buddhizmu je ahimsa – nepůsobení škody, pokud možno, ani jedné bytosti. To je základem soucitné lásky. Každý, kdo to ve svém životě dodržuje, už začal jít po Cestě ke Světlu...

… Už když jsem byl úplně maličký, líbilo se Mi být ochráncem. Líbilo se Mi ochraňovat životy – životy broučků a ptáčků, i rostlin. Můj dědeček Mi vysvětloval, proč není možné používat k jídlu těla zvířat, proč se musíme snažit, abychom ani náhodou nezpůsobili bolest ani jednomu živému tvoru... S radostí jsem Se pociťoval ochráncem a spasitelem broučků i králíků, motýlů i ptáčků – a všech, všech, všech! Bylo mi teprve pět let, když jsem se Sám ujal «mise» ochránce všeho živého...

Ale jednou... Já a Moji bratři jsme si hráli s ptáčetem, vypadlým z hnízda. Já jsem mu nešťastnou náhodou poranil nožičku. Div jsem se nerozplakal. Můj dědeček se na Mě s opovržením díval. Potom Mě děda zavolal k sobě a mluvil o tom, že se zábava zvrhla ve zbytečnou bolest pro maličkého ptáčka...

Od této chvíle jsem si už definitivně, ne dětsky, začal uvědomovat celou úplnost svatého pravidla nepůsobení zla, nepůsobení bolesti, neprojevování násilí ve vztahu k živým tvorům... Od té doby jsem ho už nikdy neporušil.

… Vyrostl jsem. A celým srdcem jsem se zamiloval do překrásné dívky. Stala se Mojí ženou a matkou našich tří synů.

… V těch časech docházelo ke strašným epidemiím, které si braly spousty životů. Během jedné z nich Moje žena a děti zemřely... Já... jsem nedokázal ochránit před nemocí a smrtí ty, koho jsem tak miloval...

Tehdy jsem se rozhodl stát se tím, kdo má Nejvyšší Vědomosti o tom, jak pomáhat a ochraňovat...

...Kláštery v Koreji tehdy byly středisky, kde učili umění číst a psát, i medicíně, i poznání Prvotního Vědomí. Na studia tam obvykle dávali děti z významných rodin.

Ale Mně v té době bylo už... skoro čtyřicet let... Šel jsem od jednoho kláštera ke druhému, ale nikdo nebyl ochotný vzít Mě do učení. Nabízeli Mi přístřeší a jednoduchou práci, ale když jsem začal mluvit o vyšším, – všichni se otevřeně smáli a hnali Mě pryč...

… Jednou, když jsem obdržel nejnovější odmítnutí od povýšeného sloužícího, jsem už šel k bráně... Vtom... jsem spatřil Velikého Mudrce, pomalu vycházejícího z chrámu... On udělal sotva postřehnutelné gesto rukou – a ten samý sloužící, ležící před Ním na zemi, najednou vyskočil a rozběhl se, aby Mě vrátil...

… Od té chvíle jsem byl jako ve snu. Ale všechno – až do nejmenších detailů – se Mi vtisklo do paměti.

Byl to – Veliký Učitel! Láska a Moudrost se na Mne dívaly z Jeho očí. Prohlédal Mě naskrz.

Přivolal Mě k Sobě. Šel jsem k Němu jako omámený, zapomněl jsem na všechno na světě!... Zapomněl jsem se dokonce i poklonit... On se s úsměvem dotkl Mojí hlavy dlaní... Až tehdy jsem se vzpamatoval a padl k Jeho nohám...

Řekl tiše:

– Já tě budu učit...

Ta slova pronikla do Mojí samotné podstaty... Spánek duše skončil! Začalo probouzení!

Přikázal, aby Mě nechali umýt se, nakrmili Mě a odvedli do cely v klášteře... Řekl, že Mě čeká zítra před svítáním.

Zrána, ještě potmě, Mě k Němu přivedli. On udělal znamení rukou, a zůstali jsme sami dva.

– Co chceš? – zeptal se.

Začal jsem jsem vyprávět svůj příběh... On Mě uprostřed zastavil:

– Já o tobě vím všechno, co je třeba vědět. Ale pověz mi něco jiného: jsi připraven od tohoto okamžiku až do té doby, dokud poslední duše na Zemi nezíská Vysvobození, sloužit Velikému Dílu?

– Ano!... – zašeptal jsem.

– Budeš muset dohnat čtyřicet let svého života... Jsi připraven od nynějška pracovat tak, aby každý den odnynějška přinášel plody čtyřiceti prožitých dnů? Musíš dohnat zameškané a nikdy se neuspokojovat dosaženým. Já ti budu pomáhat. Ale zatím – tě budou učit druzí. Já si tě pak znovu zavolám... Ale teď...pojď se Mnou.

Vystoupili jsme na terasu chrámu...

Nad horami vycházelo slunce. Modravý opar mlhy nad údolím se měnil v moře zářícího světla. V mlčenlivosti, v tichu velikého tajemství Světla a Života – Slunce vycházelo nad Zemí. Stáli jsme vedle sebe: Veliký Učitel a čtyřicetiletý člověk, který od tohoto dne začal poznávat cestu duše ke Světlu, kvůli tomu, aby potom po ní mohl vést druhé...

Dále se všechno dělo, jak bylo stanoveno. Osvojoval jsem si výuku a meditace, a pamatoval na to, že každý den toho musím stihnout tolik, jako druzí – za měsíc...

… Jednou, když jsem se po dni naplněném prací ponořil do meditace ve Své cele, se Učitel náhle objevil přímo přede Mnou. Padl jsem před Ním na zem a chtěl se dotknout Jeho šlépějí..., ale Moje ruce prošly skrz nohy Učitele: On byl se Mnou, ale ne v materiálním těle!... Smál se celým Svým svítícím Tělem Vědomí, a Já jsem se v údivu posadil na podlahu s nataženýma nohama...

On pronesl, nepohybuje přitom rty:

– Jsi chlapík! Dobře Mě vidíš a rozumíš Mi. Teď se ulož ke spánku. Musíš se vyspat. Odteď tě budu učit Já sám. Každé ráno vejdi do meditace – a očekávej Mne. Já přijdu, tak jako teď...

Tak pro Mne začala etapa zasvěcování do buddhijógy.

