Z besed s Grand-Mistrem súfizmu

— Já jsem poznal Alláha a stal jsem se Jeho Součástí. V tom smyslu Já také jsem Alláh, — říká On o Sobě.

Moje Cesta — to je Cesta Srdce. Alláh mi ji dal. Já jsem tuto Cestu přijal a — pod vedením Alláha — jsem ji rozvíjel a předával.

Cesta Srdce je obsažení v sobě principů Lásky a Ticha.

… On Mě učil konkrétně poslouchat ticho…

Na počátku bylo třeba naučit se poslouchat zvuky, které existují kolem: šumění větru, šplouchání vln, hlasy ptáků, popraskávání ohně… A potom bylo možné začít poslouchat i ticho.

Poznal jsem tehdy, že všechny ty nejrozmanitější zvuky jsou lokální a pomíjivé. Ale ticho je všudypřítomné a věčné. Pod všemi zvuky, které existují ve vesmíru, se bez konce rozprostírá Veliké Ticho.

Dokázal jsem hodiny poslouchat zvuky světa — nejrozmanitější a překrásné, a poté jsem «opouštěl» Sám Sebe a «padal» do něho — do ticha. A tam jsem «prozíral»: Mohl jsem vidět světlou průzračnost ticha, slyšet jeho mlčenlivost. Mohl jsem v něm svobodně a nerušeně plavat, spouštět se až do samotných jeho Hlubin… A postupně se Veliké Ticho stávalo Mým domovem…

Odtamtud jsem uviděl, že všechny zvuky světa jakoby vytváří Veliké Ticho. Viděl jsem, jak jeho dech zevnitř naplňuje všechny formy života — a ony znějí jako sladěný chór různorodých hudebních nástrojů. Zvuky, jako květy, na okamžik rozkvétají ve věčnosti Velikého Ticha…

Zeptali jsme se Grand-Mistra:

— Ale proč jsi svět právě poslouchal? Ty ses narodil slepý?

— Tohle by jistě byla krásná verze… Ne, byl jsem vidoucí. Ale vždyť se přece někdo narodí jako malíř, a někdo jako muzikant. Někdo — vidí, a někdo — slyší svět. Já jsem ho slyšel.

Mimochodem, pro začínající je mnohem prospěšnější právě poslouchat prostranství kolem. Když posloucháme, můžeme obsáhnout mnohem větší prostor, můžeme uslyšet i to, co nemůžeme uvidět.

Ten, kdo se naučí poslouchat, se časem může stát Mistrem Ticha.

Ticho dává klid.

Ticho má schopnost naplňovat se tebou.

Ticho se na závěr jeho prozkoumání a poznání stává zaplněným tebou a Bohem…

Prostřednictvím této techniky Alláh vybízí k poznávání Sebe.

… Dovolil jsem si přerušit Jeho vyprávění:

— Ale Ty vypouštíš zásadně důležitý aspekt: že ticho nemáme poslouchat ušima, které jsou na hlavě, ale sluchem duchovního srdce…

— Ano, ty správně chápeš, — odpověděl. — Ale vždyť právě o tom jsem mluvil na samém začátku…

Ve skutečnosti jsem rozvíjel anáhatu už dříve: ještě předtím, než jsem «přišel» do vtělení k Arabům. A předtím jsem byl jedním z prvních křesťanů-hésychastů. A učil jsem se poslouchat ticho — už tehdy…

A navíc, jelikož jsem před arabským vtělením, dokud jsem ještě nebyl vtělen, byl už dostatečně rozvinutou duší, Sám jsem si vybíral, kde bych se právě Já mohl vtělit. A tak jsem se nestal kočovným pastevcem skotu, ale umístil jsem Sám Sebe do oázy.

Broskvoně mezi datlovými palmami, pšeničná pole a spousta dalšího pozemského blahobytu… — právě to mi umožnilo se adekvátně stravovat. A to je hlavní podmínkou k tomu, aby bylo možné udržet si a dál pokračovat v rozvíjení nejlepších duševních vlastností. Tohle každý z vás výborně zná: vždyť tuhle informaci váš Mistr kdysi dostal ode Mne…

… Tak jsem tehdy začal Svoje sloužení na Arabském poloostrově. Uprostřed písečných prostranství Arábie jsem potřeboval vytvořit ještě jedno ohnisko duchovnosti na Zemi.

