Cesta Duchovního Srdce

Z besed s Kairem

— Kaire! Jak jsi poznal splynutí se Stvořitelem?

— Zemřel jsem… Zemřel jsem na mor… Všechno skončilo — a zůstal jenom On… Zůstal jenom On — Jediný a Nekonečný, — a nebylo nic jiného, kromě Něho…

Všechno to, co jsem dělal předtím, když jsem usiloval o Splynutí, — všechny ty meditace, i další práce, i tělesná bolest — všechno skončilo, a zůstal jenom On…

A teď, když se On dívá na Zemi, — objevuje se na ní Kair.

— A mohl bys nám ještě trošičku povyprávět?

— Kdysi jsem se vtělil ve Střední Asii, vyrůstal jsem v tradicích súfizmu. Tehdy jsem se poprvé dotkl Prvotního Vědomí. Jméno Kair je odtud, z toho vtělení…

… Vzpomínáš, jak jsem vyprávěl o tom, že jsem meditoval při vycházejícím slunci v poušti?…

… Jestlipak víš, kdo je to derviš? Opravdový derviš — to vůbec není žebravý súfijský mnich, který vyprošuje milodary… Ne: derviš je poutník, je to — jdoucí a hledající… Je to ten, kdo jde po Veliké Cestě k postižení Stvořitele!

Můj šejch nebyl Božský, byl podobný tomu, kdo pokojně odpočívá po prošlé části cesty. On neusiloval k Bohu všemi silami duše, ale přebýval ve světlém klidu a v harmonii. Jsem mu vděčný: právě on Mě naučil správné meditaci, správným technikám práce s vědomím.

Jeden z prvních silných zážitků jsem obdržel od súfijského víření. Tato technika Mně umožnila poprvé pocítit, že jsem vědomí: živé, sebe si uvědomující světlo, a vůbec ne tělo.

Kair začíná pomalu kroužit — a jeho světlý oděv se vzdouvá a v tom pohybu se přeměňuje — na měkké vlny, podobné těm, co jsou na povrchu moře…

Pokračuje v kroužení — a ten oděv se stává podobným průzračnému závoji až k obzoru, pod kterým se měkce kolébá moře Světla…

Poté víření skončilo — ale Světlo… zůstalo…

Potom On pokračuje ve Svém vyprávění:

— A ještě byla poušť… To je prostor, kde je jen písek až k obzoru a nekonečné nebe nad ním. Tam nebyl nikdo, kromě Nekonečného Všemohoucího Boha — a maličkého zrnka písku v této poušti jménem Kair… My jsme tam byli vždy ve dvou… O samotě mezi čtyřma očima… A víc už nikdo, ať už bys pohlédl na kteroukoliv stranu…

Tam Mě Bůh učil vítat svítání…

Vy jste nikdy neviděli svítání v poušti? Je to jiné, nežli tady…

… Temné nebe, proniknuté světlem hvězd, leží na povrchu planety… Moje tělo sedí na písčitém dně hvězdného oceánu… Věčnost a nekonečnost vesmíru ho objímají ze všech stran…

Ale právě teď začíná poznenáhlu svítat… Nebe světlá, mění barvu… A za obzorem se začíná pomalu zvedat ohromný sluneční kotouč. Východ slunce! Oceán hvězdného nebe se přeměňuje v oceán světla nad zemí…

Právě tak jsem tehdy vítal svítání každého dne svého života…

Ale jednou jsem se znenadání «propadl» do ještě jemnějšího Světla, které bylo hlouběji. A měkká tempa Mých, teď už ohromných rukou, mi umožňovala nořit se stále hlouběji a hlouběji…

A teď odhalení! — neboť tohle Světlo nemizelo se západem slunce!

Od té doby, když jsem seděl v poušti a čekal na východ slunce, — mohl jsem už přebývat v tom Světle.

