Cesta Duchovního Srdce

Já jsem v tomto životě neměl vtěleného duchovního Učitele. Mým Učitelem se stal nevtělený Bůh, se Kterým jsem se naučil komunikovat prostřednictvím svého usilování k Němu.

Bůh ze Svého milosrdenství hříchy odpouští. A kvůli tomu stačí jen přijít na zpověď do kostela a skrz prostředníka-kněze podat Bohu zprávu o vykonaných skutcích a poprosit za odpuštění. A potom už můžeš znovu opakovat ty samé hříchy – a proč by ne? – vždyť Bůh je milostivý, On odpustí i ty, pochopitelně, jen když nezapomeneš znovu přijít...

V čem je smysl života člověka? – V kvalitativním a kvantitativním rozvoji vědomí. Musíme se stát dokonalými, jako je dokonalý Bůh, – tak zformuloval úlohu člověka Ježíš Kristus. A potom vcházíme do Jeho Příbytku a tam s Ním splýváme pro život věčný.

Člověk není tělo. Ztotožnění s tělem je neodvratná chyba, do které upadají všichni vtělení lidé na počátku pozemského života.

Ale později někteří z nich – pod vlivem náboženských tradic a počátečních duchovních praktik – začínají chápat, že nejsou s tělem shodní. To jim umožní začít s intenzívní duchovní prací na přeměně sama sebe – už ne jako těla, ale jako vědomí.

... Zde bude vhodné vložit do vyprávění moje pozorování "posmrtné zkušenosti" – toho, co jsem o tom poznal bezprostředně sám.

Za prvé: "ztráta vědomí" a klinická smrt jsou principiálně různé a vzájemně si nepodobné stavy.

Při ztrátě vědomí – skutečně zmizí sebepociťování a sebeuvědomování.

Ale smrt, jestliže přichází náhle, bez přechodného bezvědomého období je prožívána (přinejmenším rozvinutým vědomím) úplně jinak. Při jejím nástupu může nebo nemusí existovat určitý časový úsek, během kterého probíhá samotný proces odtržení od těla. Mně se to stalo při první smrti: vědomí (to jest, já) jako ohromná obrácená kapka, podobná gigantické vzdušné kouli, se vzneslo nahoru a začalo vykonávat houpavé pohyby, jako by se pokoušelo odtrhnout. To trvalo několik sekund. Potom odtržení proběhlo a zavládlo uklidnění v Laskání milujícího Vědomí-Světla.