… Na Západě lidé žijí jiným způsobem, nežijí tak, jak jsme tam žili my. V Arábii většina lidí žila jako svobodní kočovníci, nepřipoutaní k nějakému určitému bydlišti. Oni pásli skot a kočovali z místa na místo se svými stády. Takový způsob života je mnohem svobodnější v porovnání se životem lidí západního typu. S daleko menší ochotou uznávali něčí vládu nad sebou, bylo pro ně cizí i samotné pomyšlení na to, že by vláda v jejich zemi mohla patřit… nějakému konkrétnímu člověku…

Abych je přiměl k tomu, aby Mě vyslechli, jsem musel něčím vzbudit jejich zájem, předložit jim myšlenku, která by upoutala jejich svobodné mysli.

Nadchnul jsem je idejemi o Nejvyšší Spravedlnosti. Učil jsem je následování po cestě dobra k Nejvyššímu, které zosobňuje Nejvyšší Spravedlnost.

Nejvyšší je zdrojem všech ideálů, pramenem veškeré ctnostnosti. Nejvyšší není závislé na ničem a na nikom, Ono není nikomu podřízeno, a proto je Základem opravdové spravedlnosti.

Učil jsem je, že nejvyšší Spravedlnost vždy vítězí. A dokonce, i pokud se někde mezi lidmi vytváří nespravedlnost, nemůže trvat věčně. Nejvyšší ji zamezí a rozsoudí: co bylo spravedlivé, a co — ne.

Říkal jsem jim, že Nejvyšší září jako Slunce. V Jeho Světle se všechno nutně zjeví ve své pravé podstatě. Proto lidem nepomůže žádné chytračení předkládat nepravdu jako pravdu, když se ocitne před soudem Nejvyššího.

Učil jsem je nemstít se, nehledat zloděje, abychom ho potrestali a získali zpátky ukradené. Učil jsem je nesoudit druhé, poněvadž takový soud bude iluzí spravedlnosti: jenom Nejvyšší může soudit spravedlivě — a rozsoudí, až přijde Jeho čas. Říkal jsem jim, že žádný soud na Zemi nemůže soudit jménem Nejvyššího a žádný vládce není oprávněn vyhlašovat, že jeho soud je soudem od Nejvyššího. Učil jsem neodsuzovat druhé, nevyrušovat se ze msty a urážky — z usilování o poznání Nejvyššího. Spravedlivé, rozvinuté duchovní srdce, zaměřené k Nejvyššímu, může přímo vnímat Nejvyšší Spravedlnost — a takový člověk pak bude žít podle Jejích zákonů a pod Jejím příkrovem.

… Ale to nejtajnější, co jsem jim tehdy vysvětloval a co jediné otevírá bránu do Příbytku Alláha, je to, co je to čakra anáhata, jak si ji osvojovat, rozvíjet se v ní, a jak se naučit ji opouštět, abychom si našli nový Domov — Obydlí Alláha. Všechno tohle jsem už měl čest vám všem ukázat během všech uplynulých roků, kdy jsem se zúčastňoval práce v naší společné Škole — Škole Alláha, Škole Stvořitele. A teď vaše poznatky — prostřednictvím vašich těl — Já šířím po celé Zemi.

Poprosili jsme Grand-Mistra:

— Ale nemohl bys podrobněji vyprávět o Svém dětství v posledním vtělení? Mělo by to velký význam z pedagogického hlediska: jak vychovávat děti, abychom jim zajistili optimální podmínky pro růst nejdůležitějších vlastností v evolučním vzestupu?

— Dobře, přemluvili jste Mě. Budu vyprávět podrobně.

… Jednou Mě, ještě maličkého, Můj otec vzal na cestu karavanou do Mekky. Byly to nejsilnější zážitky Mého dětství! Uvědomění duše se probudilo! A já jsem se začal nejen dívat kolem dětskýma očima — ale uviděl jsem Zemi jako Alláhovo Stvoření! Právě od této chvíle On začal být pro Mne skutečností.

… Jednou jsme se zastavili na kraji horské plošiny, ze které, jak se Mi zdálo, byla vidět celičká Země! Viděl jsem Zemi z výšky ptačího letu!

