Z besed s Kairem

— Kaire! Jak jsi poznal splynutí se Stvořitelem?

— Zemřel jsem… Zemřel jsem na mor… Všechno skončilo — a zůstal jenom On… Zůstal jenom On — Jediný a Nekonečný, — a nebylo nic jiného, kromě Něho…

Všechno to, co jsem dělal předtím, když jsem usiloval o Splynutí, — všechny ty meditace, i další práce, i tělesná bolest — všechno skončilo, a zůstal jenom On…

A teď, když se On dívá na Zemi, — objevuje se na ní Kair.

— A mohl bys nám ještě trošičku povyprávět?

— Kdysi jsem se vtělil ve Střední Asii, vyrůstal jsem v tradicích súfizmu. Tehdy jsem se poprvé dotkl Prvotního Vědomí. Jméno Kair je odtud, z toho vtělení…

… Vzpomínáš, jak jsem vyprávěl o tom, že jsem meditoval při vycházejícím slunci v poušti?…

… Jestlipak víš, kdo je to derviš? Opravdový derviš — to vůbec není žebravý súfijský mnich, který vyprošuje milodary… Ne: derviš je poutník, je to — jdoucí a hledající… Je to ten, kdo jde po Veliké Cestě k postižení Stvořitele!

Můj šejch nebyl Božský, byl podobný tomu, kdo pokojně odpočívá po prošlé části cesty. On neusiloval k Bohu všemi silami duše, ale přebýval ve světlém klidu a v harmonii. Jsem mu vděčný: právě on Mě naučil správné meditaci, správným technikám práce s vědomím.

Jeden z prvních silných zážitků jsem obdržel od súfijského víření. Tato technika Mně umožnila poprvé pocítit, že jsem vědomí: živé, sebe si uvědomující světlo, a vůbec ne tělo.

Kair začíná pomalu kroužit — a jeho světlý oděv se vzdouvá a v tom pohybu se přeměňuje — na měkké vlny, podobné těm, co jsou na povrchu moře…

Pokračuje v kroužení — a ten oděv se stává podobným průzračnému závoji až k obzoru, pod kterým se měkce kolébá moře Světla…

Poté víření skončilo — ale Světlo… zůstalo…

Potom On pokračuje ve Svém vyprávění:

— A ještě byla poušť… To je prostor, kde je jen písek až k obzoru a nekonečné nebe nad ním. Tam nebyl nikdo, kromě Nekonečného Všemohoucího Boha — a maličkého zrnka písku v této poušti jménem Kair… My jsme tam byli vždy ve dvou… O samotě mezi čtyřma očima… A víc už nikdo, ať už bys pohlédl na kteroukoliv stranu…

Tam Mě Bůh učil vítat svítání…

Vy jste nikdy neviděli svítání v poušti? Je to jiné, nežli tady…

… Temné nebe, proniknuté světlem hvězd, leží na povrchu planety… Moje tělo sedí na písčitém dně hvězdného oceánu… Věčnost a nekonečnost vesmíru ho objímají ze všech stran…

Ale právě teď začíná poznenáhlu svítat… Nebe světlá, mění barvu… A za obzorem se začíná pomalu zvedat ohromný sluneční kotouč. Východ slunce! Oceán hvězdného nebe se přeměňuje v oceán světla nad zemí…

Právě tak jsem tehdy vítal svítání každého dne svého života…

Ale jednou jsem se znenadání «propadl» do ještě jemnějšího Světla, které bylo hlouběji. A měkká tempa Mých, teď už ohromných rukou, mi umožňovala nořit se stále hlouběji a hlouběji…

A teď odhalení! — neboť tohle Světlo nemizelo se západem slunce!

Od té doby, když jsem seděl v poušti a čekal na východ slunce, — mohl jsem už přebývat v tom Světle.

A když světlo vycházejícího svítidla zaplňovalo celý prostor — podivuhodné štěstí z pociťování Boží přítomnosti ve všem Mě přeplňovalo! Moje tělo mohlo jít vstříc slunci po písčitém dnu moře světla — a níž a hlouběji jsem byl Já, žijící ve Světle Boha a něžně držící na rukách moře světla nad povrchem Země!

Učil jsem se vždy setrvávat v Hlubině. Tam, jakoby v «srdci Země», byl průchod — do Tvůrce všeho jsoucího, do Srdce Absolutna!

Tak jsem se tehdy poprvé seznámil s Vědomím Stvořitele, ale ještě jsem se nestal s ním Jedním…

… Ještě před začátkem Mého učednictví u šejcha se jedna dívka dotkla Mého srdce…

Teď vidím, jak hloupé bylo moje falešné chápání asketizmu… Vždyť jsem ji mohl vzít na Cestu s Sebou!… Ale tehdy… Vždyť tehdy jsem začal vyhledávat samotu v poušti právě kvůli tomu, abych na ni zapomněl…

A to přání pozemské lásky, která nebyla prožita, Mě přivedlo k novému vtělení.

… Bylo to tady, na vašich místech. Tady jsem potkal velkou pozemskou lásku, byl jsem ženatý, měli jsme syna…

… Ale často se Mi zdálo o východu slunce v poušti… Začal jsem znovu hledat Cestu a znovu jsem se stal poutníkem, jdoucím po ní… Vyrůstal jsem tady, na těchto místech síly, které jsou vám známé. Pomáhala Mi vzpomenout si na to, co jsem znal předtím… — a Já jsem stále hlouběji poznával Splynutí s Ním, učil jsem se být s Ním Jedním, naprosto Jedním, učil jsem se milovat všechny životy, učil jsem se milovat lidi… Potom jsem odjel do Střední Asie. A dále už jsem vyprávěl…

… Kair se usmíval ze Své, pro nás obvyklé podoby. V našich severských krajích přicházelo ráno. Něžná Kairova radost splývala se zpěvem skřivánků a východem slunce! Oceán Stvořitele se díval ze svých Hlubin Kairovýma očima a Jeho Ruce podporovaly všechno živé na povrchu Země…

Kair pokračoval:

— Já zažívám ohromné štěstí, když můžu být neustále spolu s vámi. Na zkušenostech naší společné práce studuji metodiky, osvojuji si způsoby pomoci duším v naší společné škole! Já dál pokračuji v učení, díky vám!