Jenom zřídka Mě Učitel povolával k Sobě a dával Mi doplňující vysvětlení prostřednictvím Svého materiálního těla. Naučil jsem se pociťovat Jeho přítomnost nejen zrána v době meditací: nyní jsem se mohl v jakékoliv obtížné situaci obrátit k Němu s otázkou – a na úrovni slov nebo pochopení přicházela Jeho odpověď. Jindy, když jsem se příliš spoléhal na Jeho pomoc, Mi neodpovídal: On přišel, ale Já jsem pociťoval pouze Jeho nesouhlasné mlčení. A Já jsem pochopil, že v takových situacích musím hledat řešení Sám.

… Jednou On přišel a řekl, že opouští pozemské tělo...

… Odešel Veliký... Klášter truchlil ve smutečním šatu...

… V zármutku jsem pobíhal z místa na místo... Příští ráno Mě stálo ohromné úsilí vejít do meditace... Vystoupil jsem na plošinu, ze které byl vidět východ slunce... Pokoušel jsem se rozlít vědomím nad celým prostorem, ale slzy se mi řinuly z očí...

...Někdo se dotkl Mého ramene... Zvedl jsem hlavu a... uviděl Učitele...

– Kolikrát jsem ti vysvětloval, že smrt neexistuje! – usmíval se.

Padl jsem před Ním k zemi a, ke svému naprostému úžasu, … jsem se dotknul rukama Jeho chodidel. Jeho tělo bylo skutečné, materiální! Já jsem na Něj sahal!

On promluvil:

– Ty jsi Mně kdysi sliboval, že ani na den nepřestaneš pracovat a že celý tvůj život bude zasvěcen poznávání Cesty a pomoci druhým v hledání Světla. Nezapomněl jsi?

Příště ti v těle přijdu pogratulovat, až se ujmeš vedení kláštera. Ale teď – vždyť přece vůbec nepotřebuješ Moje tělo pro to, aby ses mohl u Mne dál učit... Já tě budu dál učit bez něho...

… Učitel dodržel Své slovo.

Ale to bylo až v následujícím Mém vtělení...

Dostal jsem tehdy jméno Kim. Trvale jsem v meditacích viděl Jeho – Mého Učitele.

Má Cesta až do Splynutí s Prvotním Vědomím se ukázala být lehká a přímá. Já jsem poznal Nirvánu ve Splynutí s Ním a poté jsem se ujal vedení kláštera. Tento den byl korunován předpovězeným zázrakem: Můj Božský Učitel přišel v materializovaném těle a požehnal novou etapu Mojí cesty – etapu Velikého Sloužení.

...Zeptali jsme se:

– Kime, a nepovíš nám, jaké metody se v tom klášteře používaly pro dosažení Nirvány?

– Metody buddhijógy jsou všude přibližně stejné.* 1 Odlišují je pouze nuance, «odstíny». Vy jste všechno tohle ve vaší škole probrali – a proto si to můžete dobře představit.

Ale já bych chtěl zdůraznit něco jiného. Pro dosažení úspěchu je zvlášt důležité – dokonce to prostě ani jinak nejde! – setrvávat vždy v spokojeně radostném, «povzneseném» kladném emočním stavu.

Je nepřípustné žít bez intenzívních kladných emocí, bez toho, abychom se kochali – a v tom požitku se rozplývali! Nejbližším příkladem pro vás je rozplynutí v sattvě vaší milované přírody, právě tak drahé i každému z Nás! Nirvána se snadno dosahuje po pevném osvojení hluboké sattvy – stavu radostného klidu, blaženého vnitřního ticha!

A k tomu je potřebná uspokojenost! Neuspokojení v čemkoliv, měnící se v dominantu, – neobyčejně překáží.

Jenom jedna nespokojenost musí vždy zůstat: je to nespokojenost se sebou samým vzhledem k vlastním duchovním úspěchům, ve vztahu k zatím ještě nedosažené úplnosti poznání Prvotního a Splynutí s Vyšším «Já»! Ta musí vždy zůstávat a... popohánět!

Ale všechny ostatní potřeby sattvické duše musíte uspokojovat! I jídlo by mělo být sattvické a chutné, a nemělo by se nedojídat! A tělo bychom měli každodenně umývat – aby ani ono ani duše netrpěly špínou! A dokázat se kontaktovat se živou přírodou a mít příležitost si ji užívat! A s milými přáteli bychom se měli setkávat! Satsanga je společenství, komunita vzájemně se milujících přátel, «plujících na jedné lodi», – aby, až opustí břeh sansáry, dorazili tam, kde vládne pouze Nirvána!

A ještě, což je velice důležité, ale zdaleka ne všichni to chápou, je to, že sexualita, vlastní všem mladým a zdravým jedincům, musí také dostat příležitost se racionálně projevovat a vnášet svůj vklad do duchovního rozvoje partnerů! Kláštery jsou místa, kde se shromažďují a úporně pracují na vlastním zdokonalování duchovní praktikanti, usilující o postižení Prvotního Vědomí! A ne ti, kdo se zabývají trýzněním sama sebe, čekají jen na svůj «konec» а bojí se dokonce i jen zmínky o sexualitě.... To je tamas!...

Zdravá, sattvická sexualita umožňuje učit se starat o druhého, naplňuje něžností, zjemňuje. Ona konkrétně odstraňuje krajně nežádoucí sexuální dominantu, vytlačující z vnímání hledání Stvořitele! Je samozřejmé, že při tom musí být obzvlášť pečlivě dodržována etická složka.

Jestliže se to všechno dělá správně, tak jak se má, – pak čistota a svěžest emocí erotické úrovně – něžnosti, laskání, potěšení z krásy – nás přeplňují, vylévají se přes okraj, dávají nám nadbytek zjemnělé energie, nezbytné pro správný růst vědomí.

Bůh vždy žehnal a stále žehná takové sexualitě; nežehná jen té, která se je vlastní guně tamas. Zeptejte se na to Koho chcete, zeptejte se třeba Ježíše Krista!

Ježíš se připojuje k rozhovoru:

– Ano, to jsou i Moje slova! To samé říká každý z Nás, představujících Otce. Cesta ke Mně, do Mě, do Nebeského Otce – vede přes sattvu, a ne tamas.

Ještě zdůrazňuji, jak velice je důležité vnitřní ticho... Ale to je dosažitelné jen tehdy, pokud je zejména v harmonii uspokojena sexualita. Anebo když už «proběhla», je prožita, uplynula*2 ..., ale něžnost duše – zůstala!

Kim pokračuje:

– Já jsem seznámil tebe a vás všechny s Tiao Li. Jak se ti líbí?