Vycházelo slunce. Karavany, nacházející se v údolí, byly nepatrnými figurkami lidí a velbloudů. Pode Mnou prolétala hejna ptáků, mířících do dáli…

Tehdy jsem pocítil, jak Veliký je Ten, Kdo všechno tohle stvořil! Poprvé jsem si uvědomil: «Alláh je Veliký! Nikdo není vyšší než On! Jeho Moc nemá hranic!»

Alláh, který stvořil tento svět, tehdy naplnil moji bytost podivuhodnou radostí dotyku Jeho Majestátu!

Vznášel jsem chválu Alláhovi, Pánovi světů!

… Když můj otec uviděl moji nadšenou oddanost Alláhovi, dal Mě do učení do jedné z prvních medres.

To nebylo jenom náboženské vzdělání. Dostal jsem příležitost získat odkaz mnoha století arabské moudrosti…

… Když jsem četl Korán, měl jsem někdy pocit, že je vedle Mne Sám Alláh a čte zároveň se Mnou, a objasňuje Mi smysl každého slova…

Ale jindy… jsem prostě jenom četl, přebíhal jsem očima řádky, ale Jeho přítomnost jsem nepociťoval…

Obrátil jsem se s otázkami na učitele:

— Proč se to tak děje?

Oni odpovídali, že je to — vůle Alláhova…

Tehdy jsem se začal vyptávat samotného Alláha a vyučovat se Sám. Pochopil jsem, že když Moje srdce přeplňuje Láska k Alláhovi, — On přichází a je přítomen zároveň se Mnou, a naplňuje Sám Sebou Moje srdce. A pak slova Koránu znějí, jako Nebeské Hymny!

Začal jsem se učit vyvolávat v sobě stavy extáze lásky k Němu, Pánovi světů! Hruď se Mi přitom zaplňovala hřejivostí, a v očích se Mi objevovaly slzy — tak velikou jsem měl radost z Jeho pociťování, tak velice jsem Mu byl vděčný za Jeho Lásku, za to, že je On se Mnou!

Tato mladická zkušenost Mi následně umožnila poprvé vytvořit zikr: meditační techniku, která vytváří pole lásky a nalaďuje všechny účastníky na vnímání Alláha. Mechanizmy toho jsem prostudoval později, ale tehdy jsem poprvé v tom vtělení procítil sílu meditací z duchovního srdce — a Radost Alláha začala žít ve Mně!

… Já jsem do toho života přišel jako už velké, «vykrystalizované» vědomí. A proto, jestliže jsem četl nebo mluvil před lidmi, — mělo to velký efekt: lidé se nořili do stavu lásky a pociťovali Boha. Když jsem viděl tu sílu v sobě, vydal jsem se po ukončení studia kázat Alláhovo Učení, a pociťoval jsem Jeho souhlas s touto Mojí Cestou! Kázal jsem a učil tomu, co jsem tenkrát znal…

… Ale jednou na té cestě přišlo nečekané pozastavení…, které Mne velice mnohému naučilo…

Potkal jsem dívku… Nabírala vodu do džbánu… Poprosil jsem o napití. Ona souhlasila… Pocítil jsem oheň, který Mne zachvátil. Moje ruce se naplnily něžností, a rty začaly samy mluvit ve verších… Její radostný smích byl podobný zurčícímu potůčku, její postava byla vtělením půvabu… Její oči pod dlouhými hustými řasami skrývaly hlubiny něžnosti. A když mávnutí těchto řas na okamžik poodkrylo pohled, viděl jsem záření hvězd v hlubině… Plamen lásky, který ve Mně vzplanul, ozářil ruměncem její líce. Její ústa se rozevřela vstříc tomu citu, který se nás obou zmocnil…

Děkoval jsem Alláhovi za tu lásku! Poznal jsem majestát lásky mezi dvěma lidmi!

… Uzavřeli jsme manželství, a byli jsme oba šťastni.

