Cesta Duchovního Srdce

Přidávám text přednášky, která byla předlohou filmu. Můžete se z ní dozvědět i to, co se už do filmu nevešlo.

Jóga dávných Rusičů

Část první

Hluboce nesprávný je ten názor, že na územích, v dávných dobách obývaných Slovany, před násilným «pokřtíváním» těchto národů — vládlo pohanství, to znamená, «lidová», «folklórní» víra v pohádkové, vymyšlené bohy — na rozdíl od znalosti existence jediného pravého Boha.

Mezi Slovany pochopitelně byly i pohanské varianty víry: vždyť náboženské představy závisí ve velké míře na úrovni intelektového rozvoje konkrétních lidí. Určitě i tehdy, tak jako teď, existovaly skupiny lidí-primitivů, kteří «přinášeli bohům» krvavé oběti v podobě zabíjených zvířat nebo dokonce lidí. Prý, duši oběti posíláme k jídlu bohům nebo Bohu, a maso sníme sami… Ačkoliv jak Bůh, tak i jakýkoliv zdravě uvažující člověk — chápou absurditu a dokonce i zločinnost takového konání.

Druhou variantou podobné absurdity je — «přemístit svoje hříchy» na zvíře — a zabít ho… «za to». No a jeho tělo, pochopitelně, naporcovat a upéct ve prospěch vlastního obžerství…

… Ale mezi Slovany byli i ti evolučně rozvinutí lidé, kteří měli úplné vědomosti o Jednotném Vesmírném Bohu-Stvořiteli a o smyslu lidských životů, který spočívá v duchovním zdokonalování, poznání Stvořitele a Splynutí sebou — jako rozvinutým vědomím — s Ním.

Jednotného Boha-Stvořitele nazývali Slované na různých územích různě: nejčastěji — Svarogem, řidčeji — Rodem. (A dosud se v ruštině zachovaly odvozeniny těchto slov. Například «svarganiť», to znamená stvořit. Nebo «roditěli» [rodiče]. Také — «rod»: velká skupina lidí, spojených dávnými rodinnými vztahy. Také — «rodiť» [rodit], «porodiť» [porodit], «rody» [porody] a tak dále.)

… Jsou nám známi Božští Učitelé, kteří v těch časech pracovali na území evropské části současného Ruska.

Nejvýznamější je Assiris, který vedl duchovní vzestup vtělených lidí v lesní zóně této části planety.

Tu samou funci vykonával v stepních oblastech Kurgan-Baši.

Také tam pracovali a pomáhali lidem v jejich duchovním hledání Surja, Lada, Jasin.

V pozdější době, právě v epoše, kdy na východě regionu pokračovalo «pokřtívání Rusi», dosáhli Božskosti a teď slouží Evoluci Vědomí z Příbytku Boha Otce — Rada, Alexej a Jejich syn Jeremej.

A až v epoše «sovětské vlády» dospěli k poznání Boha Otce a dosáhli Splynutí s Ním — Petr, Oleg Suchodolskij, Igor Vysotin a Další.

Pracují tu také Ježíš Kristus a Jeho Božští Apoštolové — Ondřej, Jan, Matouš, Marek, Filip, a také — Bábadží z Haidakhanu, Krišna, Satja Sáí, Ódin, Ptahhotep s Elisabeth Haich, Sakrál, Sarkar, Jamamuto, Jamamata, Božští Učitelé indiánské, islámské, taoistické, buddhistické tradice. Ještě víc je určitě Těch, se Kterými jsme se osobně neseznámili, a těch, o Kterých zatím ještě vůbec nevíme…

O všech právě vyjmenovaných, v současnosti nám známých Představitelích Stvořitele jsme vyprávěli v knize Klasika duchovní filozofie a současnost. Ale v dnešní besedě se budeme muset omezit jen na informace o několika z Nich.

Takže začneme Božským Assirisem:

Z besed s Assirisem

— Kdysi, velmi dávno, jsem Já pozvedal dvě «vlny» duchovnosti na Zemi. Jednu — na územích starověké Asýrie a Persie, dlouho přetím, než se tam upevnil islám, druhou — na zemích Rusi, ještě před příchodem křesťanství.

Obě tyto «vlny» jsem podporoval ze svého nevtěleného stavu.