– Je to nejjemnější a nejněžnější Bytost!

– Ona je moje druhá žena! Ona to také všechno poznala. Ona Mě tehdy podepřela. A Já jsem si Ji přivedl s Sebou do Příbytku Stvořitele!

– Kime, a jak nazývali Tvého Učitele?

– Lin!

 

Z besed s Linem:

 

Ptáme se:

– Line! Pověz nám o Sobě, prosím! Jak jsi dosáhl Božskosti?

– Mým prvním Učitelem byla LÁSKA...

… Narodil jsem se na severu Koreje a byl jsem jediným synem bohatých a významných rodičů. Moje matka žila ve stavu nejněžnější lásky. Ona vždy a pro všechny vyzařovala jemnou lásku a laskavou něžnost. Vyrůstal jsem a byl vychováván v tomto jejím poli.

Zemřela, když Mi bylo teprve sedm let. Otec, aby Mě utěšil, Mi vysvětlil, že duše je nesmrtelná a že je dokonce lepší žít bez těla. Já jsem to pochopil..., jako možnost vrátit maminku.

Začal jsem ji hledat, snažil jsem se uvidět ji jako duši, obejmout ji, přitulit se k její lásce. A podařilo se Mi to! Ona Mne laskavě objala a řekla:

– Jestli je ti smutno, jestli se cítíš osaměle, jestli se ti zdá, že máš málo lásky – zapamatuj si teď to, jak silně tě já miluji, a vynasnaž se dávat druhým lidem svoji lásku – právě takovou, jako je ta moje. Pak bude láska vždy s tebou, a ty nebudeš nikdy osamělý!

Když pláčeš a prosíš o lásku – nemůžeš být nikdy uspokojený. Všechna láska, kterou dostáváš od druhých může skončit... Ale nikdy neskončí ta láska, která žije v tobě!

Ona objímala a hladila Moje tělo a naplňovala prostor pokoje svojí láskou...

Zapamatoval jsem si to na celý život... A snažil jsem se žít tak, jak Mě to učila. Žil jsem nadále tak, že jsem vyzařoval světlo lásky. Lidé to světlo vyciťovali a byli ke Mně přitahováni... A Já, vyzařující lásku ke všem bytostem, jsem se Sám naučil vidět krásu a harmonii...

Mým druhým učitelem se stala KRÁSA.

Už v dětství byl pro Mne přirozeným stav slaďování se sattvou – s něžností rána, s jemným světlem vycházejícího slunce, s průzračnou čistotou ranního chládku, vůní květin, zaplňujících vzduch, zpěvem ptáků, vítajících nový den. Bylo to Mým prvním krokem směrem k Bohu v tom vtělení, poněvadž Mi to umožnilo poznat jemné, něžné stavy, se kterými není možné se setkat uprostřed každodenních lidských starostí.

V následujících letech jsem při splývání s krásou začal vcházet do zvláštního stavu duše, kdy Moje obvyklé «já» mizelo – a Já jsem se stával samotnou krásou.

Já jsem krásu hledal – a nacházel jsem ji všude: v západu slunce nad rozlehlým mořským prostranstvím, kdy večer naplňuje vše kolem svým teplým klidem, v nejlepších výtvorech lidského umění, ve vzorech přírodních krajin...

Časem jsem si začal přát, nejen splývat více či méně často s krásou, ale být konkrétně v trvalém splynutí s ní. A Já jsem zatoužil najít si učitele – mistra krásy, který by Mi odhalil její zákony...

… Otec Mě zanedlouho dal na vychování do buddhistického kláštera.

Tam se Mým třetím učitelem stalo TICHO.

V tom klášteře žil starý Číňan-taoista. Rád jsem s ním rozmlouval. Vyprávěl o jiných zemích. Můj svět se rozšiřoval za hranice klášterních stěn...

Jindy jsme si sedli vedle sebe, a on vybízel poslouchat, jak daleko, daleko, v jeho vlasti, hučí voda v řece... Já jsem neslyšel, jak hučí voda, ale slyšel jsem ticho, které leželo nad zemí.

… Ticho bylo ohromné, průzračné... Přicházelo odtamtud, kde kdysi žil starý Číňan... A potom bylo všude, venku i uvnitř Mne...

Často jsme tak seděli, ponoření do vnitřního ticha a klidu. Všechna marnost světa zůstávala venku, nemohla proniknout do bytí ticha... Neměla právo přestoupit hranice ticha srdce, naplněného klidem a láskou...

...Rád jsem se učil, a zvlášť rád jsem studoval rukopisy, střežené v klášteře. Byly drahocenné... Žíznil jsem po vědomostech a byl jsem připraven je vstřebávat, tak, jako houba nasává vodu.

A čtvrtým Mým učitelem se staly VĚDOMOSTI.

Seznámil jsem se se skupinou buddhistických mnichů, od kterých jsem se dozvěděl mnoho nového. Nebyli duchovními Mistry, ale vyprávěli Mně o svých názorech a o některých pravdách včetně principů nepůsobení škody a sloužení. Seznámení s nimi Mi posloužilo jako impuls k dalšímu rozvoji, probudilo ve Mně zájem o hledání duchovní Seberealizace. Upřímně jsem zatoužil najít v životě něco vyššího, co by ho naplnilo vyšším smyslem... Cítil jsem, že musím hledat vyšší smysl života, uskutečnit ho a vyprávět o něm ostatním!

Vypravil jsem se do Číny a začal jsem se učit v jednom z buddhistických klášterů uměleckému malířství. Díky tomu jsem se brzy setkal s několika mnichy, kteří se nedrželi jen tradic, ale byli hlavně duchovními hledači. Styk s nimi Mi odhalil nové perspektivy.

Oni byli ve spojení s dalším duchovním centrem v Číně, které, jak se ukázalo, disponovalo seriózními vědomostmi a metodami. Do učení tam přijímali jen velice nemnohé – jenom ty, kdo byli schopni pojmout vyšší poznatky a správně je zužitkovat.

Když jsem se dozvěděl o existenci tohoto centra, rozhořelo se ve Mně přání dostat se tam.

Do učení Mě přijali, a právě tehdy jsem se postavil na skutečnou cestu rozvíjení Sama Sebe jako vědomí prostřednictvím praktických technik.

Absolvoval jsem počáteční etapu práce, která zahrnovala výuku principů sattvického stravovámí, očišťování energetických systémů těla, a také cvičení pro tělo a rozvíjení schopnosti přemísťovat koncentraci vědomí do různých částí těla.