… Čas plynul… Zařizoval jsem dům… Můj život se stále více zaplňoval «pozemskými» starostmi, a… stále méně času zbývalo na Boha…

Pořídil jsem si ještě dvě ženy, jak to bylo zvykem na Východě. Chybělo jen málo — a můj život by byl úplně podřízen «pozemským» potřebám…

A tehdy na Mne Alláh seslal nemoc. Smrt se Mi dívala do očí a mluvila o tom, že jsem nesplnil to, kvůli čemu jsem hodlal žít, když jsem po ukončení medresy šel — s Alláhem v srdci — k lidem…

… Začal jsem si uvědomovat pravdu o mnišství. Pochopil jsem, že Alláhův služebník musí být duší naplno rozevřen, tj. vnímáním a svým snažením, — k Němu: aby Ho poznával! A Já jsem uviděl, že… jsem si to uvědomil příliš pozdě!…

… Vypravili Mě na nosítkách s karavanou k proslulému léčiteli… Karavanu přepadli bojovní beduíni… Mě už považovali za mrtvého, ostatní pozabíjeli…

Potom Mě našel a vzal s sebou Ind, cestující s další karavanou… Polomrtvého Mě dovezl do nejbližší osady a nějaký čas tam zůstal se Mnou. On Mě částečně vyléčil a potom Mě začal učit vědění o lidském organizmu, o čakrách a meridiánech. Naučil Mě základům meditace — práce s vědomím. Od něho jsem také poprvé uslyšel o etice nezabíjeného stravování.

… Já jsem i tak od dětství nepoužíval k jídlu těla zabitých zvířat: bylo Mi jich líto. Ale jednou jsem ten princip porušil a to Mě přivedlo k té těžké nemoci…

Uvědomil jsem si Svoje chyby, a pokání očistilo Moji duši. A ty metody práce, kterým Mě Ind naučil, Mi umožnily samostatně pokračovat v léčení těla…

On odešel předtím, než jsem se postavil na nohy. Řekl Mi, že si teď už určitě poradím Sám a že je přede Mnou veliké sloužení Bohu…

… A potom už Alláh zaplnil každý den znovu získaného života — života s Ním!

Bylo Mně dovoleno znovu se dotknout toho Světla, které jsem v Sobě kdysi pociťoval jako přítomnost Alláha, — dotknout se teď i za hranicemi těla, v té Hlubině mnohorozměrnosti, kde žije On!

Dál už to bylo snadné. Dál už Mě Alláh mohl vést: teď jsem slyšel a vnímal Jeho Vůli s veškerou jasností!

Ponořoval jsem se do Jeho Hlubin v Jeho Velikém Tichu! Poznával jsem Ho!

Teď už jsem Ho dobře viděl — Mého Milovaného!

Ruce duše se dotýkaly Jeho Světla — a od toho se stále živěji rozhořívalo Jeho Záření ve Mně!

Alláh Mně říkal:

— Vstup do Mne, ponoř se do Oceánu Mého Světla hlouběji! To, co teď pociťuješ, je jen Můj povrch, jdi do Mne hlouběji!

A Já, plný uctivého úžasu, jsem se do Něho ponořil — a On Mně objímal ze všech stran! Splývali jsme! Teď jsem byl Já v Něm, a On byl ve Mně, byli jsme Jedním!

— Ó Alláhu, ó Můj Pane! Jak je možné, že Já splývám s Tebou a přitom neshořím láskou, která Mě přeplňuje? Jak je možné, že Já nořím Svoje ruce do Tvých Hlubin, abych Tě objímal? Jak je možné, že Moje oči duše vidí Tvé Světlo, a Já zůstávám živ?! — vyptával jsem se v extázi lásky.

A Alláh odpovídal:

— Teď výborně víš, že Já existuji! A ty jsi Můj milovaný! Toho, kdo Mne tak miluje, — Já vpouštím do Svých Hlubin! Já žiju v něm, a on — ve Mně!

… Od té chvíle jsem už nedělal nic bez Něho. On byl ve Mně, On Se projevoval ve všem kolem, On zaplňoval Sebou všechno!

Začal jsem učit lidi a vytvářet metody přibližováni k Němu, Jeho poznávání, přičemž jsem zobecňoval všechno to nejlepší, co jsem poznal ve Svém životě. Byly to metody Přímé Cesty, ukázané Jím. Měl jsem žáky, kteří usilovali o poznání Nejvyššího. Učení se šířilo. Mými žáky byli mladíci i zralí mužové. Bylo jich stále více…

Poprosili jsme:

— Vyprávěj nám, prosím, o tom, jak jsi učil žáky práci s čakrami.

— Ty techniky jsou vám známé. Ale vyprávět o tom ještě jednou má smysl, protože v myslích lidí panuje v této otázce velký zmatek.