Lidé Mne uctívali jako Boha Slunce nebo Boha Ohně. Obvykle jsem přicházel k žákům ve formách, podobných Slunci nebo Božskému Ohni. A jen někdy jsem nakrátko přijímal podobu pastevce nebo poutníka — podobu, viditelnou obyčejným lidem.

Nerodil jsem se a neumíral v těle v této Kalpě… Ale působil jsem prostřednictvím Mých Dětí, Které Mne lehce vnímaly…

Neučil jsem je klanět se Slunci nebo ohni — ale Jedinému Otci, existujícímu ve všem… Pokračuji v tom i teď.

Metody, které jsem doporučoval, jsou nejpřesněji zachyceny ve vašich Třech etapách centrování1 . Byla to konkrétně tři principiální stádia rozvoje, ve kterých se žáci postupně přivykali žít.

Zpočátku se duchovní srdce jakéhokoliv člověka musí rozvíjet v obyčejném životě. A jenom ten, kdo se stane absolutně stabilním ve stavech darování lásky, — získává možnost dalšího růstu v podmínkách duchovní školy, disponující seriózními ezoterickými metodami.

A až potom si v první etapě výuky v té Mojí Škole žáci osvojovali rozšiřování duchovním srdcem nad povrchem Země a poté — rozplynutí vědomí.

Druhou etapou byl život ve stavu duchovního srdce, spojeného se «Srdcem planety». V této etapě obvykle uběhlo nejedno vtělení duše… Byly i první doteky Stvořitele.

Ve třetí etapě se poznával Stvořitel.

A poté se všechna ta tři centra pociťování sama sebe — spojovala Paprskem Slunce Boha, procházejícím skrz fyzické tělo člověka. Přičemž tímto Centrem, ze kterého vycházel Paprsek, bylo Srdce Absolutna…

A když se tento Paprsek stal trvalým atributem Duše, soupodstatné se Stvořitelem, pak se Dosáhnuvší stal Synem Boha nebo Dcerou Boha. To byla úplná Seberealizace duší.

O dalších krocích Já zatím mluvit nebudu. Ale chtěl bych vyprávět o něčem jiném…

Chci vyprávět o Lásce Boha, o nevýslovné Božské Lásce.

Ta Láska je podobná světlu Slunce, které svítí stejně na všechny, všem dává teplo… Taková je podstata Sunce — svítit… Podstatou ohně je být živý a hřát, podstatou cukru — být sladký, podstatou Slunce je svítit, a podstatou lásky je darovat!

Opakuji: podstatou lásky je dávat sama sebe druhým!

Láska je stav bytí Boha…

A Bůh — svítí: ze Sebe, Sebou!

Někdo z lidí se natahuje ke Světlu, někdo odchází do stínu… Ale jak ti, tak i ti druzí mají život od Něho!

Měli bychom se učit být Světlem Lásky Boha!

Měli bychom žít, a nebýt přitom tělem, ale Darujícím Světlem! Měli bychom svítit Láskou — a pak postupně dojde k úplné přeměně v Neposkvrněnost a Čistotu Jasného Světla Stvořitele!

… A teď vám vylíčím závěrečné dva stupně Cesty. První je «minimální program», druhý — «maximální program».

… Atributy Bojovníka Ducha jsou Štít a Meč.

Život v materiálním světě je pro Bojovníka Ducha životem na bitevním poli.

Proto, aby se stal nezávislým a samostatným, aby nebyl vtažen do varu «pozemských» vášní, aby od nich byl oproštěn, — dostává Bojovník Ducha Štít.

Ale za tento Štít musí bojovat. Bojovník Ducha ho získává až jako výsledek dlouhých let úporného, každodenního, nepřetržitého boje za Dokonalost.

Ovládání Štítu znamená umění žít v Srdci Absolutna, za «Oponou», mnohem hlouběji, než je tento svět, ve kterém se perou vichřice vášní. Ze samotné Hlubiny Bojovník Ducha silnýma rukama zvedá «Oponu» — jako rozměrově nekonečný Štít, a dělá tak Sám Sebe nezranitelným. Vždyť je to Štít Samotného Stvořitele. Ten není prorazitelný ani «pozemskými» vášněmi, ani nenávistí nepřátel, ani světskou marností.