A když světlo vycházejícího svítidla zaplňovalo celý prostor — podivuhodné štěstí z pociťování Boží přítomnosti ve všem Mě přeplňovalo! Moje tělo mohlo jít vstříc slunci po písčitém dnu moře světla — a níž a hlouběji jsem byl Já, žijící ve Světle Boha a něžně držící na rukách moře světla nad povrchem Země!

Učil jsem se vždy setrvávat v Hlubině. Tam, jakoby v «srdci Země», byl průchod — do Tvůrce všeho jsoucího, do Srdce Absolutna!

Tak jsem se tehdy poprvé seznámil s Vědomím Stvořitele, ale ještě jsem se nestal s ním Jedním…

… Ještě před začátkem Mého učednictví u šejcha se jedna dívka dotkla Mého srdce…

Teď vidím, jak hloupé bylo moje falešné chápání asketizmu… Vždyť jsem ji mohl vzít na Cestu s Sebou!… Ale tehdy… Vždyť tehdy jsem začal vyhledávat samotu v poušti právě kvůli tomu, abych na ni zapomněl…

A to přání pozemské lásky, která nebyla prožita, Mě přivedlo k novému vtělení.

… Bylo to tady, na vašich místech. Tady jsem potkal velkou pozemskou lásku, byl jsem ženatý, měli jsme syna…

… Ale často se Mi zdálo o východu slunce v poušti… Začal jsem znovu hledat Cestu a znovu jsem se stal poutníkem, jdoucím po ní… Vyrůstal jsem tady, na těchto místech síly, které jsou vám známé. Pomáhala Mi vzpomenout si na to, co jsem znal předtím… — a Já jsem stále hlouběji poznával Splynutí s Ním, učil jsem se být s Ním Jedním, naprosto Jedním, učil jsem se milovat všechny životy, učil jsem se milovat lidi… Potom jsem odjel do Střední Asie. A dále už jsem vyprávěl…

… Kair se usmíval ze Své, pro nás obvyklé podoby. V našich severských krajích přicházelo ráno. Něžná Kairova radost splývala se zpěvem skřivánků a východem slunce! Oceán Stvořitele se díval ze svých Hlubin Kairovýma očima a Jeho Ruce podporovaly všechno živé na povrchu Země…

Kair pokračoval:

— Já zažívám ohromné štěstí, když můžu být neustále spolu s vámi. Na zkušenostech naší společné práce studuji metodiky, osvojuji si způsoby pomoci duším v naší společné škole! Já dál pokračuji v učení, díky vám!

Zainteresovanost Boha spočívá v tom, aby byly vytvářeny pobočky Školy po celé Zemi!

— Pověz, Kaire, proč tak často Mahádubly Božských Učitelů stojí přímo uprostřed lidnatých ulic, náměstí, v parcích, na jezerech — právě tam, kde bývá velké množství lidí, kteří ale, nicméně, vůbec nesměřují k Bohu?

— Odpověď je prostá: My jsme «Lovci lidí», jak se jednou vyjádřil Ježíš! A My působíme jako radary, — Zachycovatelé světlých lidských emocí, i těch nejprchavějších. A snažíme se ty tendence v každém podporovat. My jsme také — i Realizátory osudů…

Každý vtělený člověk je prvotně stvořen jako autonomní systém. Zvenku — obvykle nemá vchod, dveře se otevírají jenom zevnitř. Co ty dveře otevírá? — emoce. Světlé emoce, zvláště ty, které doprovázejí altruistická jednání, — dělají duši otevřenou pro Světlo. Právě ta «otevřenost» dává možnost Světlu vlévat se bez překážky dovnitř dané duše.

— Ale k čemu jsou zapotřebí takové složitosti? Vždyť Bůh je Všemohoucí. Cožpak On nemůže vejít jinak?…

— Samozřejmě, Bůh je Všemohoucí, a má každou duši na Dlani. Ale ta svoboda vůle, kterou On Sám dal lidem, Mu zpravidla nedovoluje, aby nepozván, aktivně pronikal do toho autonomního systému s názvem «člověk».