Čaker je celkem sedm. Úspěšně evolvující člověk — zdravý a harmonický — má čakry rozvinuté a naplněné světlou a čistou energií. Ale lidé slabí, nemocní nebo oddávající se neřestem je mají buď nerozvinuté, nebo rozvinuté, ale naplněné hrubou temnou energií.

Čakry jsou v organizmu člověka vytvořeny Stvořitelem. Právě v čakrách se vytvářejí emoce. Čakry jsou regulátory aktivity vědomí uvnitř těla. Čakry jsou také vchody do hlubin mnohorozměrného univerza. Ale abychom vešli konkrétně do jemných světů, musíme čakry rozvíjet, očišťovat a naplňovat čistým, jemným světlem. Přičemž tuto práci můžeme provádět jen při dodržování nezabíjeného stravování a aktivní etické práce na sobě.

Hlavní z čaker vždy je a bude čakra anáhata. Právě od ní musíme začínat rozvíjení sebe jako vědomí.

Světlo Alláha vchází do duší lidí jenom skrz očištěné a rozvinuté čakry.

Existuje všeho všudy sedm not — ale různorodost překrásných hudebních děl nemá konce! Je všeho všudy sedm čaker — a jaké bohatství rozličných nejjemnějších stavů vědomí může darovat Světlo Stvořitele, když do nich vchází!

Alláh, jako Veliký Hudebník, může hrát Božskou melodii Lásky, když používá Jím vytvořený «nástroj» — organizmus člověka. Ale aby zazněla tato Božská melodie, «nástroj» musí být naladěn.

… Ale Já budu pokračovat ve svém vyprávění…

Jednou jsem poslal jednoho ze žáků do mého bývalého domu, aby něco zjistil o osudech Mých žen. Když se poslaný vrátil, vyprávěl, že dvě z nich, když se dozvěděly zprávu o mé smrti, se znovu vdaly, ale o osudu Mé první milované nikdo nic nevěděl od té doby, kdy se vydala Mě hledat…

… Mnoho jsem cestoval a vyučoval. Potom se jedna oáza stala centrem, kde byla založena Škola… A Moji učedníci se z ní rozcházeli do světa a rozdávali lidem Cestu k Alláhovi, ozářenou Jeho Láskou.

Jednou ke Mně přišel člověk, který toužil studovat… A když zvedl svoje dlouhé řasy, v hlubině jeho očí vzplanuly známé hvězdy a podívaly se na Mě. Poznal jsem… ji — Moji první milovanou…

— Věděla jsem, že jenom Alláh mě k Tobě přivede! — vyprávěla. — On mi řekl, že když Ho půjdu hledat, setkám se i s Tebou. Myslela jsem, že to bude po smrti, kdy Alláh v ráji dovoluje milujícím, aby se setkali!… Ó! Jak je všemohoucí, náš Pán! Neopovážila jsem se ani si představit, že Tě uvidím ještě před smrtí! Dovol mi zůstat a učit se tomu, čemu učíš!

Moje radost byla veliká! Záměr Alláha byl překrásný! Poprosil jsem ji, aby se převlékla z mužských šatů: vždyť Alláh nikdy ženám nezakazoval poznávat Jeho Lásku!

Ona se stala Mojí první žákyní. A také Ho poznala ve vší úplnosti!

Psala překrásné verše, zasvěcené Velikému Milovanému. Pomohla velice mnohým uvidět, že Bůh k Sobě nepřibližuje podle principu pohlaví, ale podle usilování srdce. A ženská srdce, se sobě vlastní něžností a jemností, jsou schopna přibližovat se k Nebeskému Milovanému a splývat s Ním dokonce rychleji, nežli mužská. A za prahem Jeho v Sobě rozpouštějící Lásky — se jak mužové, tak i ženy stejně stávají s Ním Jedním!

… Neuvádím jména — ani Svoje, ani Její — aby nikdo z těch, kdo se klaní jenom jménům, nezačal naše jména uctívat…

Zeptali jsme se:

— Co bys chtěl naším prostřednictvím vzkázat ostatním lidem?

— Bůh je připraven mluvit v duši každého člověka. A každý Ho pak může a musí slyšet!

Ale On začíná mluvit jenom tehdy, když jsou skutečně otevřeny «uši» duchovního srdce, a ne ty, co vyrostly na hlavě.