Ale je možné dosáhnout i vyššího. Ten, kdo si přivykne pevně žít v trvalém Splynutí s Bezmezností Prvotního, kdo se definitivně rozprostírá pod Štítem svým Nekonečným Srdcem, Které je jednotné se Srdcem Absolutna, se Sluncem Boha, — tomu bude darován Meč.

Meč — to je soupodstatný se Sluncem Boha, nezměnitelný ve své prvotní jemnosti, Božský Paprsek, zaměřený ze Samotné Podstaty Všeho — do Stvoření.

Meč značí schopnost ve vší úplnosti tvořit Vůli Stvořitele na Zemi. Je to Otcem darované Žezlo, znak Královské Moci. Je to Záměr Stvořitele, je to veškerá Moc Prvotního, zkoncentrovaná v Jediném Paprsku, zaměřená do světa Stvoření a přímo předávající jakémukoliv objektu Vůli Stvořitele. Stvořitel řekne: «Budiž!» — a stane se to!

Zeptali jsme se:

— Co teď poradíš konkrétně nám?

— Ať už se dějí jakékoliv události kolem tebe na materiální úrovni — porovnávej je s Nekonečností Života ve Mně.

A za druhé: Je zapotřebí probouzet v lidech nadšení ke sloužení Mně! Je zapotřebí zapalovat jejich srdce myšlenkami sloužení Bohu!

— Jak se Ti podařilo shromáždit tolik žáků — natolik perspektivních?

— Shromažďoval jsem je «po celé Zemi», z celé evropské části Ruska, vysílal jsem «honce» z řad perspektivních žáků.

— Vidím sestavu padesáti.

— To je jenom malá část. Podívej se hlouběji: tam jsou stovky Žáků, Které jsem tu během mnoha staletí vychovával.

— Po dobu několika vtělení?

— Ano.

— Vtělení — žáků, nebo Tvých?

— Vychovával jsem je prostřednictvím těl Svých žáků. Já Sám jsem tu byl věčně.

Ale potom… všechno to nejlepší ruské zašlo na úbytě…

— Ty jsi pracoval tady, na těchto místech? Tady byly tvoje lesní školy?

— Po celé zemi Ruské byla Moje Škola! Během staletí jsem pozvedal jednu vlnu žáků za druhou, pěstoval jsem perspektivní duše!

— Jak se k tomu lidé připravovali?

— Já jsem je «pásl». V tu dobu tu bylo převážně zemědělství, obdělávání země. Byla tu vytvořena totální síť, byly tu rozesety lesní školy, kde jsem učil všemu, čemu bylo třeba, a shromažďoval v nich nejlepší lidi.

Tady, kde se teď nacházíme, ášram nebyl. Největší koncentrace nejlepších lidí byla v oblasti Povolží. Tam, kde byly lesy, byly také školy. Proto je tak i nazývám: lesní školy.

— Ale stejně, jaké metody učení jsi používal? Vyučoval jsi čakry, meridiány?

— Bezpochyby, ano. Objasňoval jsem podstatu struktury Absolutna a metody rozvíjení sama sebe. «Jak se věci mají» jsem vám už v podstatě řekl.

Přiváděj sem lidi, aby Mne každý procítil, Moji Podstatu, právě tak, jako u Laa!

— Můžeme Tě jmenovat — Svarogem?

— Svarog je zobecněný název. To nebylo jméno konkrétního Božského Učitele. Je to ekvivalent pojmenování Boha Otce, Stvořitele.

Přiváděj sem lidi! Tady Se intenzívněji projevuji, nežli na místě, kde jsme se poprvé seznámili. Zde Se projevuji v celé úplnosti!

— Jak se podařilo dosáhnout takového vynikajícího výsledku: stát se Součástí Stvořitele — tak mnohým z Tvých žáků?

— Nejdůležitější je dobře znát to, co jste poznali a poznáváte vy. A pak to po skončení života těla začne všechno být normální! Jestliže si všechno tohle dobře zapamatujete, pak už nic zvláštního dělat není třeba: všechno se děje přirozeně, samo od sebe.