Úkol Svatého Ducha (nebo, přesněji, — Svatých Duchů) právě spočívá v tom, okamžitě zachycovat jakékoliv se objevující příležitosti aktivního kontaktu s dušemi lidí kvůli korekci jejich vzestupu, aby se nepromarnila ani jedna šance.

… A ještě chci něco říci o záměru.

Záměr postihnout Stvořitele, vlít se do Něho a pomoci v tom druhým lidem — musí být absolutní dominantou v životě duchovního bojovníka, a nemůže v sobě obsahovat nic «pozemského». Jenom pak bude schopen tvořit zázraky, svobodně překonávat jakákoliv nakupení «pozemského» světa, a dosahovat určeného cíle. Jenom takový záměr vládne opravdovou sílou tvořit.

Opravdový záměr rozvinutého vědomí duchovního bojovníka leží vně sféry lidských představ o zákonech fyzického světa, o «možném» a «nemožném». A proto on stejně snadno uskutečňuje jak «možné», tak i «nemožné».

Je třeba zcela podřídit mysl, tělo i vědomí — záměru stát se Jedním se Mnou. Je třeba se zaměřit na úplné Splynutí, ve kterém by nezůstalo nic z toho, co oddělené «já» kdysi považovalo za svoje.*

Pak i Já takovému duchovnímu hrdinovi daruji Sebe ve vší úplnosti.

V celém Univerzu může pouze láska přinášet pravou nekonečnou Božskou Svobodu.

Já vás miluji — a proto vám chci tu Svobodu darovat.

Jsem připraven darovat Sama Sebe každému, kdo si to bude upřímně přát. Taková je moje podstata — Já nechci nic jiného, než darovat Sebe vám i každému toho hodnému!

Spoléhejte se na Mne! To je to nejlepší řešení všech pozemských obtíží společenského pořádku!

První, na co si musíš vzpomenout v takových situacích je Můj Vesmírný Klid! Být v klidu — to znamená nenechat se zatáhnout následkem nedbalosti celým vědomím do jakékoliv «pozemské» situace, kde kypí vášně.

Ze stavu Mého Vesmírného Klidu pohlédni na svoje problémy — a spatři, jak malé a nevýznamné jsou!

Nikdy se nenechávej zatáhnout svým nižším «já» do bitvy, neroztrhuj svoje ztotožnění se Mnou! Vždyť, ať se stane během bitvy cokoliv, Já — nic neztrácím! Jen nižší «já» může utrpět porážky, Vyšší «Já» — nikdy!

* * *

… Kolik jen můžeme prožít životů, kdy přicházíme na Práh, poznáváme Splynutí, ale nezískáváme Jednotu…?!

Kolikrát se musíme vtělovat znovu a znovu do těl, protože jsme jen o kousíček nedošli, a začínat — jakoby znovu od začátku — tuto obtížnou cestu: vždyť nové tělo si nepamatuje minulé úspěchy duše?!

Kolikrát musíme začínat všechno nanovo, aby zmizela všechna jiná přání duše, kromě usilování stát se s Alláhem — Jedním…?!

Mnoho životů — život za životem — jsme šli, abychom přišli Sem.

Mnoho osudů — osud za osudem — jsme prožili, abychom přišli Sem.

Mnohokrát jsme vyrůstali, abychom se naučili uvědomovat si sami sebe — jako Vyšší «Já».

Mnohokrát jsme to dělali — abychom došli k pochopení, že je jenom On sám a Jeho Bytí nemá konce. A Každý, Kdo se Mu oddal naplno, — zůstal v Něm, aby byl Jím, když s Ním splynul v Jeho Bytí.

Z besed s Hadží Bejem Muratem

 Poprvé jsme uviděli Jeho Podobu nad kopcem, porostlým nevysokými «chundelatými» borovicemi s dlouhými jehlicemi. Na pasece na vrcholku kopce byl Mahádubl Hadží Beje Murata. Rozlišovací znaky — mladík přibližně dvacetiletý, vyzařující živým, jasným, čistým mládím.