V další etapě Mě Můj učitel naučil vylévat se láskou z hrudního koše a objímat prostor kolem – les, hory... Já jsem Sebou-srdcem objímal přírodu – a dlouho jsem v tom stavu přebýval. V něm jsem poznal v ještě mnohem větší úplnosti klid.

A dále jsem vědomím rostl v těchto stavech klidu – uprostřed hor naplněných tichem.

… Ale v klášteře se změnil představený. Řád začal být přísný, tvrdý. Hrozil jsem se pomyšlení na to, že budu muset prožít v těchto zdech celý Svůj život... Utekl jsem a vydal se na cesty...

A pátým Mým učitelem se stal ŽIVOT.

Velice mnoho věcí jsem tehdy poznal. Pobýval jsem v taoistických a buddhistických klášterech a díval se na život lidí tam žijících, na jejich radosti i zármutky.

Snadno jsem si vydělával na živobytí vědomostmi, získanými v procese svého učení. Dovedl jsem napsat žádost, nebo doporučit léčivé byliny na mnoho nemocí, nebo vykonávat jakoukoliv jinou práci... Viděl jsem spoustu různých lidí. Poznal jsem tu lásku, která může spojovat v jednotě duší – muže a ženu... Získal jsem cenné životní zkušenosti, které Mi následně umožnily naučit se chápat velice mnohé...

Ale jednou jsem uslyšel uvnitř ticha hlas, který Mne vybízel vrátit se domů, protože brzy zemře Můj otec.

Já jsem se vrátil, ale nedokázal jsem ho vyléčit... A stal jsem se dědicem ohromného majetku.

… Rozhodl jsem se postavit Svůj klášter, a spojit v něm všechno nejlepší, co jsem viděl při Svém putování. Vybral jsem místo podivuhodné krásy, najal stavitele.

Brzy se ke Mně začali přidávat i ti lidé, kteří byli nadšeni Mými plány. Přišli ke Mně i mnozí Moji druzi z učení, a Moji nejlepší učitelé.

Hořel jsem myšlenkou vybudování toho nejskvělejšího kláštera! Práce kypěla. Pyšnil jsem se Svým dítětem!...

A šestým Mým Učitelem se stala POKORA.

… Do kláštera přišel jeden poutník...

Všem, kdo tehdy ke Mně přicházeli, se všechno v novém klášteře líbilo. Já jsem jim s pýchou ukazoval to, co bylo uděláno, a vyprávěl o Svých plánech...

Ale tento Můj host se díval... a jenom udiveně krčil ramena...

A nakonec řekl:

– Ale tady není to hlavní: tady není Bůh!

… Bůh tehdy mluvil ústy toho člověka.

… Poutník odešel. A Já jsem zůstal... v rozvalinách Svojí pýchy...

Už jsem nikdy víc nedovolil, aby sebevědomí zastíralo Můj pohled...

Chtěl jsem vybudovat překrásný příbytek – příbytek Lásky. A to bylo možné udělat pouze s Bohem, pouze pro Něho. Ale Já jsem to dělal pro koho?...

A ještě k tomu jsem tehdy zanechal meditací, které jsem uznal za nepotřebné pro «šéfa»...

A sedmým Mým učitelem se stala MEDITACE.

Postavil jsem před Sebe cíl – Poznat Prvotního! A začal jsem Ho hledat s veškerou vášnivostí! Zapomněl jsem na všechno ostatní! Šel jsem teď – jenom k Němu!

Meditace se stala způsobem překonávání vzdálenosti, oddělující Mne od Něho...

A tehdy On – Jediný, Prvotní, Všudypřítomný – dovolil, abych se Ho dotknul!

A Já jsem byl ohromen... Já jsem s Ním splynul! Já jsem poznal Prvotního!

Nořil jsem se do Něho znovu a znovu. Trávil jsem dny a noci v meditacích Splynutí. Byl jsem ohromen Jeho Majestátem a Láskou!... Chtěl jsem pouze jedno: zůstat navždy v Něm!... Snažil jsem se získat tu úplnost stavu Nirvány, který by nezmizela nikdy...

… Ale jednou, když jsem procházel klášterem, Mi On začal ukazovat... zpustlost, která zavládla od té doby, kdy jsem začal vidět ve Svém životě pouze meditaci.

Ukazoval Mi Moje lidi... Čím vším se jen zabývali ve svém volném čase!...

Klášter, postrádající Můj dohled, začal být podobný usychající sazenici mladého stromku...

Prvotní Mě napomínal:

– Ať tvoje láska ke Mně proroste láskou a péčí o každou bytost! Až pak se staneš Velikým Učitelem! Ale zatím se styď za to, že jsi Moje děti připravil o lásku a péči!...

A tehdy se Mým osmým učitelem stala PÉČE.

… A potom jsem měl učedníky, a bylo jich mnoho...

...Moje další cesta byla jednoduchá. «Pod váhou» těch, koho jsem držel na Svých rukách, jsem se Já Sám nořil stále hlouběji do Příbytku Prvotního – Hlavního Učitele pro Mne, i pro všechny lidi.

A On Mi říkal:

– Ty sám musíš jít vždy pouze do Mne! Ale Já – tebou – půjdu k dalším Mým dětem: k těm, které jsem svěřil do tvé péče!

– Pověz: jak jsi je učil?

– Láska se v duších rozvíjí pomáháním druhým bytostem ve všem dobrém – jak ve velkém, tak i v malém. Meditační techniky umožňují dotknout se něčeho nového, ale to nové pak přechází v přebývání člověka pouze v dávající lásce, ve sloužící lásce.

Tak Mě učil Bůh.

Právě pečováním o Svoje žáky jsem se i Já naučil pociťovat a vidět lidi tak, jak to dělá On. Naučil jsem se dívat Jeho očima – a vidět ten krok, který každý konkrétní člověk může právě teď udělat. Nikdy jsem neříkal: «Jdi tudy! Dělej to takhle!» Ale zadával jsem úkoly, jejichž splnění stavělo žáka před nutnost vykonávat další činy na přeměnu sama sebe. Žák se sám rozhodoval, sám vyvíjel odpovídající úsilí – a dosahoval nového stupně ve svém rozvoji. Vedly ho pouze jeho láska k Prvotnímu a jeho láska ke všem bytostem.

Pomáhal jsem všem, kdo prosili o Mou pomoc a přijímali Moje vedení.