… Nenapsal bys o Mně knihu Starověké Rusko — země Boží?! Ta kniha by mohla vytvořit maličký základ pro to, aby se kolem vás shromažďovaly perspektivní duše. Po uplynutí mnoha let by maličký výhonek začal dozrávat. Napsal bys o tom, že ne modlení v chrámech, ale rozvíjení sama sebe — tvoří hlavní podstatu přeměny z prostého člověka v Boha! Mezi květinami, zpívajícími ptáky, listím, šelestícím ve větru nebo rozpukajícími se jarními pupeny je třeba nalézt Hlavní Podstatu Bytí!

Ale teď si promluvíme o něčem jiném.

Višnu je jaro!

Vzal bych tě na cestu po místech Mých ášramů, ale ty ani nemáš peníze na cestu, proto knihu Višnovy Ášramy bude muset napsat někdo jiný. Ještě bychom potřebovali «vůz», kterým bychom jeli!

— Višnu bylo na dávné Rusi známé slovo?

— Ano, Višnu a Assiris jsou různá slova, ale znamenají jedno a to samé: Jaro a Vycházející Slunce.

Jakým jménem Tě na Rusi nazývali?

— Assiris — to je Moje hlavní Podstata jako Boha. Višnu… — také, ano. Višnu — Vesna — Jaro… Višnu-Vesna — to jsou pouze transformace slova.

Já jsem podoben Slunci! Já svítím pořád!

Stín a světlo, den a noc pro tebe existují, pouze dokud žiješ na Zemi, a přitom se pociťuješ jen jako tělo…

Ale Slunce dává světlo vždy! Východy a západy slunce jsou jenom důsledek otáčení Země. Tam, kde leží její vlastní stín, je noc, a tam, kde je pohled obrácen ke slunci, je den!

Já jsem podoben Slunci! Já jsem — vždy — SVĚTLO, LÁSKA, KLID!

Všechen stín, všechna dvojnost se nacházejí uvnitř lidí.

Avšak Já — svítím na všechny stejně.

Ale jedni se natahují ke Mně a rostou v teplých paprscích Mojí Lásky.

A druzí se schovávají ve stínu, nedokážou snést Oheň Mých Dotyků. Ale i oni jsou živi z Mého Světla.

Staňte se každý — Sluncem Mojí Lásky!

Milujte — jako Já!

Jedině tak, že dává Moji Lásku, se může člověk učit být Mnou!

Jako když Slunce vysílá svoje paprsky, tak i já stále vysílám Svoje Syny a Dcery na Zemi.

Dávná Rus byla úrodnou nivou Boha právě díky zachovávání mravních Božích zákonů — zákonů lásky. Dlouho se Mně dařilo uchovávat vědění o Nejvyšším v Mých Školách. Duše se vtělovaly do těch podmínek, kde už existovaly vědomosti o Cestě. Školy byly vedeny Božskými nebo téměř Božskými Dušemi. Každá taková Duše, podobná stromu, vycházela nad Zemí a podporovala už existující ohnisko duchovnosti.

Do Škol byly pro učení vyšším ezoterickým metodám vybírány pouze zralé duše. Kritériem výběru byla schopnost už rozvinutého vědomí seriózně myslet. Rozvinuté duchovní srdce se považovalo za nutnou, ale ne dostatečnou podmínku.

Na Rusi tehdy převládalo přírodní hospodářství. A duchovní Školy tak byly téměř zbaveny starostí o obživu, poněvadž je selské občiny materiálně podporovaly. A lidé těchto občin dostávali od Škol pomoc vyššími dovednostmi v podobě varování před suchem a neúrodou, v léčení nemocných, ve vyučování dětí… Ty občiny, při kterých byly Školy, s nimi koexistovaly jako jednotný organizmus, jako jedna rodina.

…Ti, Kdo ze Mne přicházeli, už pracovali především se zralými dušemi, které už si nemusely rozvíjet inteligenci naplňováním mysli informacemi… Mechanizmus rozvíjení schopnosti vědomí myslet byl u těchto lidí poněkud jiný. Bylo to podobné tomu, co se vypráví o starořeckých filozofech, kteří prostřednictvím meditace dokázali pochopit uspořádání mnohorozměrného vesmíru, sféričnost formy naší planety atp. Vždyť ty chápeš, že existují různé varianty výzkumu jakéhokoliv problému vědomím: počínaje informacemi, pocházejícími z vlastního přemýšlení, — a konče Zjeveními a přímým zkoumáním vlastním vědomím, například, vrstev mnohorozměrnosti. Tvůj rozhovor teď se Mnou je také příkladem takového poznávání. Dalším příkladem bude Mnou darovaná meditace.