Zainteresovanost Boha spočívá v tom, aby byly vytvářeny pobočky Školy po celé Zemi!

— Pověz, Kaire, proč tak často Mahádubly Božských Učitelů stojí přímo uprostřed lidnatých ulic, náměstí, v parcích, na jezerech — právě tam, kde bývá velké množství lidí, kteří ale, nicméně, vůbec nesměřují k Bohu?

— Odpověď je prostá: My jsme «Lovci lidí», jak se jednou vyjádřil Ježíš! A My působíme jako radary, — Zachycovatelé světlých lidských emocí, i těch nejprchavějších. A snažíme se ty tendence v každém podporovat. My jsme také — i Realizátory osudů…

Každý vtělený člověk je prvotně stvořen jako autonomní systém. Zvenku — obvykle nemá vchod, dveře se otevírají jenom zevnitř. Co ty dveře otevírá? — emoce. Světlé emoce, zvláště ty, které doprovázejí altruistická jednání, — dělají duši otevřenou pro Světlo. Právě ta «otevřenost» dává možnost Světlu vlévat se bez překážky dovnitř dané duše.

— Ale k čemu jsou zapotřebí takové složitosti? Vždyť Bůh je Všemohoucí. Cožpak On nemůže vejít jinak?…

— Samozřejmě, Bůh je Všemohoucí, a má každou duši na Dlani. Ale ta svoboda vůle, kterou On Sám dal lidem, Mu zpravidla nedovoluje, aby nepozván, aktivně pronikal do toho autonomního systému s názvem «člověk».

Úkol Svatého Ducha (nebo, přesněji, — Svatých Duchů) právě spočívá v tom, okamžitě zachycovat jakékoliv se objevující příležitosti aktivního kontaktu s dušemi lidí kvůli korekci jejich vzestupu, aby se nepromarnila ani jedna šance.

… A ještě chci něco říci o záměru.

Záměr postihnout Stvořitele, vlít se do Něho a pomoci v tom druhým lidem — musí být absolutní dominantou v životě duchovního bojovníka, a nemůže v sobě obsahovat nic «pozemského». Jenom pak bude schopen tvořit zázraky, svobodně překonávat jakákoliv nakupení «pozemského» světa, a dosahovat určeného cíle. Jenom takový záměr vládne opravdovou sílou tvořit.

Opravdový záměr rozvinutého vědomí duchovního bojovníka leží vně sféry lidských představ o zákonech fyzického světa, o «možném» a «nemožném». A proto on stejně snadno uskutečňuje jak «možné», tak i «nemožné».

Je třeba zcela podřídit mysl, tělo i vědomí — záměru stát se Jedním se Mnou. Je třeba se zaměřit na úplné Splynutí, ve kterém by nezůstalo nic z toho, co oddělené «já» kdysi považovalo za svoje.*

Pak i Já takovému duchovnímu hrdinovi daruji Sebe ve vší úplnosti.

V celém Univerzu může pouze láska přinášet pravou nekonečnou Božskou Svobodu.

Já vás miluji — a proto vám chci tu Svobodu darovat.

Jsem připraven darovat Sama Sebe každému, kdo si to bude upřímně přát. Taková je moje podstata — Já nechci nic jiného, než darovat Sebe vám i každému toho hodnému!

Spoléhejte se na Mne! To je to nejlepší řešení všech pozemských obtíží společenského pořádku!

První, na co si musíš vzpomenout v takových situacích je Můj Vesmírný Klid! Být v klidu — to znamená nenechat se zatáhnout následkem nedbalosti celým vědomím do jakékoliv «pozemské» situace, kde kypí vášně.

Ze stavu Mého Vesmírného Klidu pohlédni na svoje problémy — a spatři, jak malé a nevýznamné jsou!

Nikdy se nenechávej zatáhnout svým nižším «já» do bitvy, neroztrhuj svoje ztotožnění se Mnou! Vždyť, ať se stane během bitvy cokoliv, Já — nic neztrácím! Jen nižší «já» může utrpět porážky, Vyšší «Já» — nikdy!

* * *

… Kolik jen můžeme prožít životů, kdy přicházíme na Práh, poznáváme Splynutí, ale nezískáváme Jednotu…?!

Kolikrát se musíme vtělovat znovu a znovu do těl, protože jsme jen o kousíček nedošli, a začínat — jakoby znovu od začátku — tuto obtížnou cestu: vždyť nové tělo si nepamatuje minulé úspěchy duše?!

Kolikrát musíme začínat všechno nanovo, aby zmizela všechna jiná přání duše, kromě usilování stát se s Alláhem — Jedním…?!

Mnoho životů — život za životem — jsme šli, abychom přišli Sem.

Mnoho osudů — osud za osudem — jsme prožili, abychom přišli Sem.

Mnohokrát jsme vyrůstali, abychom se naučili uvědomovat si sami sebe — jako Vyšší «Já».

Mnohokrát jsme to dělali — abychom došli k pochopení, že je jenom On sám a Jeho Bytí nemá konce. A Každý, Kdo se Mu oddal naplno, — zůstal v Něm, aby byl Jím, když s Ním splynul v Jeho Bytí.