Někdo z Mých učedníků třeba dláždil kamínky cestičku k meditačnímu rybníčku – aby se každý, kdo k tomu rybníčku jde, mohl těšit z rukodělné harmonie... Anebo učedník učil meditačním technikám druhé učedníky... Úkol byl vždy složitý, ale splnitelný. Bylo zapotřebí vypětí sil duše a pokojné hoření lásky – ke každému takovému kroku ke Světlu.

Naprosto ne každý Můj žák poznával Prvotního, ale každý udělal svých pár kroků na této Veliké Cestě.

Podobně tomu, jak se kope studna, jsem Já rozkopával «hmotné druhy» duší, a obnažoval jsem jejich společný Pramen, aby Moji učedníci uhasili žízeň po poznání.

Podobně tomu, jak se otevírají okna, aby světlo, které je venku, pronikalo dovnitř, – tak jsem i Já otevíral duše Věčnému Světlu. A poté se toto Světlo – skrz rozevřená srdce Mých učedníků – už vylévalo ven ke každé bytosti.

A Duše, která dosáhla Nejvyššího Předělu, pokračovala ve Svém Sloužení už z Prvotní Úrovně Vesmírného Bytí. Konec lidského Putování se pro Ni stal Velikým Počátkem nového – Božského – Bytí.

… Tak jsem pěstoval duše, shromažďuje moudrost věků a zasévaje vědomosti, – aby Prvotní mohl sklidit plody moudrosti.

Dával jsem lásku a zaséval její semena – aby květy lásky – svou vůní – všechny potěšily, a aby její plody dávaly semena, která by vzcházela! Dával jsem sílu všem těm, kdo vyrůstali správně.

A Já Sám jsem srostl s Prvotním Vědomím do té míry, že Moje fyzická forma začala být podobná «výstupku» Jeho Příbytku do materiálního světa. Moje tělo srostlo s Prvotním natolik, že Mu nedalo práci zreprodukovat tuto tělesnou podobu na materiální úrovni v jakékoliv její části – tam, kde to On potřeboval.

Stal jsem se Jedním s Oceánem Prvotního. Jeho vůle se projevovala skrz Moje tělo. Jeho Slova vycházela z Mých úst. Jeho Oči se dívaly z Mého těla. Jeho Moudrost se stala Mojí Moudrostí. Jeho Klid se stal Mým Klidem. Jeho Láska se stala Mojí Láskou. Jeho Péče se stala Mojí Péčí.

… Tělo člověka musí být osvobozeno od «já», aby do Něho mohl vejít On. To se uskutečňuje prostřednictvím veliké svátosti Splynutí, Srůstání.

Když Osobnost, která dosáhla Dokonalosti, zůstává rozpuštěná v Prvotním – pak už ani tělo dál nenáleží sansáře.

Oči, které se dívají v Hlubinách Veškerenstva, pak Prvotnímu umožňují dívat se i očima tvého těla.

Ruce Vědomí, které získaly schopnost působit z Prvotního, pak umožňují i rukám těla naplnit se sílou Všemohoucího.

A tvoje nekonečné Srdce se pak stává navždy spojeným s Jednotným Srdcem Nás všech.

Všechno tohle otevírá Průchod, skrz který se i další vědomí vlévají do Prvotního Oceánu a stávají se také Jím...

Buddhisté to nazývají Nirvánou, stavem Buddhy, Osvobozením.

Prosíme:

– Line, pověz, prosím, několik slov pro začátečníky...

– Ať se ticho ranního klidu a ranní svěžesti dotkne každého srdce!

Ještě povím o práci rukama vědomí. Já jsem právě tak, jako vy, vždy věnoval zvláštní pozornost práci rukama vědomí, když jsem učil žáky.

K čemu se na Zemi hodí člověk bez rukou? To není nutné vysvětlovat. Také i pro život v jemných světech: aby bylo možné plnocenně žít – pomáhat, pracovat, milovat jsou naprosto nezbytné rozvinuté ruce vědomí!

Ruce fyzického těla začínají z hrudního koše těla, ve kterém se nachází čakra anáhata: «hrudní koš duše». V něm se zpočátku «trápí» duchovní srdce.

Ale srdce – ve svém usilování darovat – se z něho vytrhává. Od této chvíle také začíná správný růst duše, postupně se stávající velkým a svobodným duchovním srdcem. A jeho výkonnými orgány se tak, jako u materiálního těla, stávají ruce vědomí. Tyto ruce jsou s ním jedné podstaty. Ony se také skládají z lásky.

Na dovednosti konat rukama vědomí závisí schopnost přemísťovat se po eónech mnohorozměrného vesmíru, a následně – i pevnost Splynutí se Mnou a přebývání ve Mně. «Bezrucí povaleči» se nemohou udržet v Mých Vesmírných Hlubinách, nemohou se ve Mně rozplynout: oni prostě «vyplouvají na povrch», jako korkové zátky...

Bůh je Největší Pracant ve vesmíru, a milióny Jeho Rukou z Jednotného Vesmírného Srdce neustále pečují o všechny živé bytosti: objímají je, laskají, hladí, podporují, sytí, léčí, rozpouštějí, ochraňují, pomáhají, dávají, učí...

Naučit se pracovat rukama vědomí teď, pokud máme tělo, je mnohem lehčí, nežli po odvtělení. Je to tak, protože když pracujeme rukama vědomí, můžeme pociťovat jejich spojitost s rukama fyzického těla. Přičemž, pokud jsou ruce těla zručné, silné, práceschopné, pak to významně pomáhá rozvíjení i rukou vědomí.

...Rozměr, forma a funkce Božských Rukou Vědomí mohou být rozličné.

Ony mohou být i Paprsky Átmického Světla, vycházejícími z Příbytku Stvořitele, například, při léčení – pro přesnější, mohutnější působení.

Nebo to mohou být ohromné Ruce Božského Mahádublu, které můžeme natahovat na jakoukoliv vzdálenost, dostávat se do jakéhokoliv bodu na povrchu naší planety – abychom prokázali pomoc tomu, kto ji potřebuje.

Můžeme Rukama Vědomí léčit z příbytku Prvotního tak, že shrneme «Oponu»* 3 k tělu člověka, a potom přesně, jen konečky Prstů čistit místo v organizmu, zasažené nemocí.

Ruce mohou být podobné zářícímu Paprsku Radosti a Blaženosti – když je třeba okamžitě podpořit člověka v jeho dobrých aktivitách.