Zeptali jsme se Ho:

— Máme takový dojem, že ses naposledy oddělil od těla tak mladý. Jak jsi skončil vtělení?

— «Vzletěl» jsem na Nebesa!

— Dematerializoval jsi tělo?

— Beze zbytku!

K rozhovoru se připojila Božská Lada:

— «Vznesení» bylo takové: tělo vzletělo a rozplynulo se.

Na tomto místě stával Jeho ášram. Súfijští učitelé se shromažďovali z celého okolí. A potom zasvěcovali i svoje mjuridy (učedníky) do tajemství «zlatého kvítku».

Hadží Bej Murat pokračoval, a ukazoval přitom na další nevtělené Veliké Duše.

— Podívejte se na Naše Děti! Jsou to žáci súfijských šejchů, kteří se tady scházeli a poslouchali kázání. Mezi nimi byla vždy přítomná i nevtělená Lada. Teď jsou zde i ti, kteří ještě úplně nedošli, ale většina je Těch, pro Které byl připraven Alláhův osud.

Prosíme:

— Vyprávěj o Sobě, o Své Cestě k Alláhovi, prosím!

— Chlapeček Murat se narodil velice šťastný. Narodil se jako ten, kdo už pociťuje Alláhovu přítomnost. On přišel na Zemi vědoucí, že Bůh je ve všem a všude — Milující a Všudypřítomný, Všemohoucí a Laskající!

Pravý islám napomáhá takovému pochopení. I jakékoliv jiné pravé vědění také vede k tomu poznání, že Pravda je Bůh!

Já jsem ten Svůj pozemský život začal žít s pociťováním té Pravdy. A zakončil jsem ho Splynutím!

Žil jsem v blaženosti z trvalé přítomnosti Alláha! Byl jsem šťastný, když jsem viděl ladné plynutí Jeho řeky, kolébání větví v dechu Jeho větříku, šplouchání vln Jeho moře… Pil jsem Jeho Blažený Nektar a okoušel Jeho Blažené Dary!

Všechno, co súfímu přináší řeka osudu, je jeho rozhovor s Bohem, učení u Něho! Súfí s radostí přijímá všechno, co mu posílá Pán!

Jeho život je obcování s Alláhem prostřednictvím všeho, co dostává od svého Milovaného. On to všechno přijímá jako dar! Je to jeho učení! Je to jeho blaženost! Je to jeho píseň vděčnosti, jeho odpověď svojí láskou — na Lásku Stvořitele!

A všechno, co vychází z úst súfího, je jeho hymnus Věčnosti a Kráse Alláha! Je to voňavý nektar lásky, který buď přijímá formu slov nebo hudby, nebo tuhne v mlčenlivosti linií a tvarů, a zanechává těm, kdo jdou Cestou Alláha, směr ukazující ohně. A jdoucí se těch ohňů dotýkají — a rozplameňují se stále větší láskou, a tím získávají sílu a přesvědčení, aby překonali těžkosti na Cestě.

— Jak ses učil Ty, Kdo byl Tvým Učitelem?

— Jenom Alláh! Já jsem přišel do posledního pozemského života otevřený k přímému vnímání Jeho Lásky a Síly! Nepotřeboval jsem prostředníky, kteří by mě poučovali o náboženských dogmatech a rituálech. Hospodin Všeho byl pro Mne zjevný! A Já jsem vnímal Jeho Přítomnost — v projeveném i neprojeveném, v lidech, které jsem potkával na Cestě, ve všem, co darovala Jeho štědrá Ruka! Nerozděloval jsem darované na špatné a dobré, poněvadž Alláh nedává to, co nemá být obdrženo!

