Cesta Duchovního Srdce

Z prostoru za obzorem se pomalu vynořuje sluneční kotouč. Lidé zvedají vzhůru ruce, vítají Slunce a Vesnu! Je to také svátek uctívání Vyslance "Boha Slunce" – Assirise. A Assiris Svým Božským Světlem všechny zahaluje...

– A potom jsem ti dal do rukou knihu Vladimíra Antonova "Původní Učení Ježíše Krista". Konečně jsi ji vzala do rukou... Jak Já jsem se tenkrát radoval!

A On mi tehdy doslova navrhl: "Ty nedokážeš pronést slovo "Bůh"? Žádný problém! Tady máš knihu, Kde Mě nazývají jmény "Síla", "Duch", "Orel"... Vyber si jakékoliv!..."

Jedním z mých nedostatků byla strašná lenost. Byla jsem dokonce i hrdá na to, že jsem "noční sova": "No a co! Jsem módní návrhářka, pohybuji se v prostředí estétů a intelektuálů! A mám plné právo vést takový líně bohémský způsob života!"

Ale nejsou pak, podle toho, co bylo řečeno, pokusy boje proti pandemii vzdorováním Bohu, bojem proti Jeho vůli, bojem proti Němu?

Ne, nejsou.

Tento článek je pro dospělé. Děti ať si předtím, než si začnou osvojovat to, co je v něm uvedeno, nejdříve rozvíjejí svoje těla a naučí se je ovládat, a také dozrají intelektově, a poté si začnou osvojovat stupeň sebepoznávání prostřednictvím neustálé sebekritické kontroly svých myšlenek, emocí a skutků.

"Když je obyčejný člověk připraven – Síla mu poskytne Učitele".

My všichni přece, když kupujeme výrobky z masa nebo z ryb, dáváme svůj tichý souhlas se zabíjením zvířat...

Přestoupit tento "práh" mi pomohlo jen absolutní pochopení toho, že pokud teď couvnu, pak už druhou takovou šanci nikdy nedostanu! S jistotou jsem věděla, že "Pták Svobody" dvakrát nepřilétá...

 Ale teď mi Bůh začal předvádět malé zázraky: jakmile jsem přišla na zastávku autobusu a spustila se do anáhaty – hned v té chvíli mi "dodali" autobus.

Už na druhé lekci jsem se naučila usmívat: naučila jsem se ponoření dovnitř vlastní anáhaty – a to už stačilo, aby úsměv, když už ne vnější, tak alespoň vnitřní, nemizel.

Právě v tento den jsem poznala, co je to vnitřní radost – radost, která nemá žádnou jinou příčinu, kromě své vlastní lásky: lásky ke všemu a ke všem!

Ale to byl zatím jen úplný začátek Cesty – kdy už jenom za to, že jsme se obrátili tváří k Bohu, všimli si Ho a vztáhli k Němu ruce, – na nás On vyléval vodopády zlatého deště, zaléval nás blaženou euforií, jako když milující matka zasypává svoje dítě nekonečnými polibky za každý jeho ještě nejistý krůček, za každé slůvko, které se pokouší zažvatlat.

... Když někdo ve svém zármutku naříká: "Pane Bože! Kde jsi? Proč jsi mě opustil?" – pak musíme pochopit, že to nebyl Bůh, Kdo nás opustil, ale že to my sami jsme opustili Jeho, že jsme se uzamkli ve své ulitě a izolovali se ve své nevědomosti.

"Když přijdeš, musíš přijít připravený zemřít".

Juan Matus

Láska je darování sama sebe, sebeobětování, a ne vyžadování něčeho od druhých pro sebe!

... Ale právě touto spotřebitelskou antiláskou se mnozí lidé snaží milovat nejen jeden druhého navzájem, ale i živou přírodu a její konkrétní představitele...

Co je to meditace? Mnozí lidé jsou si jisti tím, že meditovat znamená sedět potichu se zkříženýma nohama a očima přitom šilhat na kořen nosu...

Kdysi, velice dávno, žili lidé a Velicí Božští Nesmrtelní vedle sebe, společně.

Lidé někdy prosili Nesmrtelné o to, co potřebovali – a Nesmrtelní jim pomáhali a plnili jejich prosby. Bylo to tak proto, že Je lidé prosili jen o to, co bylo skutečně nezbytné. Neobtěžovali Nesmrtelné kvůli plnění svých prázdných tužeb.