Božské Ruce mohou laskat, nořit se do Srdce Absolutna, darujíce klid a životní sílu, dávajíce odpočinek unaveným a vyčerpaným duším, usilujícím do Mne.

Bůh pracuje vždy, nikdy nepokládá Své Božské Ruce! V tom je Život Prvotního. Právě tím se udržuje v pohybu Jeho Evoluce!

A meditace je předstoupení před Něho.

Meditace je způsob proniknutí do Něho.

Meditace je způsob Splynutí s Ním, kdy se Ho individuální může dotknout, poznávat Ho, rozplynout se v Něm.

Stav Pravého Bytí je zánik všeho jiného, než je On. Je to stav Jeho Života, Jeho Lásky, Jeho Evoluce...

Život ve Mně je Nekonečná Svoboda! Vědomí, žijící ve Mně, nenesou na Sobě břemeno okovů, nasazovaných «projeveným» světem.

Abyste se stali Mnou, musíte se naučit být svobodnými tady, na Zemi. Duše, přivyklá k životu otroka, není schopná vlít se do mne!

Já jsem Nekonečný! Já si uvědomuji Svoje Bytí najednou ve vší úplnosti. Splynout se Mnou – to znamená žít Mým Životem, a ne «urvat» si pro sebe kousíček rajského bytí.

Žijte Mnou – ve vší Mojí úplnosti!

A ještě:

K Dokonalosti je třeba jít pevně a tvrdošíjně! Kdo je připraven tak pracovat, toho Já budu doprovázet všude a budu mu pomáhat poznat ve vší úplnosti Něžné Tao a stát se Jím!

* * *

A na závěr uvedu citáty* 4 z kázání Zakladatele buddhizmu – Gautamy Buddhy

 

Přijmi přikázání zřeknutí se zabíjení.

Přijmi přikázání zřeknutí se zlodějství.

Přijmi přikázání zřeknutí se smilnění* 5 .

Přijmi přikázání zřeknutí se lhaní.

Přijmi přikázání zřeknutí se lihových nápojů.

A opravdu ti nikdy nepřišlo na mysl, že jsi také vystaven stárnutí, že ani ty se mu nemůžeš vyhnout?

A opravdu ti nikdy nepřišlo na mysl, že jsi také vystaven nemocem, že ani ty se jim nemůžeš vyhnout?

A opravdu ti nikdy nepřišlo na mysl, že jsi také vystaven smrti, že ani ty se jí nemůžeš vyhnout?

Já praktikuji laskavost ke všem, avšak ne kvůli Svému vlastnímu prospěchu!

Ale... Mým přáním je napomáhat štěstí živých bytostí!

Nezpůsobuj druhému to, co by se mohlo stát příčinou i tvého utrpení!

Laskavost ke všem bytostem – to je ta pravá nábožnost!

Opatrujte ve vašich srdcích bezmeznou laskavost ke všemu jsoucímu!

Nesmíte se rozčilovat, zlé slovo nesmí opustit vaše rty; musíte zůstávat dobrosrdeční, s čistým srdcem, neobsahujícím tajnou zlost.

A dokonce i ty nevlídné musíte obejmout myšlenkami milujícími, velkodušnými, hlubokými a neohraničenými, očištěnými od různého hněvu a nenávisti!

Rozlišovacími znaky pravého náboženství jsou laskavost, láska, pravdivost, čistota, velkodušnost, dobrota.

Nesmrtelnosti může být dosaženo pouze nepřetržitým konáním dobra; Dokonalosti se dosahuje soucitem a milosrdenstvím.

To nejdůležitější je milující srdce!

«Mě nenávidí, nechápou mě a podvádějí ti druzí!» – ten, kdo přechovává ve své mysli takové myšlenky, se nikdy nedokáže osvobodit od příčin, vyvolávajících sebezničení!* 6

Ať už by udělal nepřítel jakoukoliv škodu druhému nebo jeden nenávistný druhému, – špatně zaměřená mysl může samotnému člověku způsobit škodu ještě větší.

Zlo... se rodí ze sobectví* 7 ; v sobectví je jeho příčina.

(Ale) zlo «vybrušuje» vesmír jako diamant...

Učím vás vystříhat se deseti neřestí:

Nezabíjejte, ale mějte úctu k životu!

Nekraďte, ale pomáhejte každému být hospodářem plodů jeho práce!

Vyhýbejte se nečistotě ve všem, veďte bezúhonný život!

Nelžete, ale buďte pravdomluvní! Říkejte pravdu uvážlivě, nebojácně a s milujícím srdcem!

Nevymýšlejte lživé klepy a neopakujte je! Nekritizujte, ale obracejte pozornost na dobré stránky bližních – tak, abyste je mohli z upřímnosti ochránit před jejich nepřáteli!

Nehádejte se, ale mluvte skromně a na úrovni!

Neztrácejte čas tlacháním: buď mluvte a přitom neodbíhejte od tématu, nebo zachovávejte mlčení!

Nedomáhejte se cizího a nezáviďte, ale radujte se z úspěchů druhých lidí!

Očišťujte se od zloby a nemějte nenávist ani ke svým nepřátelům; ale chovejte se s vlídností ke všem živým bytostem!

Osvobozujte... mysl od nevědomosti a vynasnažte se poznat pravdu o tom, o čem je nutné vědět, abyste se nestali obětí ani skepticizmu, ani omylů!

Ať nikdo nepodvádí druhého, ať nikdo nepohrdá druhým, ať nikdo z hněvu nebo křivdy nepřeje druhému škodu!

Nezabíjej!

Nekraď!

Nepodléhej smilnění!

Nelži!

Nepomlouvej!

Nemluv hrubě!

Nevěnuj se prázdným řečem!

Nedomáhej se cizího vlastnictví!

Neprojevuj nenávist!

Přemýšlej v dobrém!

* * *

A co říkal Buddha nám osobně:

– LÁSKA – to je pravý základ veškerého Univerza!

Ten, kdo chce poznat odvěkou Podstatu věcí, musí být především plný lásky.

Protiklad lásky – nepřijetí druhých a sebeláska – uvrhuje člověka do bezedné propasti nevědomosti a iluzí.

Jenom láska dává ten zrak, kterým je možné uvidět Pravdu.

Láska ke všemu jsoucímu pomohla i Mně najít Cestu.

Bez ní je možné jen bloudit v temnotách iluzí.

Ať láska ozařuje stezku každého hledače Pravdy!

– Mým cílem v Mém posledním vtělení bylo přinést druhým lidem stav úplného osvobození od okovů světa hmoty, odhalit pro ně, že Osvobození existuje, že je skutečně možné.