Děkoval jsem Mu za každý Jeho Dar! Každé setkání, každý obrat osudu, každý den a každá minuta, každý doušek vody a každý nádech — to byl Jeho Dar! Děkoval jsem — a ten náš rozhovor byl překrásný. Co může zkalit tvůj život se Stvořitelem, kromě tvojí nevděčnosti za Jeho Dary?

Každá minuta tvého života je dopis Boha tobě a tvoje odpověď Bohu. Každý okamžik můžeš číst jako Korán! Poněvadž tohle všechno také je Kniha Bytí, a On tě ji učí číst. A až se ji naučíš číst, pak budeš zakoušet jen Blaženost Jeho Lásky! A až potom začneš mluvit — bude to píseň Vděčnosti Tvůrci!

Písně ptáků i pojídané plody, i každý člověk, kterého potkáváš, — to jsou Alláhovy dary lidské duši! Je to drahocenná zkušenost duše! Je to rozhovor se Stvořitelem!

Já jsem tak žil: díval jsem se a poslouchal Život! A naplňoval jsem se Blažeností Jeho Přítomnosti — nezávisle na tom, jestli byl sladký nebo hořký plod, který jsem okoušel.

Ve výsledku jsem se naučil slyšet rytmus a melodii Alláha a rozmlouvat s druhými dušemi — Jeho jazykem. A to mistrovství, které Mně daroval, Mně umožnilo začít vyučování těch, které On přiváděl…

Prosíme Ho:

— Hadží Beji Murate, vyprávěj: jak jsi učil? Vždyť je třeba naučit člověka — pociťovat Boha!

— Ano, na počátku je kvůli tomu nutné Světlem Lásky vymýt nádobu lidského těla, ve kterém žije duše, — a pak je vše jednoduché!

… On ukazuje tělo člověka, jehož střední meridián připomíná průhledný džbán bez dna, který je nutné zevnitř vymýt. Ukazuje také potoky Živého Světla, svobodně protékající skrz tuto formu a promývající ji. A ona se ve výsledku stává podobnou lampě…

Murat pokračuje:

— Asi takhle jsem to i učil. Ale hlavní je láska a vděčnost Stvořiteli, to jsou ty, které skládají píseň duše! Já jsem učil, jak přijmout Boha do svého života a dával jsem pocítit Jeho Přítomnost v každém životním okamžiku. A dále — už na nástroje duší hrál Alláh, a Já jsem jenom dolaďoval zvuk těchto nástrojů.

— Jak jsi dematerializoval tělo? Ty ses tomu učil?

— Přál jsem si Úplnost Jednoty — a Alláh odpověděl vzájemností…

Vždyť Alláhovi je známá každá myšlenka, každé přání lidské duše! A On je naplňuje Sílou tehdy, když Jeho přání souhlasí s tvým přáním. Tohle je důsledkem Sjednocení. Tehdy se všechno, co by jen zachtěl a na co by pomyslel Ten, Kdo Se naplnil Vůlí Alláha, naplňuje Jeho Sílou k uskutečnění. A tvoje přání se splňují! A pokud zůstalo jen to poslední přání Velikého Znovusjednocení — pak ať je po tvém! Tak jsem opustil tělo!

Modlí se ti, kdo neznají Alláhovu Lásku. Ale ti, kdo ji znají, Mu pějí chválu!

A nic nemůže narušit Blaženost Znajícího Jeho! Ani vězení ho nestísňuje, ani ti kdo vytvářejí násilí, ho neomezují!

A když je dialog jeho pozemského života s Alláhem zakončen, on udělá všeho všudy krok, předtím ho oddělující od Celku. Když je pozemská píseň lásky k Alláhovi dozpívána — nabírá poslední akord — a hudba té Duše se navěky vlévá, jako ještě jeden překrásný nástroj, do melodie Alláhova Bytí. Tak se v Nekonečnosti Všemohoucího objevuje nová ladička, pomáhající druhým jdoucím nalaďovat struny srdcí a tvořit nové písně chvály Alláhovi!