Schopnost tvořivě myslet se nejlepším způsobem rozvíjí na podkladě rozjímavého klidu.

Prostřednictvím přemýšlení o přírodních jevech a nejrozmanitějších živých organizmech se dítě učilo myslet; dospělí pouze zaměřovali a usměrňovali tuto práci vědomí. Každý brouček, letící pták, živá nebo suchá větev stromu se mohli stát učební pomůckou k porozumění životu i smrti, svázanosti vědomí s materiálním obalem, rozdílů a podobností forem života…

To byla první etapa učení.

A poté bylo velice snadné objasnit takové duši, že Bůh je Živý! Je přítomný vždy a všude, přímo tady a teď! A že má každý před Ním odpovědnost za každou svoji myšlenku, za každý skutek.

Dále se už žáci lehce a rychle převáděli na vnímání mnohorozměrnosti prostoru. K materiální úrovni bylo připevněno velmi málo indrijí. Přesměrovat indrije duší na poznávání nemateriálních úrovní, na stýkání s Božskými Dušemi — pro Mne tehdy bylo velice snadné.

Právě kontakt duše s Bohem — nevtěleným Božským Vědomím — byl základem výuky. Díky tomu jsem mohl snadno dávat lekce každému. Od vtělených učitelů se pouze vyžadovalo, aby ten proces usměrňovali a vysvětlovali základní techniky, víc ne. Učitelem byl Bůh! A pohroužení do Mých Hlubin bylo právě tak pozvolné, neuspěchané a přirozené, jako celý život. Bylo to dospívání dětí v Božské Rodině. A přitom si nikdo nezadával úkol toto dospívání urychlit.

Chápeš? — Uvedl bych takový obraz: aby ses mohl přepravit přes mohutnou řeku přeplaváním nebo na loďce, musíš vyvíjet nepřetržité úsilí, musíš zabírat rukama: jinak nedosáhneš druhého břehu, utoneš. Taková byla vaše duchovní Cesta v současnosti. Ale tehdy — světový názor a uspořádání společnosti umožnily existenci jakéhosi širokého mostu. Pokud takový most existuje, je možné jít, beze spěchu, nad peřejí, nebát se proudu ani jezů. Právě takové správné uspořádání společnosti umožní udělat Cestu k Bohu — mostem, po kterém je možné přejít a bezpečně tak překonat bouřlivou řeku sansáry…

Z besed s Jasným Měsícem — Božským Učedníkem Assirise:

Průzračné nehmotné jasné Světlo, mládí jiskřící životní sílou, veselé vyzařování pohledu a úsměvu — to je Jasný Měsíc — jeden ze spousty Assirisových Učedníků.

— Právě takový stav duše byste měli předat ve filmu! — vítá nás On.

Aby zazvonila radost v srdcích!

Aby roztál studený led skepse a malomyslnosti všedního dne!

Aby uviděl každý, kdo se dívá, — jak velice blízko je opravdové štěstí!

Aby se Duše dotkly životodárné radosti Světla, Lásky, Jara!

Darujte tyto stavy tak, aby každý, kdo je uvidí, zatoužil podělit se o získané štěstí a vyprávět druhým, co viděl! A lidé se budou učit radosti z pozorování rozvíjejících se lístečků a zářivých kapiček rosy, sněhobílých břízek a potůčků, zurčících čistotou, zpívajících ptáčků a vašich očí, zářících štěstím!

Naše Něžnost bude stát za každým záběrem, za každým slovem, každým zvukem! Naše ruce se natáhnou k srdcím, aby lidé zamířili ke Světlu, k Božské Čistotě!

Vždyť je to všechno tak prosté! Abychom byli šťastní — musíme udělat jen takový maličký krůček, ale ve správném směru… A pak se tak jasně ukáže: že za vší touto krásou je Bůh — její Stvořitel! A — s radostí — se k Němu srdce vrhají!

A dále — vždyť vy máte všechny metody…

… Ptáme se:

— Jasný Měsíci, vyprávěj, prosím: jak jsi Ty dosáhl Božskosti?