Zeptali jsme se:

– Jaké jsou charakteristické zvláštnosti Tvé Cesty?

– Je to Cesta poznání toho, že každý z nás je ve své prvotní podstatě naprosto svobodný.

Já jsem tu Svobodu poznal ve Svých hlubinách, když jsem se snažil dobrat Prvotní Podstaty všeho Jsoucího. Poznal jsem, že ve Své Nejhlubší Podstatě nejsem spoután ničím, co se děje ve světě hmoty.

O tom jsem se pokoušel vyprávět lidem: že ve své Podstatě jsou svobodní, a že ta svoboda je nesrovnatelně dražší, než jakékoliv vlastnictví, které je možné mít v materiálním světě. A proto není důvod být znepřátelený s druhými, cokoliv brát druhým, závidět, žárlit. Vždyť ten nejdrahocennější Poklad už má každý člověk od narození. Stačí Ho jenom najít!

… V besedě pak On pokračoval během deště, když jsme se ukryli ve stanech:

– No a co, že prší? Déšť je vynikající záminka k meditacím!

Já jsem miloval meditovat v dešti. Stačí se jen vědomím rozmístit spolu s deštěm v celém prostoru kolem těla – a pociťovat padající kapičky deště, a přitom vcházet pod každou z nich z druhé strany.

V té meditaci můžeš pocítit, čím se Já odlišuji od obyčejné vtělené duše. Obyčejná duše se pociťuje živá pouze ve svém těle. Avšak Já Se pociťuji živým v každém ději, co probíhá, v každém zakolébání travičky, v každém šelestu listí, v každé padající kapce deště...

... Každý, kdo začal duchovní hledání, je hoden pomoci. Každý, kdo začal Cestu, – dostává od Nás pomoc, dokonce i tehdy, jestliže dosud jeho cesta není přímá.

...Ano, mnohé je zapomínáno vtělenými lidmi, kteří předávají vědomosti řadu staletí.

Zachovat čistotu Učení a zároveň ho udělat přístupným pro pochopení spoustou lidí je neobyčejně složitý úkol. To se podařilo jen nemnohým, včetně vás.

Každý Avatár, přicházející na Zemi, každý Božský Učitel na to vynakládá veškeré úsilí; zasvěcuje do nejvyšších vědomostí ty, kdo jsou schopni je obsáhnout, a dává základy mravních zákonů všem lidem, aby šli po Cestě Světla.

Zeptali jsme se:

– Proč nebyl Bůh, jako Cíl všech hledání lidské duše, hlavním tématem Tvých kázání?

– … Když jsem teprve začínal Svou Cestu duchovních hledání, hledal jsem Vyšší Spravedlnost, hledal jsem pro lidi možnost vysvobození z utrpení.

Miloval jsem lidi a chtěl jsem jim pomoci.

Narodil jsem se v rodině krále země, a očekávalo Mě stát se vladařem. Byl jsem spravedlivý a dobrý. Brzy měla úplně celá vláda v zemi přejít na Mne. Ale Já jsem viděl, že Moje spravedlivost a moc nedokážou přemoci utrpení, nemoci a smrt, které jsou neodvratné pro všechny vtělené lidi...

A Já jsem se vydal na Své duchovní putování a hledal jsem ten smysl, ten důvod, kvůli kterému musí vtělený člověk prožívat nemoci, soužení a smrt. Hledal jsem odpovědi u poustevníků a mudrců... A hledal jsem odpovědi Sám; zkoumal jsem hlubiny duše a nořil se v meditacích stále hlouběji a hlouběji.

A našel jsem odpovědi! Uviděl jsem mnohé světy – lóky mnohorozměrného prostoru. Uviděl jsem zákony karmy, určující příčiny zrození a smrti, utrpení a štěstí, připadající každému pozemskému životu. Našel jsem cestu překonání řady utrpení prostřednictvím toho, že člověk změní sám sebe, svůj vztah ke světu a v něm žijícím duším. Já jsem našel Velikou Svobodu!

A já jsem to nehledal pro sebe. Chtěl jsem darovat příležitost uvědomění si života, Cestu k Osvobození – všem lidem!

Šel jsem tou cestou, na které ego mizí a nahrazeno «prázdnotou» (mám na mysli stav Nirodhi*8 ). A jestliže k tomu dochází na té nejhlubší, nejjemnější úrovni mnohorozměrnosti, – pak zůstává pouze jedině jsoucí Věčné Vědomí – Vesmírné Prvotní Vědomí. A tehdy – v tom okamžiku, kdy jsem «já» zmizel, – se Já stávám Neoddělitelnou Součástí Jediného Jsoucna. Právě to jsem nazval Osvobozením, a to také je Nirvána. V tomto stavu si Vyšší Já duše uvědomuje Sama Sebe jednotným s Prvotním Vědomím všeho bytí. O tom je Moje Diamantová sútra.

– Ale vždyť základy těchto vědomostí jsou obsaženy v Bhagavadgítě, která se v Indii objevila ož tisíciletí před Tvým posledním vtělením. Zároveň z těchto Tvých slov vyplývá, že jsi znovu odhaloval to, co už bylo vyloženo Krišnou. Cožpak Ty, Který jsi byl členem královské rodiny, jsi nebyl obeznámen s Krišnovým Učením?

– Indie v tu dobu... – to přece nebyla jednotná země: na jejím území existovalo několik království nebo knížectví... Neexistoval ve všech dokonce ani společný jazyk... Masový tisk knih, hromadné sdělovací prostředky (rozhlas, TV) – tohle všechno se přece objevilo až v mnohem pozdějších letech...

A ještě k tomu Mě Moji rodiče v mladém věku «ochraňovali» před vyššími duchovními vědomostmi...

Ano, Krišnovo Učení jsem tak, jako spousta lidí, kteří Mne obklopovali, neznal. A musel jsem tedy všechno «znovu odhalovat» Sám, opíraje se při tom jen o nevtělený Vyšší Rozum.

Pokud bych dosahoval Splynutí s Prvotním Vědomím, pak by byl Krišna Mým Učitelem. Pak by Jeho jméno, Jeho slova a ponaučení zněla v Mém Provolání k lidem!

Ale věčné pravdy se často musejí odhalovat znovu a znovu.

A spoustu Velikých, Kteří poznali Celek, jsem poznal, až když jsem se hmotně téměř přiblížil k prahu, za kterým není oddělenosti...