— Tak tedy, všeho všudy jsem dokončil lesní školu Assirise!…

Hlavní pozornost v naší výuce byla věnována dvěma směrům:

Za prvé — rozvíjení duše jako duchovního srdce a stále hlubšímu poznávání Boha: zpočátku v aspektu Svatého Ducha, a poté — i Boha Otce.

Za druhé — umění žít nezávisle na těle a z tohoto stavu pomáhat vtěleným i nevtěleným duším.

V důsledku takové výuky dokonce i ti, kdo nedosáhli úplné Božskosti — Splynutí se Stvořitelem, po odloučení od těla pokračovali ve svém kousíčku sloužení: každý si vybíral to, co mu bylo bližší.

O posledně jmenovaném bych chtěl vyprávět podrobněji.

Každý, kdo se naučil, například, žít v rozlitých zjemnělých stavech, ovládal umění darovat je sám sebou. Například, někdo vytvářel pole lásky tam, kde si hrají děti,2 — tak, aby je v poli lásky přivykal konkrétně žít, aby v nich během hry dokonce ani nemohly vznikat emoce ukřivděnosti, hněvu nebo rozčílení. A děti si zvykaly na správné emoční reakce. A rodiče — ti by jim to vysvětlovali už na úrovni slov.

Nebo, například, péče o rostliny: v zahradách nebo v lese. Všimla sis, že na vašich místech síly bývají rostliny podivuhodné krásy? Nádherně rovné kmeny a husté koruny těch stromů, co ševelí listím, a překrásné měkké husté chvojí a kmeny plné životní síly našich jehličnatých přátel… Ale na místech s nepříznivou energetikou, zvláště zmrzačenou lidmi zla, jsou rostliny podobné bledým nemocným dětem…

Pochop význam té lásky, kterou je člověk, jak vtělený, tak i nevtělený do těla, schopen darovat přírodě! Je zapotřebí učit lidi nejen neškodit našim menším bratrům a sestrám, ale i milovat je! Vždyť oni, naši mladší přátelé, jsou schopni vytvářet a udržovat na povrchu planety energetiku ráje!

Bylo ještě mnoho aspektů vynaložení našich sil — například, pomáhat duším po odložení těla zvyknout si na život bez těla, vytvářet rytmy a hudební melodie atd.

Každý stupeň výuky zahrnoval zvládnutí podobných dovedností sloužení. A pokud by už nadcházela smrt, — duše už byla vyučená v té či oné duchovní «profesi», která se mohla hodit v životě bez těla.

Z besed se Surjou

— Existovala kultura na Rusi, ve které byla srdečná láska životní normou, a ne vzácnou výjimkou. Átmická součást mnohorozměrného organizmu člověka byla zapojována do jeho života už od narození. A stavy harmonie a jemnosti, ve kterých lidé žili, jim umožňovaly velice rychle nashromáždit tento cenný potenciál duše.3

Tak se každý rozvíjel v řadě vtělení do té doby, než nadešel čas pro úplnou realizaci toho potenciálu ve Splynutí s Bohem Otcem — Svarogem. A metody dosažení toho Splynutí byly také známé. Školy duše, kde učili dosažení Stvořitele, byly v blízkosti osad, a existoval tam «prvotřídní» vzájemný vztah duchovních praktikantů — a ostatních lidí.

Všechno to bylo přirozené. Právě tak, jako když se jde někdo po ukončení školy dál učit na univerzitu, a druhý právě tak přirozeně chce zakládat rodinu a obdělávat půdu, — tak to bylo i tady: někdo si zvolil pozemskou lásku, a někdo hledal postižení Stvořitele v lásce k Němu. A při tom nikdy neexistovalo pohrdání k tomu, kdo «ještě nedorostl», tak jako i v milující rodině jsou všechny děti jakéhokoliv věku přátelské a milují svoje rodiče a jeden druhého.

Život těch lidí nebyl «biblickým rájem», kde nebývají těžkosti a zármutek. Ale, podívejte se: lidé nenávisti, pokud je postihne zármutek, se začnou mstít, aby i druhým bylo právě tak špatně, jako jim samým. Ale lidé opačného pólu — lidé lásky — jestliže je postihne neštěstí, žijí dál proto, aby se už nikomu nic takového nepřihodilo! V tomhle je tajemství pozemského štěstí!