… V Indii v tu dobu bylo pro většinu lidí vědění o Pravdě, přinesené Krišnou, nahrazeno obřady uctívání pohádkových «bohů». Obřady a ceremonie nahradily Pravdu... Ostatně, tohle na Zemi převládá i v současnosti...

Ano, Já jsem hledal Cestu Sám a znovu jsem se pokoušel k lidem promlouvat o tom, že člověk musí žít podle zákonů nepůsobení zla a dávání lásky, že si k získání Svobody každý pokládá Cestu ne modlením, ale mravným životem a meditací.

– Nestačí se pouze naučit vcházet do Nirvány. Mnozí z vašich žáků poznávali Nirvánické stavy, ale kvůli nesprávně přijatým rozhodnutím nebo činům osobního «já» se navraceli do koloběhu vtělení, aby potom znovu hledali Jednotu. Jejich Cesta bude v budoucnu lehčí proto, že už se Pravdy dotkli, ale... Také mnozí z vašich Božských Přátel mluvili o tom, že se v předposledním vtělení dotýkali Nirvánických stavů, ale neupevnili se ve Splynutí s Prvotním Vědomím...

Jednota s Prvotním Vědomím se musí stát podstatou, bytím! Individuální «já» musí být úplně nahrazeno «Já» Božským!

Já jsem nejen prostě dosáhl na krátký okamžik stavu Nirvány. Ale konkrétně jsem nahradil osobní «já» – Jednotným «Já» všech Dosáhnuvších. Postihl jsem Nejvyšší, a potom jsem právě tak žil a přemýšlel. A nehledě k tomu, že jsem ještě měl materiální obal těla, jsem se stal absolutně svobodným! Jelikož individuální mysl byla nahrazena Božským vědomím.

… Existuje několik stádií podmanění mysli, o čemž psal i Vladimír ve svých knihách:

První – naučit se vnitřnímu tichu, donutit mysl zmlknout. To se samozřejmě dosahuje právě ponořením do duchovního srdce.

Druhé – naučit se slévat individuálním vědomím s Božským Vědomím.

Třetí – když je myšlení individua přeneseno do Jednotného Prvotního Vědomí, Jednotného «Já» nebo «My».

– Pověz, meditaci Kříž Buddhy jsi daroval Ty?

– Ne tak úplně. Ale je v ní realizace Mých myšlenek duchovní Cesty. A každý, kdo Mne při vykonávání této meditace pozve do svého duchovního srdce, – obdrží Mou pomoc.

Vždyť to nejdůležitější je – zvolit si LÁSKU za svůj vedoucí životní princip. Ale ne «lásku» k sobě, ale lásku, zaměřenou od sebe ke všem živým bytostem na Zemi, vtěleným i nevtěleným.

Všechno kolem je naplněné životem, všechno se rozvíjí díky lásce, nezávisle na tom, jestli o tom víme nebo nevíme. A nebylo by moudré odvracet se od tohoto vědění, když u nás zaklepe na dveře.

(Na demonstraci meditace kříž Buddhy se podívejte ve filmu).

 

 

 

 

Vysvětlivky:

1) Pochopitelně, pokud správně chápeme úkoly tohoto úseku duchovní Cesty. My jsme se nejednou setkávali s lidmi, chápajícími pod tímto termínem nikoliv meditační praktiky, ale všehovšudy úvahy, kosmologické fantazie...

 

2) K tomu dochází konkrétně tehdy, když na vyšších stupních buddhijógy čakry splývají s Prvotním Vědomím. Pak už nedochází k hromadění energie v tělesných čakrách, včetně svádhisthány. Právě z tohoto důvodu vtělení Božští Učitelé nikdy ve zralém věku neprojevují sexuální «zájem», ačkoliv uznávají pozitivní význam sexuality pro žáky.

 

3) «Opona» je hranice mezi Příbytkem Stvořitele – a všemi ostatními eóny (viz Filipovo Evangelium v knize [12]).

 

4) Podle knihy [22].

 

5) Slovo smilnění je třeba chápat jako nadměrný zájem o sex.

 

6) Takové myšlenky vyvolávají odpovídající emoční stavy, které vedou k sebedestrukci vědomí.

 

7) Synonymy slova sobectví jsou nižší «já», egocentrizmus. Odvozenými veličinami sobectví jsou egoizmus, ziskuchtivost, povýšenost, urážlivost, žárlivost, tvrdohlavost, násilnost, ambicióznost a další neřesti.

Sobectví je příčinou sociálně psychologické zranitelnosti člověka.

Je také vážnou překážkou ve sbližování individuálního lidského vědomí – s Božským Vědomím. A pevné Splynutí s Ním za přítomnosti dokonce jen zbytkových stop sobectví se stává nemožným.

 

8) Nirodhi je jeden z nejvyšších meditačních Nirvánických stavů rozvinutého vědomí. Stav Nirodhi vzniká při vykonávání techniky, nazývané «totální reciprocita», v důsledku čehož vědomí mizí z «centra hlavní koordinace» a na předchozím místě jeho výskytu je teď vnímána «prázdnota». Individuální vědomí se při tom stává vzájemně rozplynutým s Vědomím, které ho obklopuje.

«Totální reciprocita» se zpočátku neosvojuje v nejvyšší prostorové dimenzi (a to umožnilo adeptům buddhizmu mluvit o existenci různých «prázdnot», pociťovaných v různých prostorových dimenzích-lókách). Avšak cílem uvedených tréninků je ovládnutí schopnosti vcházet takovým způsobem právě do Splynutí s Prvotním Vědomím.

V naší praxi je «totální reciprocita» snadno osvojována na odpovídajících místech síly. Ale to je dosažitelné pouze těm adeptům, kteří se úspěšně rozvinuli jako ohromná duchovní srdce a dosáhli vysoké úrovně zjemnělosti vědomí.

Nirodhi není jediným způsobem Splynutí individuálního vědomí s Vědomím Prvotním, ale je velice efektivní.

Při tom je nutné ještě jednou zdůraznit, že takové Splynutí je možné uskutečnit pouze rozvinutým duchovním srdcem za přítomnosti intenzívní lásky k Hlavnímu Cíli našich duchovních úsilí a veškeré naší existence jako lidí.

Proto bychom měli začínat Cestu k Němu přijetím základů duchovní etiky a jejich uskutečněním ve svém životě, rozvíjením emocí lásky v sobě a meditačními tréninky zaměřenými na změnu sama sebe v rozvinuté duchovní srdce.