Slunce bylo symbolem Svaroga. A každý učedník se musel naučit zapalovat Sluneční Světlo — zpočátku v měřítkách těla, poté v rozměrech Země, a potom nastoupila i etapa Splynutí se Sluncem-Svarogem.

Co se může srovnávat se Zářením Svaroga v Jeho Příbytku?!

… Vtělení Avatára je vždy oběť: radostná, dobrovolná! Je to darování Sama Sebe lidem. Avatáři přicházejí k těm, kdo zapomněli, co je to láska… Oni — jako Lékaři — přicházejí vyléčit nemocné duše…

… Moje lesní Sluníčko svítí stále! Přicházejte ke Mně!

… Prosíme:

— Neodcházej, prosím! Vyprávěj nám podrobněji: jaké techniky práce s vědomím jsi používala při práci s žáky?

— Velice mnoho jsme pracovali za svítání, a využívali přitom východ slunce: učili jsme se být slunečním světlem, svítit slunečními paprsky z duchovních srdcí.

Co dělá absolutní většina lidí časně ráno? Odpověď je prostá — spí! Ale vždyť pokud by člověk — třeba jen jednou v životě! — přivítal svítání vědomě, opustil kvůli tomu teplou postel a útulný dům?! Jestliže by, strnulý úžasem, o samotě s vycházejícím sluncem, obklopený tichem a harmonií přírody, přivítal svítání — jmenovitě přivítal, a ne jenom uviděl, — pak už by, možná, neprožil svůj pozemský život nadarmo!

Používali jsme stejné metody i techniky práce s vědomím, jako vy, jenom jsme je oblékali do jiné slovesné úpravy.

— Vyprávěj, prosím, podrobněji o tom, jak jste pracovali?

— Nejlepší čas pro začátek takové práce je jaro a léto. Obvykle jsme si místo pro meditaci vybírali dříve: mohla to být mýtinka v lese, břeh lesního jezera nebo řeky, i vysoký kopec.

Vycházeli jsme před začátkem svítání a pomalu jsme šli k místu přivítání východu slunce, a přitom se nořili do ranního ticha.

Všimla sis, jaké podivuhodné ticho je před svítáním? Skoro všechny živé bytosti ještě spí čistým, světlým spánkem nemluvňat. Nic nenarušuje ticho časného rána…

Měli bychom umět poslouchat ticho, naplňovat se jím a být jím! To je nejdůležitější součást duchovního rozvoje člověka!

Jestliže za svítání v lese, například, začneme poslouchat ticho okolního prostoru «ušima duše» nebo, přesněji, «ušima duchovního srdce», pak se můžeme stát absolutním tichem.

Když uvnitř tebe nastává ticho — nižší «já» se mění v nic: nic z něho už nenarušuje ticho a harmonii okolního světa! V takovém tichu můžeš uslyšet všechno: od měkkého povídání lesního potůčku, šepotu listí na stromech, teplého dechu spících zvířátek… — až k nejskrytějším tajemstvím Univerza. A v takovém tichu můžeš uslyšet Hlas Boha, můžeš Mu pokládat otázky a dostávat odpovědi…

Vždyť podstata Božského Bytí je velice prostá: Harmonie a Láska!

Ale úplně Jednotným s Prvotním se stává Ten, Kdo nejen dosáhl Příbytku Stvořitele a naučil se v něm žít, ale Ten, Kdo z něho vychází ke vtěleným bytostem, projevuje Stvořitele, a přitom je Jím. To je završení úplného cyklu vývoje. Mnozí, dosáhnuvší Příbytku, se potom vtělovali ještě jednou s Misí Sloužení — právě kvůli dosažení toho úplného završení Božského Stavu. Takových příkladů vy znáte spoustu. Tak jsem se naposledy vtělovala i Já.

Vysvětlivky

1. Mluví se o námi vytvořeném filmu 'Místa síly. Tři etapy centrování'.

2. Nejednou se nám stalo, že jsme pozorovali ten významný jev, že Božští Učitelé (Krišna, Bábadží, Satja Sáí, Igl a Druzí) vytvářejí trvalou zvýšenou koncentraci Svojí přítomnosti v těch místech, kde se nacházejí mimoměstská dětská zařízení nebo kde se často konají v přírodě sportovní akce mládeže.

3. Surja tu mluví o Kundalíní.